Skvělej příběh ze světa drog

23.Červen 2008 | Příběhy aneb něco k počtení

Ten svět je zlej! S každým nášlehem ubírá kus mého já! Chci se zničit, ale taky žít, jenže nevím jak! Nejsem princezna, ale Alenka říši divů, která nemůže najít cestu zpět!!! Den začíná a končí a přátelé mizí a s nimi moje srdce?! Ptáci poletují, jen to slunce zmizelo. Celý den se ponořil do tmy a já s ním v černém oděná vzpomínám jak na peróně, kde zastavil vlak života, stál člověk, tedy vlastně něco jako člověk, dlouhý vlasy s vousy a chátrající postava, sice mluvil polsky, ale já věděla, co říká, nejdřív se ptal na drogy, ale pak varoval a já jsem mu chtěla pomoct, ale on mi řekl, že ten vlak života už dávno zmeškal. Jen jeho srdce zůstalo v mém! Víš, od té doby nemohu zapomenout, jak ve tmě tam stál v cizí zemi a já věděla, byla jsem přesvědčená o tom, že už nikdy si nešlehnu a že budu šťastná a zapomenu na místnost se zamřížovanýma okny a jedním vchodem, kde jsem byla sama, jen stále ty pavouci byli všude, pokusila jsem se je odehnat a svlékla se z nemocničních hadrů a brečela, křičela o pomoc! Pomoc přišla, zřízenci na mě všechno naházeli zpět a přikurovatovali a dveře zabouchli a ti pavouci lezli dál po mně! Doufala jsem, že přijde sestra a píchne mi něco na uklidnění, ale tentokrát nepřišla…!

Život plyne moc rychle, ještě před třemi lety bych odpřísáhla, že jsem čistá a zůstanu! Ale vlak si cesty nevybírá a já nestihla v čas vyskočit! A ten vlak zastavil, až na tý půdě, kde se změnil v bílou sanitku a policejní auto, které odvezlo dopis na rozloučenou a ta sanitka odvážela se sirénou strašnou bezvládnou osobu, která si navždy vzala i část mě! Snad čas něco udělá s mojí čárou života, která je někdy silná, ale hnedka se zase udělá slabá, že někdy až mizí a já s ní, ale stále doufáme, že slunce se zase objeví a už nikdy nezmizí a vítr odvane ty opakující se slova nenávisti! Občas se přesunu do pouště, kde je mé tělo vysoušeno, ale je mi tam krásně, ne nejsem tam sama, vždycky je tam někdo se mnou a kráčíme, ale také se hlavně vznášíme v tomto bezstarostném světě plného písku, který naplňuje naše duše! Jen se někdy bojí, že když právě teď udělám krok, že uslyším „ŘEV MOTÝLA“, který vytvoří věnec z kopretin a na jeho křídlech bude napsáno: „Žila nabíhá, jehla se ní zatíná a pak je úleva, která se někdy proklíná a nový den zase začíná!“ Až se toto někdy stane, nechci, aby mi drazí byli smutný a plakali, vždyť já nikdy neumřu jen se proměním třeba v to Slunce, které zmizelo nebo v nového motýla, který jednou bude v té poušti a taky zařve z celého srdce, které pukne a promění se v dešťové kapky a ty zase počnou nový život nějaké rostlinky a takhle tu budu pořád, napořád a navždy!!! A proto miluji, nenávidím, mám chuť žít i zemřít, proto pláču, ale taky se směju, ubližuji i pomáhám! Co, že to jsem vlastně? Už to vím! Život!!!

Každý z nás je život, který nikdy neskončí, protože smrt je pouhé slovo z písmen, která tvoří hranice mezi našema dušema! A naše duše nejsou tak hmotné jako tělo, které zde zanecháme. Mé tělo bude spáleno a rozprášeno na velké louce plné květin a když ne tak zmizí pod povrchem hlíny a nikdo nebude vědět kam, jen mé „já“ nebo-li má duše zde zůstane!!! Taky hořící oheň okolo kterého tančí Indián a já s ním. Své duše oddáme před západem slunce na poušti a odletíme jako dva motýli stále dál a dál. To je asi vše, co má mysl chtěla říct a slza naděje ta vždycky dodá novou sílu na život všemu, co chci, aby se vrátilo i když pouze ve vzpomínkách!!! Protože i ta nejkrásnější vzpomínka je pouze vzpomínka!!! A srdce ještě žalem nepraskne, protože doufám, že slz naděje mám ještě mnoho!!! Nebo ne?

 

 

P.S.:Posílejte bo mi piště, jestli znáte něco podobnýho!!!!

napsal/a: NightLadies 22:16 Link


Komentáře

« Domů | Přidej komentář