Reconnaissance: Pocta Renaissance
Tohle je první část povídky na poctu francouzskému animovanému filmu Renaissance (2006).
Paul Burton byl dobrý člověk, ale jeho ruce byli potřísněné od krve. Korporace po něm šla, věděl o tom. Žil ve světe, kterému vládla a byl jedním z těch, kteří znali její tajemství. Každou chvíli čekal, že se přiblíží její ruka a sáhne mu na život. Zároveň ale věřil, že s trochou štěstí uspěje a odhalí lidem masku Asaty. Všichni měli právo ho znát a vědět, kdo stojí za jejich "svobodou".
Ve 23.století byl veškerý život sledován a monitorován. Země byla stále planetou Sluneční soustavy a Měsíc se začínal hlásit o svoje místo v osídlování kosmu. O dalším vývoji lidstva rozhodovaly nadnárodní společnosti, korporace, sdružení nejvlivněších a nejbohatších. Jen jediná však byla nejmocnější. Rozhodovala silou peněz a silou svého slova. Většina lidí na Zemi jí uvěřila, uvěřila své touze po moci, pěnězích a majetku.
Asata tvrdě zametla se svými odpůrci, ale navenek to vypadalo tak, že nikomu neubližuje, pouze je chrání před jimi samotnými. Tiše tolerovala pokojné vyznavače jiné kultury než její vlastní, protože věděla, že tihle jí nemůžou ohrozit. Paul byl jiný, ten věděl víc a neskrýval to.
Žil s Laurou už osm let. Oba v sobě našli přítele, kterému můžou věřit. Vídali se občas za šera pouličních lamp a věděli, že každá schůzka může být poslední. Laura byla milá a ráda Paulovi naslouchala, aby ho odvedla od jeho trápení, ale Paul ji nechtěl do ničeho zatahovat. Věděl, ale moc dobře, že v budoucnu se to změní. Laura totiž pracovala v jedné z hlavních větví korporace v New Yorku a měla kontakty s nejhorší lůzou tam nahoře. Potřebovala je. Každý je potřeboval.
Takhle přemýšlel Paul jednoho večera v pokoji s výhledem na osvětlené věže velkoměsta a ulice plné vznášedel. Město si plynulo stále svým nerušeným tempem a působilo až uklidňujícim dojmem. Jen občasné bliknutí majáčku hlídkových člunů prozrazovalo přítomnost očí korporace.
Každou chvíli čekal pokojovou službu s nápojem a vzkazem. Někdo zaklepal. "Dále," řekl Paul, s prstem na spoušti sve automatické pistole. Místo pokojové služby však vstoupil Harald s kufříkem v ruce. "Co tady k čertu děláš!" řekl Paul a pozorně si prohlížel svého přítele.
"Něco pro tebe mám," řekl Harald a otevřel kufřík. V něm byla sada dobře vypadajících zkumavek a laboratorního zařízení. "Podařilo se mi jim to vzít a zatím o tom nikdo neví." řekl Harald. To, na co teď Paul zíral byla sada DNA kompletní generace biologických robotů korporace včetně jejich nejvyspělejšího typu.
"Jak se ti ksakru podařilo ...!
"Radši se neptej a koukej to prohlídnout a zveřejnit. To je to, cos chtěl, tak dělej."
Roboti sloužili k prosazování doktríny korporace. K nerozeznání od lidí se vyskytovali jako vetřelci všude. Sloužili u policie, v nemocnicích, plnily úkoly na úřadech a ve vědeckých kruzích. Pohybovali se mezi obyčejnými lidmi. Pravda však byla mnohem horší. Bioroboti tvořili celé jádro korporace.
Naplnily se obavy původních konstruktérů biorobotů. Model samostatně se rozvíjející inteligence přesáhl své vlastní hranice a jejich biologická a technologická dokonalost je brzy vynesla na nejvyšší místa ve společnosti. Postrádali pouze jakýkoli cit pro morálku. Většina lidí ani netušila, že na Zemi vládnou roboti.
Několik těchto mateřských sad DNA bylo ukryto na málo místech na Zemi a pečlivě střeženo. Jenom Bůh ví jak se k nim Harald dostal.
Zazvonil telefon. "Máte dálkový hovor pane Burton," ozvalo se, "Laura Norton." "Lauro, co se děje?" řekl Paul. "Paule, tohle je asi poslední hovor, co spolu máme, dou si pro mě. Myslí, že sem zapletená do tý krádeže vzorků. Tohle je důležitý, nechala sem na stole disk s těma informacema cos chtěl. Dávej si bacha a nepokoušej se mě najít, bude to past. Sbohem." "Lauro ..." To bylo ale to poslední, co od Laury slyšel.
Haralda to nepřekvapilo, věděl už dávno, že to má nahnutý. Lauru sledovali od té doby, co se znala s Paulem a nikdy jí úplně nedůvěřovali. Teď měli záminku a on věděl, že už se z toho nemusí dostat.
"Jestli myslíš, že jí osvobodíme tak na to hned zapoměň, " řekl důrazně Harald, "už teď je mrtvá." Dostal hned od Paula ránu do levé čelisti se slovy: "A ty mi v tom pomůžeš, protože je to tvoje vina. Měls říct, do čeho se pouštíš, idiote. Mohli sme jí aspoň varovat."
Na holografické síti projeli všechny dostupné informace vnitřní bezpečnostní služby korporace. Drželi ji v paláci, administrativním centru korporace s největší úrovní zabezpečení. Paul věděl, že se tam za posledních sto let nedostal ani jeden hacker. Nebo spíš se tam nedostal ani jeden živý hacker. Nebyla šance, bylo tam víc nezmapovaných oblastí než známých a trvalo by víc než tisíce síťových hodin než by je zobrazili.
"Nezbývá než zkusit štěstí a ty deš první." podíval se na Haralda Paul s rošťáckým úšklebkem a oba napojili své nervové systémy na síť.
V té době byla lidská těla přístupná jakémukoli technickému pokroku a byla obohacená nejrůznějšími vstupy a biokybernetickými součástkami. Na sítnici se nepromítal jen obraz vnějšího světa, ale obsahovala též vstupy z nejrůznějšího hardwaru v těle a všudypřítomné sítě. Přizpůsobení lidského těla okolnímu elektronicky propojenému světu bylo dokonalé.
Tam někde v některém z pokojů byla. Zbývalo jediné, ověřit kontaktem s ní její polohu. Jejich virtuální projekce teď pluli kyberprostorem, hustou sítí dálnic někde na pokraji veřejné sítě, kde potkávali avatary běžných lidí. Občas k nim přílétl některý z otravných reklamních agentů a nehodlal je opustit. Museli pak proplout dobře chráněnou oblastí pornografických magnátů, kde se to jen hemžilo projekcemi lidí dychtících po laciném vzrušení. Ta je dovedla až do virtuálního undergroundu, kde se skrýval kód a slabé místo vhodné ke vstupu do palácové infrasktruktury. Když vstoupili, všimlo si jich pár botů, ale nechali je být v okamžiku, kdy zjistili, že se jedná o neškodný kód údržbářů sítě.
Takto maskovaní se dostali až do vnitřních částí paláce, místa blyštivých prostorů, dokonalých geometrických tvarů a vyspělých pozorovacích botů. Vyslali "hledací psy", aby prokoumali každý možný kout palácové sítě.
Venku byla tmavá noc. Laura byla spoutaná silovými náramky v temné cele, kde ticho narušovalo jen slabé bzučení monitorovacího systému. Věděla, že se jí stejně Paul pokusí zachránit a snažila se přijít na to jak mu pomoci. Droga, kterou jí dali jí otupovala vědomí a bdělou se udržovala jen myšlenkami na útěk. Jedinou společnicí jí teď byl lokální ovládací systém Syla, napojený přes její link na zápěstí.
"Paule, něco mám," rychle řekl Harald, "jeden "pes" se vrátil se zprávou o ženě držené v cele hluboko v archívu budovy."
"To je určitě ona! Musíme se tam dostat, spusť naváděcí program." zvolal Paul.
"Asi ti přeskočilo," odsekl Harald, "rozsekaj nás během vteřiny".
"Navíc to nepude tak lehce, je tam přístup jen s nejvyšším oprávněním a je to určitě past."
"Haralde není čas, deme tam." řekl důrazně Paul a začal vyťukávat směrové souřadnice Lauřiny cely. Náhle se zastavil, když se mu před očima začal objevovat objekt s neznámým kódem a nebyl to hlídač.
Laura procházela data v Sylině systému a pohybovala se sítí po informačních cestách palácového archívu. Nakonec narazila na něco, čemu se mezi kyberhackery říká drobná vibrace, vlnka narušující standartní pulzování bezpečnostního systému. To mohl být Paul. Po chvíli přesvědčování jí Syla neochotně potvrdila přítomnost Paula a jeho přítele a jejich polohu. Laura pak začala směrovat svou kybernetickou sondu sítí k nim.
"To je Laura! Neuvěřitelný." volal Harald.
"Jestli se dostala až sem tak se i my dostaneme k její cele." řekl na to Paul.
Navigovala je pak spletitou sítí chodeb a pastí s velkými tmavými hlídači-zabijáky, kteří by z jejich projekcí udělali v mžiku něškodný kód nul a jedniček a nechali jejich těla napojená do sítě bez života.
"Jsem rád, že tě zas vidím," vypadla slova z úst holografické projekce Paula v Lauřině cele, "pomůžeme ti ven. Nesmíš tu nechat vůbec žádnou stopu. Nesmí tě sledovat."
"Zvládnu to," usmála se Laura, "... a buď opatrný Paule," podívala se něj dlouze.
Harald se do toho rychle vložil: "Na milostný kecy teď není čas, dělej spust ten program."
Vznášeli se teď v nikdy předtím neprozkoumané oblasti tajných úložišť korporace a uháněli obrovskou sítí dat, která by lidstvo určitě zajímala. Nepozorovaní míjeli ještě hrozivější strážce systému a odemykali Lauře jedny dveře za druhými. Dokázali jí pomoci až k vnějšímu prstenci kanceláří. Tam už si musela poradit sama.
