Proč srdce vázat citů lanem,
proč rozumu zavřít ústa,
proč rmoutit se nad ránem,
proč krajina nitra je někdy pustá...?
Proč srdce má moře šířku,
proč rozumu se city vzdouvají,
proč v moři tom je tolik křížků,
proč vlny lásky o rozum se lámají...?
Proč mít jen své vlastní čáry, kruhy,
proč nemít kvádry, krychle - prostor,
proč geometrii rozumí ten druhý,
proč srdci rozum jen kreslí vzdor...?
Proč nemám čas teď mluvit se mnou,
proč mám hořkou chuť být jen sám,
proč nemám sladkou chuť být teď s Tebou,
proč mám hodiny jak´ přivázaný trám...?
Když ráno slunce jiskřivě se objeví,
když den je sladce zářivý,
když večer o smutku nikdo neví,
když noc na otázky odpoví...
Když den noc nad ránem střídá,
když teplo své kouzlo vydá,
když kocour vesele si líná,
když odpověď je zcela jiná...
Když nevím jak kráčet dál,
když oblohy jsem se ptal,
když cítil jsem se jako král,
když hvězdy jsem noci tak lehce bral...
Když potřebuju Tebe,
když chlad samoty zebe,
když naštvaný jsem ze sebe,
potom mi nestačí pohled na nebe...