Niatca

 Se mě to fakt líbilo, tak jsem to sem plácla=). To víte, hororový historky, to je moje=). Si počtěte...=). Jestli teda chcete.

S nej kámoškou Klárou jsme měly spoustu společných zálib, do kterých patřila hlavně magie.U ní na zahradě stála kůlna, kde jsme měly spoustu důležitých věcí. Svíčky, vonné tyčinky, kříž, kyvadlo... a hlavně Klářinu knížku po babičce Černá magie nám slouží. Klára z ní byla nadšená, já jsem z ní měla divný pocit. Na první stránce byla krvavá pěticípá hvězda v kruhu. Prý se zde má každá majitelka knihy takto podepsat. "Bude to i slib našeho přátelství a slib, že neřekneme živé duši, co tady děláme", řekla Klára a tak se stalo. Pak jsme začaly knihu používat. Nejdřív to byla legrace, ale když začala Kláraprostřednictvím knihy vyřizovat účty s některými lidmi(třeba s klukem, který jí zahnul nebo s učiteli, co jí dávali špatné známky...), začalo mi to divadélko připadat směšné. Chtěla jsem s tím přestat a rozhodla se promluvit s Klárou. Ale to nemůžeš, vzpomínáš na slib? Babička tě vidí a pokud mě podrazíš, potrstá tě! Její hlas zněl divně. Babička byla satanistka a mstít se uměla! Souseda, který jí kradl brambory, donutila pomocí magie sníst jed na krysy. Do rána bylo po něm! To už se Klára chechtala. Mrazí mě z toho v zádech. Začínám si až teď uvědomovat, v jakém průšvihu jsem. Co teď? Ve škole i doma chodím jako tělo bez duše, někdo si toho dřív nebo později musí všimnout. Tím někým byla spolužačka Martina. Začaly jsme se bavit a po pár dnech jsem byla rozhodnutá, že ji k nám pozvu a všechno jí vyklopím... Odpoledne jsem už odemykala dveře kůlny. Byla v ní tma a na stole ležela kniha. Otevřela jsem ji. Můj podpis už nebyl krvavý, ale zčernal. Chtěla jsem celou stránku vytrhnout, ale nešlo to. Nesnaž se, zasyčí mi za zády Klára.Je celá v černém a v ruce drží obřadní nůž. Leknu se a než se vzpamatuji, řízne mě do paže a zvolá Veritino perikto!. Vím, co to znamená. Je to kletba, která člověka uzavře do časové smyčky. Tomu, kdo je v ní uvězněn, se pořád opakuje nejhorší den v životě. Omdlela jsem... Probírám se před kůlnou a chvátám domů. Třeba se mi to jen zdálo. Před domem už přešlapuje Martina. Začnu jí vyprávět celý příběh. Kouká s otevřenou pusou. Když jsem domluvila, zahřmělo. Na osvětlené stěně pokoje se začaly míhat stíny. Začaly jsme zděšeně křičet. Najednou jsme upadly do hlubokého spánku. V hlavě mi pořád něo volalo: "Je to tvoje vina, ty za to můžeš, budeš si to vyčítat, ale nic nezmůžeš. Pomsta je sladká." Pak se konečně proberu. je ráno. Ulehčeně se otočím a... vykřiknu a pak jen s němou růzou zírám na Martinu, která leží vedle na posteli, jenže narozdíl ode mě se už neprobudí. V hrudníku má zabodnutý ten obřadní nůž. Po půl hodině, kdy se přesvědčuji, že je to jen sen, jdu do ložnice rodičů. Snad tam najdu pomoc. Nenajdu! Sotva otevřu dveře, chci umřít - tak jako při pohledu na Martinu. Rodiče jsou mrtví. V očích mají výraz smrtelného zděšení. V hlavě slyším opět hlasy: "Za všechno můžeš ty! Porušila jsi slib a teď pykáš!" Ano, ale to není všechno. Po dni plném zoufalství, výčitek, strachu z budoucnosti a noci, kdy usnu jen na pět minut, mě čeká další šok. Probudím se, otočím a vedle mě leží Martina. Mrtvá. Jako včera. Klářina kletba působí. Předešlý den pro mě byl totiž nejhorší v životě. Proto je teď každý den úplně stejný. Ráno se probudím, uvidím mrtvou Martinu a... dál už to znáte! Každý den se podobá jako vejce vejci, nerozlišuji zítřek ani včerejšek, každý den to vypadá, že zešílím zoufalstvím a já si nikdy nepřestanu vyčítat, že jsem se do magie kdy vůbec zapletla!