Paja52

Islám historie, současnost a perspektivy

14.Červen 2024

ZDROJE MUHAMMADOVA ZIVOTOPISU

Objektivní historickou zprávu o životě Proroka islámu podat nelze. Netrvalo dlouho a Muhammadova biografie získala svou fixní podobu a stala se ústředním bodem muslimských posvátných dějin: důležité fáze jeho působení na zemi získaly symbolický a normativní význam. Jinými slovy, nejen Muhammadovy výroky a názory, ale také jeho činy, včetně vojenských tažení, tak jak je viděli a zaznamenali společníci, druhové, a jejich následovníci, se staly vzorem pro celou muslimskou komunitu. A posvátná historie není pro ty, kdo věří, snadným předmětem analýz, revizí či argumentací, v detailech ani v celku.

Autor: Paja52 v 10:15 | Komentáře (0)

MUHAMMADOVI POSLEDNÍ ROKY, 630- 632

Zbytek života - pouhé dva roky- strávil Muhammad v Medíně, pokoušel se posílit bezpečnost severních cest do Sýrie, aby mohl rozšířit ummu a chránit karavanní obchod. V roce 630 se osobně účastnil syrského tažení do Tabúku a uzavřel dohody s mnoha kmenovými vyslanci, kteří jej v Medíně navštívili. Deset let po své památné hidžře z rodné Mekky o Medíny provedl Prorok v roce 632 první islámskou pouť (hádž), která je od té doby známá jako pouť na rozloučenou. Všechny individuální obřady, jež na této pouti provedl, se staly vzorem pro budoucí islámskou praxi. Přetvořil pohanské rituály Ka'by a ve jménu islámu opětovně vysvětil svatyni založenou Abrahámem. Boží milost se snesla na Muhammada ve slovech Koránského verše 5:3, o nichž se věří, že mu byli při této významné události zjeveny: ,,Dnešního dne jsem pro vás dovršil vaše náboženství a naplnil nad vámi Své dobrodiní a zlíbilo se mi dát vám islám jako náboženství." Po návratu do Medíny začal Muhammad plánovat novou důležitou výpravu za Jordán, kterou chtěl sám vést, avšak těsně před stanoveným začátkem tažení onemocněl vysokou horečkou. Zemřel 8. června 632 a byl pohřben po prostém obřadu ve svém domě v Medíně. Nezanechal žádné syny a otázka následnictví v čele obce se stala naprosto zásadní.  

Autor: Paja52 v 10:08 | Komentáře (0)

12.Červen 2024

RANÁ LÉTA V MEDÍNĚ, 622-626

V Medíně žily dva znesvářené arabské kmeny Aws a Chazradž. Dále zde přebývaly tři důležité židovské klany Banú Nádir, Banú Qajnuqá' a Banú Qurajza, které z významně podílely na medínckém životě. Záhy začalo být zřejmé že medinčtí Židé striktně odmítají Muhammadem hlásané poselství, což mělo zásadní důsledky jak pro ně samotné, tak pronásledný vývoj islámu. V dalších 10 letech (622 -632) mohl Prorok svobodně kázat, otevřeně Boha uctívat a vytvářet ummu, teokratickou islámskou obec. Sociální aspekty tu hrály velice důležitou roli, neboť muslimové se museli naučit společnému životu v souladu s novou výrou. Nově přichází mekkánští muslimové (takzvaní emigranti, muhádžirún), kteří do Medíny přišly bez prostředků, se museli začlenit do medínské společnosti. Tento problém vyřešilo zpočátku ,,bratrství", jež Muhammad ustavil mezi mekkánskými emigranty a medínskými muslimy (takzvanými stoupenci, ansár). Zakládající dokument známý jako Medínská ústava nebo charta, jenž je zřejmě autentický, je uchovaný v díle Ibn Isháqa ( zhruba 704 - 767), Muhammadova raného muslimského životopisce. Dokument, datovaný do druhého či třetího roku medicínského období, dohaluje Muhammadovy výjimečné vyjednávačské schopnosti a jeho pokusy stmelit odlišné elementy medínké společnosti do jediné komunity. Potřeboval zavést společenský řád, který by je mu a jeho následovníkům v novém prostředí Medíny zaručil životně důležitou ochranu a zabránil občanským nepokojům. Text s nímž přišel, ukazuje, že dokonce i v tak to rané fázi byl první základ ummy evidentně islámský - nejvyšší autorita přesahovala všechny kmeny a náležela Bohu a jeho proroku Muhammadovi. Dokument pojednává o komunitě věřících - ummě - z Mekky a Medíny, umožňuje však zahrnout také židy, křesťany a pohany. Někteří medinští žedé skutečně bojovali v pozdějších bitvách proti Mekkáncům po boku muslimů. Pragmatický postoj tohoto dokumentu se nicméně brzy změnil, jak Prorokova pozice sílila a potřeba výhradně muslimské obce začala být čím dál naléhavější. Zatímco Muhammad budoval základy ummy, koránská zjevení neustávala. Medínské kapitoly se od mekkánských liší. Obšírně se zabývají tím, jak se mají muslimové chovat v každém aspektu osobního a veřejného života. Je obtížné stanovit přesnou chronologii medínskeho období. Korán hovoří o pokrytcích (munáfiqún) - rozvratných, neloajálních živle v jádru ummy. Je zřejmé, že se Muhammadovy dřívější pokusy při medínské židy, aby přijeli islámské zjevení, potkali se nezdarem a mnoho koránských veršů se slaných v medínském období má podobu reakcí, které má Muhammad použít proti falešným tvrzením nepřátel. V koránském poselství medínskeho období je patrné narůstající rozčarování z Židů a sílící důraz na výlučnost a původnost nové víry, islámu. Muhammad byl přesvědčen, že jeho víra je pravou vírou Abraháma, který skrze svého syna Ismá'íla, předka Arabů, založil svatyni Ka'bu v Mekce. Změnil směr muslimské modlitby (qibla), jež byla původně orientována k Jeruzalémskému, na Ka'bu v Mekce. Dále stanovil, že se celý devátý měsíc muslimského kalendáře bude dodržovat půst. Muhammad musel kromě budování harmonické komunity čilit také útokům Mekkánců, kteří ohrožovali samotnou existenci ummy. Islámská tradice zaznamenává jeho boje proti nim v sérii bitev, jež se staly prototypem džihádu, jejž muslimové charakterizují jako obranný boj proti vnější agresi. První významné vítězství muslimů nad Mekkánci v bitvě u Badru v roce 624 připravilo Mekkánce o prestiž a muslimům významně pozvedlo morálku a dodalo důkaz, že Bůh je nové víře nakloněný. Úspěšný boj proti vnějšímu nepříteli posílil prorokovo odhodlání odstranit prvky, které ohrožovaly ummu uvnitř Medíny, a to především židy. Muhammad oblehl v Medíně obydlí příslušníků židovského klanu Banú Qajnuqá', brzy je přinutil přesunout se do jiných židovských osad v Arábii, jako byla Oáza Chajbar severně od Medíny, a jejich majetek přepadl ummě. O rok později, během let 624 - 625, vyslali Mekkanci odvetu za porážku u Badru proti Medíně vojsko pod vedením Abú Sufjána, údajně čítající tři tisíce mužů. Muhammad a jeho stoupence vyšly z města na kopec Uhud. Jde o neblahé jméno muslimských dějin označující místo bitvy, v níž Mekkanci muslimy porazili. Mekkánský vůdce Abú Sufján nesl do bitvy bohyně al-Lát a Al- Uzzá. Když se v jednom okamžiku rozšířela zvěst, že Prorok padl, mnoho muslimů z boje uprchlo. Tato událost je spojována se zjevením koránského verše 3:144, který muslimy kárá: ,, Muhammad je pouze poslem a před ním odešli již jiní poslové. A jestliže zemře anebo bude zabit, obrátíte se nazpět? Muhammad však utrpěl pouze zranění a dokázal uniknout. Mekkánští získali dočasně zpět svou čest a vrátili se domů, aniž by demoralizované muslimy dobili. Přestože Muhammad ztratil tvář, vzal sí stejně jako jeho druhové z porážky ponaučení, když mu byli seslány tyto koránské verše: ,,A stalo se tak, aby Bůh vyzkoušel to, co je v hrudich vašich, aby odhalil, co je v srdcích vašich. A Bůh zná dobře, co v hrudích je skryto." Medinští židé, kteří muslimy proti mekkánským nebojovali, se s Muhammadova neúspěchu radovali a brzy poté byla druhá skupina Židů, Banú Nádir, přinucena odejít do Chajbaru a jiných židovských osad na severu.  

Autor: Paja52 v 09:45 | Komentáře (0)

10.Červen 2024

Zjevení a pronásledování

Ve středním věku (za toto období je obvykle považovaný věk kolem čtyřiceti let, v semitské tradici se jedná o důležité symbolické číslo) začal Muhammad, hluboce nespokojený s mekkanským pohanským prostředím, s jeho svatyní a chamtivostí Mekkanců, podnikat cesty za město. Dlouhé dny pak meditoval v jeskyni zvané Hira' na Džabal an - Núr (Hora světla) a soustředil se na oddanost víře. Tam obdržel první zjevení od Boha skrze anděla Gabriela, kterýmu poručil, aby recitoval následující slova: ,, Přednášej ve jménu Pána svého, který stvořil, člověka z kapky přilnavé stvořil!'' (9:61). Tato slova jsou považována za první koránské zjevení, jež Muhammadovi seslal Bůh. Muhammada tato a nás sledující zkušenosti zasáhly, avšak zužovali ho pochybnosti. Povzbuzený Chadídžinou láskou a podporou, věřil čím dál víc, že ho Bůh skutečně volá jako svého posla. Během roku 613 pocítil Muhammad silný impuls k prvním veřejným kázáním. První prorocká poselství přednesená před Mekkanci, jež tvoří nejranější mekkánské kapitoly (sůry) Koránu, kladou důraz na blízkost Soudného dne a na výzvu k lidským bytostem, že by se měli kát a obracet se k jedinému Bohu, než bude pozdě. Toto volání zůstalo bez povšimnutí. Muhammad kolem sebe však postupně shromáždil skupinku nadšených následovníků, kteří se ,,poddali Bohu'' (to je význam slova muslim). V této fázi pravděpodobně vnímal sám sebe jako proroka se slaného Arabům, aby je varoval před hroznými následky jejich provinění. Propast mezi Muhammadem a polyteistickými Mekkánci se s dalšími proroctvími prohlubovala s tím, jak doktrína jediného Boha, ústřední téma jeho kázání, vystupovala čím dál víc na povrch. Mohla totiž ohrozit ekonomické bohatství Mekkánců, kteří velmi těžily z pohanských ceremonií, trhů a poutních aktivit, jež se konaly ve městě v okolí svatyně Ka'by. Mekkánci začali proto muslimy pronásledovat, někteří z nich podle muslimské tradice v roce 615 uprchli do Etiopie pod ochranu křesťanského vládce, neguse. Avšak Muhammad se k nim nepřipojil, neboť v této fázi měl stále ještě podporu svého klanu a jeho vůdce, svého strýce Abú Táliba. Rok 619 přinesl Muhamadovi obrovské osobní utrpení. Chadídža i Abú Tálib zemřeli a vedení klanu se ujal jeho další strýc Abú Lahab - jeho jméno znamená ,, otec plamenů'' (pekelných) -, který se k Muhammadovu kázání stavěl nepřátelsky. Bez ochrany kmene musel Muhammad najít místo, kde by mohl žít a šířit poselství islámu, aniž by čelil pronásledování nebo byl ohrožován na životě. Nejprve se v roce 620 vypravil do Tá'ifu, necelých 100 km jihovýchodně od Mekky, a zde několik dní kázal. Vysmáli se mu, házeli po něm kameny, a tak z města uprchl. Zhruba o rok později měl mnohem víc štěstí, když lidé, kteří přišli z Jathribu, aby v Mekkce vykonali náboženské obřady, vyslechli jeho poselství, přijeli islám a pozvali jej, aby se vrátil s nimi a využil svou smírčí moudrost při rozhodování komplikovaných sporů. Jejich pozvání přijal a všichni Mekkánští, z nihž se stali muslimové, postupně v malých skupinkách opustili město ve velmi dobře sorganizovaném exodu. Všichni bezpečně dorazili do Jathribu a ubytovali se u tamějších muslimů. Pouze Muhammad jeho oddaný přítel Abú Bakr a bratranec a zeť 'Alí zůstali v Mekkce. Alí spal poslední noc v Muhammadově posteli, aby oklamal Prorokovi nepřátelé, zatímco Muhammad a Abú Bakr Mekku opustili a schovali se v jeskyni jižně od města (Korán 9:40). Muhammad a Abú Bakr konečně dorazili do Jathribu 24. září 622. (Jathrib je záhy přejmenován na Madínat an-nabí - město Prorokovo - a stává se známým jako Medína. ) později když Muhammad zavedl muslimský kalendář, stal se tento den na připomínku jeho hidžry (,,emigrace'') z Mekky do Medíny začátkem nové islámské éry. V Mekkce se mu úspěšně podařilo založit nové náboženství, islám, v Medíně pak ustanovil muslimskou obec (ummu).

Autor: Paja52 v 09:54 | Komentáře (0)

05.Červen 2024

Muhammad

Muhammad je Prorokem islámu, je považován za ,, pečeť proroků", kterého si Bůh vyvolil, aby přinesl lidstvu Jeho konečné poselství. Toto téma zasazuje Muhammada do náboženského, historického a kulturního rámce, zaměřuje se na jeho úspěchy a na to, jak muslimové během staletí vnímali Prorokův život, osobnost a význam. 

PŘEDISLÁMSKÁ ARÁBIE
Prorok Muhammad se narodil do určité společnosti v konkrétním okamžiku dějin - do Arábie 6. století našeho letopočtu - a je samozřejmě důležité chápat, jaký vliv mělo toto pozadí na jeho život a poselství.
Zeměpisné podmínky 
Jaká byla Arábie v té době? Odborníci obvikle jasně rozlišují mezi jižní Arábií (obzvláště jihozápadním cípem, jenž odpovídá dnešnímu Jemenu) a zbytkem poloostrova. Toto rozdělení odpovídá georafickým faktorům: severní rozsáhlé pouštní oblasti lemované oázami a výrazně plodnější jih, ve starověku nazývaný Arabia Felix, který se těšil hojným srážkám a vysoce vyspělému zemědělství vybavenému rozsáhlými a propracovanými zavlažovacími systémy.
Jižní Arábie byla hustě osídlená. Její obyvatelstvo tvořili zhruba od 8. století př. n. l. převážně usedlí zemědělci. Ve městech fugovaly poměrně rozvinuté politické instituce, pěstovalo se umění a architektura. Řečtí a římští klasičtí autoři hovořili o pohádkovém bohatství Sabejců (a obzvláště o královně ze Sáby) a archelogické nálezy v této oblasti dosvědčují přítomnost rozvinuté městské kultůry. Věhlasný zavlažovací systém v Ma'ribu (v dnešním Jemenu), poprvé zmíněný v á. století př. n l., byl ve starověku obdivován jako stavitelský div. Krátce před příchodem islámu se definitivně zhroutila ma'aribská přehrada, která se už předtím několikrát protrhla, což mělo dalekosáhlé důsledky pro celý zbytek Arábie. Tato událost, jež se později chovala v muslimské orální trdici, se stala symbolem úpadku jižního arabského království. Velká část populace se přesunula na sever. Zbytek poloostrova se od jihu výrazně liśil. Život zde byl daleko těšší. Obyvatelé rozlehlých pouští, převážně pastevci, strádali s nejistým živobytím založeným na domestikaci velblouda - ,,korábu pouště¨ - kultivaci datlové palmy. Arabstí kočovníci známí jako beduíni byli houževnatí a vynalézavý; hluboko v poušti pracovali jako pastevci velbloudů nebo se starali o ovce a kozy poblíž zemědělských oblastí, k nimž patřily oázy jako Jathrib, pro niž se později vžilo označení Medína, a Chajbar. Rolníci tu pěstovali datle a pšenici. Rovnováha moci v pouštních oblastech Arábie závisela na pastevcích velboudů, jejichž zvířata mohla uživit více lidí. Nomádi žili v míru s obyvateli oáz a směňovali s nimi produkty kočvného života - mléko, maso a kůže - za datle, pšenici a zbraně. Arabské přístavy obchodovaly se sStředomořím, Afrikou a Indickým oceánem. V oázách ve vnitrozemí, jako byli Mekka a Jathrib (zhruba 340 km severně od Mekky), se zastavovali obchodníci putující po suchozemských cestách, kteří s sebou přinášeli takové zboží jako kadidlo, koření, hedvábí a bavlnu. Beduíni věděli, jak podle hvězd a dalších přírodních jevů navigovat karavany putující přes nekonečnou poušť. Samotný Korán zmiňuje, že Banú Kurajš - hlavní mekkánský kmen, z něhož prorok Muhammad pocházel - získal bohatství z karavanního obchodu, kněmuž docházelo dvakrát do roka; ve verších stojí: ,,pro soudržnost Kurajšovců, pro soudržnost jejich, když připravují zimní a letní karavanu" (106:1 -2).
Vláda a společnost
Arabové v severní, střední a východní Arábii neměli žádnou centralizovanou vládu. Beduínská společnost se odmítala nechat svázat nějakým zastřešujícím politickým systémem. Zachovala starobylé a věky prověřené kmenové uspořádání, jež se vztahovalo jak na pastevce a rolníky, tak na městské obchodníky. Kmeny a klany se lišily velikostí, strukturou a prestiží. Každodenní život se stával nejspíše z aktivit malých kmenových seskupení, která se dělila o místa pro stanování a vodní zdroje. Stejně jako ostatní kočovné společnosti i ta beduínská byla rovnostářská, i když měla každá kmenová jednotka vlastního náčelníka, jehož pozice se odvozovala od jeho harismatu. Mezi jeho povinnosti patřila obrana kmene a posvátných symbolů, urovnání sporů a baveni hostů. Spravedlnost mezi kmenovými skupinami zajišťoval proces odplaty za způsobené škody v duchu ,,oko za oko, zub za zub.'' Podobný systém zaručoval bezpečí a ochranu každému členu kmene i jeho rodině a majetku. Beduínská společnost byla bojovná a beduíni chodili ozbrojení. Soupeření o pastviny od nich často vyžadovalo, aby podnikali nájezdy do teritorií jiných kočovných skupin nebo těch, kdo žili v blízkosti měst. Řídili se vlastním kodexem cti, jenž si vážil odvahy, vytrvalostí a bojových dovedností, a tyto vlastnosti byli pro ně nejspíš mnohem důležitější než formální vyznávání jakékoli náboženské víry. 
KULT A NÁBOŽENSTVÍ
Beduínská kultovní tradice byla animistická, zahrnovala uctívání model, kamenů a stromů, a beduíni tyto posvátné objekty při svých rituálech obíhali nebo je obcházeli v předepsaném počtu kol. Věštci (káhini) na sebe brali různé šamanské role včetně předvídání budoucnosti, uzdravování a hledání vody. Beduíni uctívali posvátná místa (harám nebo hawta), z nichž některá nepotřebovala strážce, zatímco jiná spravovala dědičná náboženská elita. V těchto svatyních bylo možné se ukrýt nebo sloužily jako neutrální půda, kde se urovnávaly spory mezi kmeny. Svatyně satné a jejich okolí byly považované za vysoce posvátné a nesmělo zde docházet k žádným bojům. S některymi svatyněmi se začala spojovat určitá pohanská božstva: bůh Hubal byl svázán s ká'bou - krychlovou stavbou, do jejíž vnitřní zdi je vsazený černý kámen meteorického původu -  v okolí Mekky se obzvlášť velké oblibě těšily tři bohyně al-Lát, al-Uzzá (obě ovykle ztotožňované s Venuší) a Manát (bohyně osudu). Tři bohyně dostaly titul ,,dcery'' Alláhovy, Boha stvořitele, jenž byl známý po celém poloostrově Poblíž svatyní se konaly každoroční trhy. Od 5.stol. n. l. dohlížel kmen Kurajšovců, jenž ovládal Mekku, na poutníky, kteří každý rok pŕicházelv posvátném měsíci do Mekky, aby si naklonili přízeň bohů tím, že ve stavu rituální čistoty sedmkrát obejdou posvátný okrsek Ka'by, o níž se věří že ji zbudoval Abrahám se svým synem Išmaelem (Ismá'ílem). Ka'ba byla obklopena posvátným územím (harám), kam bylo možné se utéct a kde přetrvávalo příměří. V době, kdy arabské kmeny putovaly do Mekky, byly všechny sváry skutečně odloženy. Tato pouť představovala v předisláských dobách pro Mekkánce zdroj bohatství a prestiže. Nicméně se zdá, že beduíni nějaké nábožnské formality spojené s těmito pohanskými božstvy nijak zvlášť nedodržovali. Život se podle nich musel prožívat s odvahou a houževnatostí, než je v předepsaný čas zastihne smrt. Tyto pocity zaznívají v předislámské, ústně tradované poezii z Arábie. Kočovníky i obyvatele měst spojovalo silné pouto arabského jazyka, které posilovalo pocity hrdosti a solidarity. V době, kdy platil zákaz bojů, se scházeli a naslouchali básním přednášeným spisovnou arabštinou, jež recitovali členové kmenů s až fenomenální pamětí. V takových chvílích Arabové cítili, že je spojuje společné dědictví a identita, která přesahuje kmenová spojenectví. To poskytlo Muhammadovi základ, na němž později vybudoval nadkmenové společenství inspirované islámem, novým monoteistickým zjevením, jež vzešlo ze samotné Arábie. 
ŽIDÉ A KŘESŤANÉ V ARÁBII
Je důležité vyhodnotit, jak se vedle předislámského polyteismu projevoval na Arabském poloostrově vliv vnějších náboženských tradic. Na konci 6. století n. l. pronikly obzvláště z jihovýchodu a pouštních oblastí, jež hraničily s Byzantskou říší, do Arábie judaismus a křesťanství. Konverze etipského panovníka (neguse) zkraje 4. století znamenala, že v blízkosti jižní Arábie vznikl silný křesťanský stát. Další křesťanské komunity se ve 4. století nacházely v Adenu. Stoupenci judaismu žili v oázách ve střední Arábii, obzvláště v Chajbaru a Jathribu, kde pěstovali datlové palmy. V jižní Arábii konvertovali k judaismu významné osobnosti, jako například vládce Himjaru Júsuf As'ar známý v muslimské tradici jako Dhú Núwás. Sásánovská Persie - poslední íránská říše před nástupem islámu - přinesla  břehům jižní Arábie své vlastní státní náboženství, zoroastrismus. V sedmdesátých letech 6. století tu několik jedinců k zoroastrismu konvertovalo. Přestože Arábie nebyla od monoteistických židovských a křesťanských tradic odtržena, tato náboženství se zde nijak výrazněji neprojevila. Beduíni měli vlastní, původní tradice s křesťanskými prvky. Na druhou stranu kmeny žijící na hranicích se sásánovským Irákem a jiné poblíž byzantské Sýrie přijaly různé formy křesťanství. Arabové znali také Samaritány (Šomronim), kteří jsou zmíněni v biblickém Starém i Novém zákonu. Korán (20:85) popisuje Samaritána (as - Sámiriju), který v Mojžíšových dobách pokouší ,,děti Izraele'' v poušti. Ze způsobu, jakým Korán náznakově zmiňuje proroky abrahámovské tradice - tedy těch náboženství, která svůj původ odvozují od Abraháma - je zřejmé, že Muhammad kázal lidem, pro něž nebyly biblické příběhy nic nového. Zdůrazněme však, že koránské poselství od jediného Boha, jež Muhammad kázal arabsky svým arabským druhům, se od judaismu a křesťanství lišilo. Pozdější muslimská tradice ve snaze oddálit islám od předchozích dvou monoteistických systémů často zmiňuje existenci hanífů, předislámských monoteistů, v Arábii. Nespojuje je ani s judaismem, ani s křesťanstvím, jenž založil svatyni Ka'bu v Mekce. Je otázkou, zda se tato představa zakládá na historické skutečnosti, neboť komplikované náboženské praxi předislámské Arábie není možné nikdy plně porozumět. 

Autor: Paja52 v 20:44 | Komentáře (0)