To byl dneska zase den. Ráno jsem myslela, že se do tý školy snad nedohrabu. Hned první hodina s šíleným antichemicky zaměřeným chemikářem je dost pádný důvod se na to vykašlat. Nakonec jsem se ale silou své nezměrné vůle přece jen donutila vstát a vypravit se do školy. Chemie byla hrozná jako vždycky. Navíc jsem byla tento týden tvrdou diktaturou jednoho mého spolužáka ustanovena jako služba. Takže musím otrocky mazat tabule, vybírat peníze, které si nesmím nechat, uklízet po ostatních poházené sáčky, oslintané žvýkačky a plesnivé zbytky savčin, které po sobě ráčí ve třídě zanechat, a  vůbec provádět jiné nucené práce. Kamarád, se kterým jsem měla službu se na mě taky tvářil nějak nevraživě. to asi proto, že jsem přišla pozdě a nechala tak na něm, aby sám vymáčkl z dlužníků všechny peníze.
    Ještěže jsme pak šli na dvě hoďky do divadla.  Odehrávalo se to v Bílém domě a měl to být pořad o Josefu Kainarovi. No, kdfyž jsem tam přišla, nevěděla jsem o něm vůbec nc, a když jsem odcházela, tak snad ještě méně. Představení bylo naprosto strašné, nudné a zmatené. Publikum zase tvořili středoškoláci toho nejhoršího zrna. Zmalovaný slečínky, který po sobě celou dobu ječely, jak je to nebaví, nebo si strašně nahlas pouštěly empétrojky. A pak taky tlupy přihlouplejch borečků, kteří celou dobu buďto sprostě nadávali nebo s někým telefonovali. Když to konečně skončilo, už jsem se docela  těšila do školy.
    Ve škole jsem si odkroutilas ještě jednu nudnou hodinu češtiny a snědla podezřele vypadající oběd, který více než Čínu s rýží připomínal  klubko propečených červů. Ani ultrarůžová sodovka, ve které plavaly podezřelé věci, to nezachránila.
    Pak jsem se konečně mohla odkodrcat domů. Nejvíce mě naštavalo, že jsem měla narozeniny a absolutně nikdo z mých skvělých kamarádů si na ně nevzpoměl. Ne, že bych snad očekávala honosné dary, ale aspoň potřást ploutví a říct mi Všechno nejlepší snad mohli. Ale on mi asi přejí spíše všechno nejhorší a na moje narozeniny zvysoka kašlou. Asi se jim za to nějak pomstím. Mohla bych si třeba vyrobit woodoo paneky a za šíleného smíchu do nich apokalypticky bodat špendlíky, ale myslím si, že bude stačit, když jim příště prostě taky nepopřeju. Jsem přece slušná a kultivovaná dívka. I když ty panenky znějí docela slibně...