Paulness

 Nepříliš zaujatému pozorovateli se může zdát, jako by se momentální situace kolem tohoto do jisté míry ožehavého problému dostala do stojatých vod, a zejména po přijetí zákona o registrovaném partnerství zavládl klid, mír a hluboká tolerance. Ano, ale může se jednat o klid před bouří.

 Je pravda,  že česká společnost je poměrně liberální ve vztahu k sexuálním menšinám. Proto je až s podivem, jak dlouho trvalo přijetí zákona, jenž alespoň částečně zrovnoprávňuje svazky homosexuálních partnerů. Obrovské úsilí vynaložila pro přijetí tohoto zákona Gay iniciativa, tato organizace spolu připravovala a prostřednictvím různých poslanců tak dlouho  předkládala Poslanecké sněmovně návrh zákona, až byl loni přijat i přes veto prezidenta Klause. Po tomto nesporném úspěchu ukončila Gay iniciativa své aktivity s odůvodněním, že dosáhla svého cíle.

                       Ve stručnosti, zákon umožňuje dosáhnout osobám stejného pohlaví vztahu právně téměř stejného, jako manželským párům, pomocí poněkud kostrbatě znějící instituce registrované partnerství. Téměř. Právě v tomto slůvku vidím doutnák vedoucí k sudu se střelným prachem, představující opětovné vzplanutí vášní a souboj ideologie.Jestliže pro zjednodušení rozdělím společnost na část liberální, obsahující příslušníky sexuálních menšin a jejich přívržence, na opačném pólu se  vykrystalizuje část konzervativní, obsahující přívržence řekněme tradičních hodnot. Mezi tím se samozřejmě nachází zbytek české společnosti tvořící veřejné mínění, ve větší či menší míře ochotné naslouchat argumentům obou stran  Nyní se podle mne nacházíme v situaci, kdy jedna strana dosáhla tak významného vítězství, že ani nemá sílu pokračovat ve svém tažení a strana druhá, konzervativní, se zakopala do dobře připravených obranných pozic, které nemíní pustit, ale jak jsem naznačil, nikdo je ani nechce dobývat. Co mám vlastně na mysli?  Mám na mysli úplné zrovnoprávnění svazků osob homosexuálních a heterosexuálních. Myslím, že každého, kdo byť jen trochu přemýšlel o této problematice musel napadnout i vývod, kam až to vlastně povede. A limitní hranící je právě zrovnoprávnění, a v něm obsažená možnost adopce či svěření dětí do péče.

                       Ponechme prozatím stranou stanovisko souhlasu či nesouhlasu, ale proberme si, co by to komu přineslo a co komu sebralo. V prvé řadě se jedná především o hlavní zúčastněné, homosexuální partnery.  Těmto spoluobčanům by se naskytla možnost vytvořit rodinu. Nic víc, nic míň. Zúčastněným dětem, kterých by se pravděpodobně nikdo neptal, chtějí-li se narodit 2 matkám, či adoptují-li je 2 otcové,  poměrně neotřelé dětství. Nikoho jiného se tento vztah netýká. Viděno optikou těchto faktů, se zdá býti otázka ano-ne vyřešena a vkrádá se na mysl idea, proč už to nejde? Ale to by bylo příliš snadné.

                       Lidská společnost zaplaťpánbůh není založena jen na racionalitě a faktech, ale na mnoha a mnoha konvencích, tradicích,nepsaných pravidlech. Jaké jsou tyto faktory, zasahující do naší problematiky?  Jak se jeví po menším přezkoumání?  Jedním z nejdůležitějších argumentů odpůrců liberalizace vztahů je ten, že homosexuální partnerství ohrožuje pozici tradiční rodiny.  A já se ptám, čehože, jak? Tradiční rodiny jako instituce, do které vstoupí muž a žena, občas i dobrovolně,  ve které při troše štěstí zplodí děti, k tomu přeci ji stát zřídil, a pak se s pravděpodobností větší než malou rozvedou? Jak tuto jejich možnost ohrožuje fakt, že 2 jiní lidé mají možnost udělat to samé, jen s tou drobností, že jsou stejného pohlaví? Pravděpodobně jen máloco se po revoluci změnilo tolik, jako „tradiční“ rodina. Připadá mi, že určovat pro koho je manželství dobré a pro koho ne, na základě pohlaví je podobné, jako kdyby se například nesměli brát Romové, s argumentem, že by to ohrožovalo bílou rodinu. Mnohem větší ohrožení tradiční rodiny podle mne představuje pracovní přetíženost členů rodiny či trhání vazeb z důvodu stěhování se za prací.

                         Další užívaný, méně úsměvný argument praví, že dítě vychovávané rodiči stejného pohlaví je ochuzeno o vliv druhého rodiče, že je mu vtisknut pokřivený pohled na svět. Na tom by taky mohlo něco být, řekne si pochybovač. Ano, mohlo by, ale pouze v případě společnosti, ve které se 100% dětí rodí v úplných rodinách, prožívají šťastné dětství v rodinách, ve kterých se rodiče respektují, jsou si navzájem oporou, vštěpují dítěti základy skutečné občanské společnosti. Bohužel, tomu tak není. V situaci, kdy i nejvyšší představitelé země nevidí nic špatného na opouštění manželek či rovnou na konkubinátu, nemá smysl předstírat existenci tradiční rodiny. Myslím, že je pro dítě mnohem lepší vyrůstat v rodině tvořené např. 2 otci než v jakémkoliv ústavu. Že nepozná matku? V dětském domově taky ne. Nevytrháváme přeci děti z fungujících rodin, naopak je začleňujeme do prostředí, kde budou zahrnuti láskou a potřebnou péčí. Někteří odpůrci také tvrdí, že díky výhově homosexuálními rodiči vyroste homosexuál i z dítěte. I kdyby, no a. Nicméně kolik dětí v dnešní následuje své rodiče v jakémkoliv směru, o sexualitě ani nemluvě. Doba, ve které všechny tyto otázky opět nabudou na aktualitě neodvratitelně musí přijít, nevím, jestli za 2 roky nebo za 10 let, je možné, že naše společnost již nebude považovat za potřebné upravovat mezilidské vztahy zákony, což je moderního člověka  samo o sobě nedůstojné. Tomu však nevěřím. Nicméně věřím, že dáme právo na rozhodnutí o svém životě i lidem, kteří se nám mohou zdát divní, odlišní. Tak jako vyhrály svůj boj za rovnoprávnost ženy, černoši  a tím i bohatí bílí muži, vyhrají ho i ti, kteří milují osobu stejného pohlaví. Protože co je divného na lásce, i když je v jiném, než ve většinovém balení?  Těším se, až dáme šanci všem, kteří o ni stojí. Společnosti se to vrátí v dobrém, a to nejen ekonomicky.