Minulý týden jsem se začala v Brně nudit natolik, že jsem se rozhodla obětovat litr a koupila si lístek na Rock for people. Bylo to doslova na poslední chvíli, takže jsem vůbec netušila, jestli se zvládnu sbalit, nakoupit s sebou a hlavně někde sehnat stan, ale nakonec se mi to všechno podařilo, a tak jsem ve čtvrtek ráno ještě s několika dalšíma lidma nasedla do vláčku a uháněla směrem na Hradec Králové. Počasí se nám rozhodlo udělat radost, takže bylo už od rána tropický vedro. Když jsme po pár hodinách cesty dorazili do města, čekalo nás malinké nástupiště narvané k prasknutí lidmi s báglama všech možných tvarů a velikostí. Bylo nám jesné, že do festivalového autobusu se hned tak nedostaneme. Po půl hodině se nám nakonec za použití všech možných chvatů a manévrů podařilo do jednoho z autobusů nasoukat. O něco později jsme už všichni seděli na louce v campu a prali se s kupami plachet a tyček, které měly údajně obsahovat naše stany. Po dalším urputném boji jsme je z té změti trubek a plátna nějakým záhadným způsobem vykouzlili. Tolik tedy k příjezdu.
    O několik hodin a pár vypitých piv později jsme byli tlupou hlídkujících goril vpuštěni do koncertního areálu. Přitom nás řádně označkovali několika slušivými pásky s logem festivalu. A my si mohli začít užívat...
Několik prvních kapel jsem vůbec neznala, ale hráli celkem slušně a na rozehřátí to bylo přesně to pravé. Nejradši jsem chodila na kiss stage, protože venku strašně pražilo slunko a tahle stage byla jediná schovaná pěkně ve stanu. Ale i venku se čas od času našlo místečko, kde tekla z cisterny studená voda, takže nebyl problém se kdykoliv zlít od hlavy k patě a pořádně se v tom horku osvěžit. když pak měl člověk dost muziky a chtělo se mu chvilku zabavit jinak, měl dostatek příležitostí v okolních stáncích, kde si mohl nabrat nebo nakoupit spoustu suvenýrků, zahrát si hry, brouzdat po netu nebo třeba i nabít mobil. Já jsem většinou využila pauzy v programu k tomu, abych si vystála frontu na krásné červené kadibudky, které na rozdíl od těch normálních byly voňavé, udržované a dokonce se v nic vyskytoval toaletní parpír, který jsem si samozřejmě okamžitě šlohla, abych měla do zásoby, až půjdu na hajzlík někde jinde. A protože to byly záchůdky reklamní, pokaždé jsem ještě vyfásla na cestu balíček tampónů - a to se fakt vyplatí:)
    K večeru se konečně zatáhlo a ochladilo, takže na ty nejlepší koncerty jsme vyráželi plní nových sil a celí nedočkaví až uvidíme a hlavně uslyšíme svoje oblíbené kapely. Nebyli jsme zklamaní, fakt to stálo za to. Namátkou bych jmenovala Mig 21, kteří nejenže dobře hráli, ale taky každou písničku naprosto geniálně a vtipně komentovali, takže se celý publikum neustále hihňalo, potom moje oblíbený Horkýže Slíže a taky hlavní hvězdu včera Kaiser Chiefs, který jsem do té doby znala jen namátkou, a z koncetru jsem odcházela s předsevzetím, že si od nich musím nutně něco stáhnout. Bohužel jak na potvoru začalo strašně chlejstat, že ani moje luxusní sáčková pláštěnka za třicet korun to nebyla s to pobrat a tak jsem se musela předčasně evakuovat do campu do stanu. Tam se nás ve stanu pro tři neúspěšně snažilo přežívat asi deset, ale když nám začalo kapat na hlavu, vzdali jsme to a šli jsme radši spát.
    Druhý den ráno nás probudil liják a vichřice. Odhodlaně jsem si natáhla pláštěnku a odpotácela se bahnitou cestou přes celý kemp k cisterně s vodou - jako by jí ve stanu snad nebylo málo- s úmyslem provést ranní hygienu neboli celkové odbahnění a dezinfekce tesáků. Jenže ejhle! Voda došla. Totálně nas..á a mokrá, avšak nikoli čistá, jsem se vydala na strastiplnou cestu  ke svému stanu. Pěšinka vedoucí na druhý konec kempu k našim stanům byla čím dál tím v horším stavu a kromě nástrah ze včerejšího dne jako obří zabodnutý ostnatý drát  a neviditelná díra uprotstřed se zde objavila další překážka v podobě děsivého bahnitého močálu, hluboké smrtící bažiny s jedovatými výpary a číhajícími krokodýly a ...No dobře, trošku jsem se nachala unést, prostě jenom kupa smradlavýho bahna, ale byl to fakt humus. Nezbylo mi tedy nic jiného než zalézt do stanu, čekat až přestane pršet a doufat, že mi mezitím vítr nezboří střechu nad hlavou. Asi po dvou hodinách naštěstí vysvitlo slunce a všichni mohli honem začít vylívat vodu, odbahňovat a sušit. Pak už to bylo víceméně v pohodě, jen je třeba říct, že toho zatuchlého smradu z mokrých věcí jsem se nezbavila do konce pobytu.
    Dopoledne a odpoledne pak probíhalo obdobně jako předešlý den. Užili jsme si atrakcí, dosyta se nadlábli na stáncích a poslechli si trochu muziky. Navíc jsem objevila i boudu, kde se konaly autogramiády, takže jsem svůj fešný značkovací pásek zhodnotila o několik podpisů oblíbených zpěváků a zpěvaček. Tak tedˇ už ho opravdu nikdy nesundám a ani se nebudu mýt, aby se mi ty drahocenné podpisy nerozmazaly!
    Večer nejvíce zabodovali samozřejmě Offspring. Jejich koncert jsem strávila uprostřed v kotli, takže to byl fakt nářez. Dost jsem si zaskákala a i když jsem většinu písniček neznala, nezabránilo mi to v tom, abych si nezpívala texty. Jinak mě překvapil třeba Xavier Baumaxa se svým orchestrem a zvláštním rýpavým humorem, nebo Vypsana fixa s jejich naprosto dokonalými zhulenými texty. Žhavým hitem dne byly taky písničky proti rasismu. Neznámo proč je zpívaly hnedka čtyři kapely. Taky nechyběly protiamerické songy, s nimiž se do Amíků naváželi třeba IO nebo den předtím The Locos. Ne každýmu se to líbilo, ale mě osobně to docela pobavilo a vůbec mi nevadilo skandovat s ostatními Fucking George Bush.
    Třetí den jsem už bohužel musela domů, takže jediný, čeho jsem si ten den užila byl krásný nově otevřený terminál hradeckého autobusáku. Bylo mi líto, že musím odjíždět, ale ještě na cestě z letiště mi náladu zvedl strašně optimistický a vychlamaný pan řidič, který celou dobu vtipkoval a bavil všechny okolo. A tak jsem s popsanými páskami na zápěstí, obrovským ruksakem plným mokrých věcí, s oblečením propíchaným všemi možnými odznáčky a polepeným nálepkami kolem poledne mířila domů. Co jsem věděla jistě bylo, že za rok sem jedu zas.