Řekl mi... (Moje básničky)
Řekl mi jen: "Já tě dostanu."
a z toho odhodlání šel až trochu strach.
"Já tě dostanu." s tak vážnou tváří
a pak (?) ... se začal smát.
V očích otázku teď udivenou mám...
Dostal mne?
... nebo je to klam?
Řekl mi jen: "Já tě dostanu."
a z toho odhodlání šel až trochu strach.
"Já tě dostanu." s tak vážnou tváří
a pak (?) ... se začal smát.
V očích otázku teď udivenou mám...
Dostal mne?
... nebo je to klam?
V dlani skryji duhovou kuličku kde světlo se láme
díváme se do zrcadla a málo se známe
Obraz v něm na dotek vzdálený a na blízko pryč
V každém je vzdor, nechuť i chtíč.
Pocit si hraje s myšlenkami
a do hlavy píše slova jeden známý ...
ne - známý
Nebe je bezbřehé, tak jako Láska má k Tobě.
Noc nás pak přináší na vlnách k sobě.
Moře je bez konce a začátek není.
Dlaní Tvé sny pohladím, něco se změní...
V realitě všedních dnů jsi kouzelným mým snem,
bez Tebe Lásko neusnu...
Na střechách o Tobě vyprávím - toulavým kočkám, hvězdám ... všem.
Když roztoužená noc bere za kliku
a otevírá dveře krásných tajů.
Utečeš mi, jak to máš ve zvyku
a já tu v té vlahé noci smutně taju.
Když pak uvěřím Tvým sladkým lžím,
já budu vším vinna,
jediné co vím.
Uvnitř jsem blázen, vím to vím
co stojí za to - vždycky vyhodím
Často chci být sám mezi lidmi všemi -
procházet se, milovat, žít na téhle Zemi
Ta touha se mi ale ztrácí, rozplyne se - není
a přichází mé zvláštně tiché, modré Osamění.
Uvnitř jsem blázen, víš to víš
Jednou to praskne – uvidíš
Tiché je Smíření, jako ústa z překvapení mlčí,
schoulené v klubíčko, malou chvilku, bez hlasu křičí
Pak možná uvidíš v očích to klidné Snění,
vždyť zemřít za živa – vlastně nic zvláštního není
Uvnitř jsem blázen, i oni už to ví
Myslím že (?)
mou smutnou lásku nevidí.
Když osamělá Noc sahá pod tričko
a v klíně touhy chvění,
chce se mi spát už jen maličko…
a milovat k zešílení.
Když v té noci deštěm pláče Nebe
a po těle kapky potu stékaj,
nechce se spát, jen unavit se…
a Tebe, když touhy Lásku čekaj.
A když ten déšť dlouhé vlasy smáčí
a zprůhlední mé triko na těle,
za mými vnady se bouře neotáčí,
jen tváří se, že v ní mám přítele.
Pak v pokoji modrá blesků zář
a prázdné postele,
jsem hříšná… Ne, nemám svatozář,
jen touhy nesmělé.
Když k podzimu pomalu se léto naklání
a barvy vůní sytí karmínová srdíčka.
Bývá už chladno a sedět se nedá na stráni,
že všechno končí? Smát se mi chce …
… krása začíná.
Sluníčko zlátne do kraje
plody své něhy hledaje.
Tak jako se hledá každý z nás,
zve vás to Slunce k sobě zas.
