http://exorcist-klic-k-zahadam.webnode.cz/Helmut F. nechtěl zemřít v nemocnici.Převezli ho domů na statek.Dalším důvodem proč opustil špitál byla svatba.Jeho dcera se vdávala.Dal jí požehnání a rodiny odjeli do kostelíka v údolí.Při návratu z obřadu byl Helmut po smrti.Svatební hostina se promněnila ve smuteční.Helmutova žena nechala okna zavřená,aby s nimi duše nebožtíka setrvala o něco déle.
Pohřební hosté se sjížděli na usedlost od pátku.Na Helmuta se vzpomínalo v dobrém-hospodář k pohledání,dokázal udržet usedlost i v časech málo nakloněných zemědělské výrobě,nebál se experimentovat s novým stádem,v okolí nikdo neměl tak nádherné koně jako on...dával lidem práci,byl oddaný křestan,nikomu se neuzavíral,přispěl na vybudování nové silnice,sekal a sušil trávu na svazích,kam by nikdo nešel.Nikdy nekouřil a nepil.Zákeřná choroba ho napadla po kruté zimě.Polehával,ale stále pracoval.Odmala byl zvyklý.Čas na zábavu mu nezbýval...když napadl sníh,pletl košíky a děcka je chodila prodávat do městečka.Zboží šlo dobře na odbyt,jezdili si pro něj z dalekého okolí...Ráno před pohřbem seděl ve světnici synovec Helmuta,chlapec asi desetiletý.Strýc ležel v posteli,přikrytý prostěradlem,bylo možné rozeznat obrysy jeho ostře řezané tváře.Chlapec srkal bílou kávu,ale jíst nemohl.Nebožtík v jeho blízkosti ho děsil.A nemohl uvěřit,že už ho strýc nikdy neposadí na koně,nevyjedou na pastviny obhlédnout pasoucí se stádo..nebudou vyřezávat píštalky,figurky,koníky a domky..neuslyší jeho vyprávění.
Hodiny odbily desátou.Chlapci se zdálo,že se strýc pod prostěradlem pohnul,jako by to prostěradlo ze sebe chtěl sejmout.Převrhl hrnek s kávou a s výkřikem proběhl světnicí a síní,zastavil se až pod zápražím u stolku,kde seděli ženy.Okamžik nemohl promluvit,třásl se po celém těle,v očích měl hrůzu.Když z něho konečně ženy dostaly co se stalo,šla se vdova podívat společně se sestrou do světnice.Nebožtík ležel stále ve stejné poloze,chlapec musel mít vidiny.Byl skonem strýce dojat,měl ho rád,jeho fantazie možná pracovala natolik,že by dokázala strýce zvednout ze smrtelného lože...A přece!Hodiny které vždy pečlivě natahoval,se zastavily.Vdova řekla,že zřejmě hodiny nikdo nenatáhl.Zkusila dotáhnout péro,ale jakmile se hodin jen dotkla,začaly opět jít.
Příhodu s hodinami nikomu nevyprávěly.Příbuzní by si mohly myslet,že ženy jsou na pokraji sil a mají stejné vidiny jako chlapec.Vdově to ale nedalo a několikrát se šla přesvědčit,zda její Helmut stále zaujímá polohu,do které ho připravila.S umýváním,česáním a oblékáním jí pomáhala dcera.Nechtěla jí k této smutné práci pustit,ale dcera se nedala odbýt...i s ohledem na ní nechtěla vdova a její sestra o hodinách a chlapcově zážitku mluvit.Milovala otce,mohla by náhodě uvěřit a nikdo nemohl odhadnout co by následovalo.
Domluva z hrobaři zněla:Synové vynesou otce z domu,půjdou s ním lukami po cestě k pile,teprve tam vydají jeho tělo,to bude uloženo do rakve,máry naloží na vůz a dovezou je na hřbitov.Poslední loučení před vynesením těla z usedlosti se konalo ve světnici.Rodina naříkala,hlavy skloněné,ruce sepjaté k motlitbám.A synovec stál za bratranci a sestřenkou,oči se mu zalévaly slzami-a tu by mohl přísahat,že strýc otevřel oči!Stáhlo se mu hrdlo,přicházely na něho mdloby.Toho okamžiku si všimla také vdova-ano,Helmut otevřel oči,dokonce vydechl!Vrhla se k němu,objala ho,šeptala mu do ucha prosbu,aby ji neopouštěl...jeho tělo bylo chladné,tvář vosková a přece jako by cítila,že opětoval stisk její ruky.
Tělo na márách za doprovodu místních muzikantů putovalo lukami,směřovalo k cestě mezi poli,písničky se nesly krajinou,Helmut by mohl naposledy pohlédnout na okolí,které měl tak rád a nikdy ho za svého života neopustil.Ve městečku byl pouze jednou,to když ho odvezli do nemocnice.
Smuteční průvod prošel po určené trase tři a půl kilometru k pile.Chlapi před pilou stáli s klobouky v rukou-dobrý chlap tenhle Helmut,zbytečně nemluvil,ale vždy konal,co bylo potřeba...Bude tu chybět!
Synové složili máry do vonavé trávy.Hrobaři se chystali tělo přenést do připravené rakve,ale vdova poklekla k tělu nebožtíka,aby ho naposledy políbila,než skončí zakrytý víkem navždy.Ti,co sledovali její poslední rozloučení,byli překvapeni.Ruka nebožtíka jako by tu ženu objala.Mohlo to být tím,že vdova se k němu přitiskla a ztuhlé tělo se zlomilo v nepřirozené poloze,ale ona cítila,že to objetí nemohlo být způsobeno ničím jiným,než vůlí Helmuta.Jeho duše opustila tělo zřejmě až právě u pily.
Po návratu hodiny nešly.Ručičky zůstaly stát v poloze-dvanáct hodin patnáct minut,tedy v čase,kdy na rakev dopadly první hroudy hlíny a květiny.Když se vdova dotkla hodin,opět se uvedly do chodu.
