BoLEST (Moje básničky)
Nebe pláče a Svět přes bolest se směje
Ubitá vŠEDností smytá...
s úsměvem přijímat beznaděje (?)
v zoufalé TAJnosti skry(vá)tá...
Tak co se děje?
Světe div se!
... do Srdce mi vrytá
-
BOLEST
Nebe pláče a Svět přes bolest se směje
Ubitá vŠEDností smytá...
s úsměvem přijímat beznaděje (?)
v zoufalé TAJnosti skry(vá)tá...
Tak co se děje?
Světe div se!
... do Srdce mi vrytá
-
BOLEST
Už nemohu bez Něj začít den,
rozvine se vůní a človíček okouzlen.
Už nemohu tu jen tak stát
chci běžet, za Tebou utíkat.
Už nemohu se schovat v jinotaj
rozvíjím se k Lásce, stejně jak ten čaj.
Smysl v mysli nedává,
to co nesmyslem se v srdci stává;
nesmyslná smyslnost si smlsne na mé mysli,
a můj mozek nic kloudného nevymyslí.
Z barevného písku
kde vítr bez obtisku
zanechá svou stopu pomíjivé krásy
V barevných sklíčkách, chytat se spásy?
S pořezanými prsty v procitnutí
ač barevné, však přeci střepy...
A beznaděj ...
?
ta plakat nutí.
V bažinách myšlenek se procházím,
střípky svých životů nacházím.
Střepy mých bolestí zaseklé do krve,
Smích mi teď zbyl, útěkem - jediné.
Někdy se toulám
a nebojím se, že se ztratím
někdy se ztratím, je to jisté
možná dnes, nebo zítra
na jiném místě...
Vypadají jak duhové korálky.
Třpytí se a lesknou do dálky.
Budou to kapičky rosy,
co ze sna budí a se Sluncem
umřít musí.
Budou to slzičky smíchu,
v tom našem "trapném" Tichu.
V Tvém přístavu kotvím
toužící
a přitom mé moře
leží na lžíci.
A příboj bouří
ve sklenici
I láska je relativní
co víc říci?
Když nebe pláče, já nechci taky.
Jen ať si táhne i se svými mraky!
Velká holka a jak malá natahuju.
Lžu sama sobě, když říkám:
„Že nemiluju. Že TĚ nemiluju!“
