Bylo léto, krásný slunečný den, ptáci švitořili, drobný hmyz poletoval všude, kam se pohledělo, děti hrály míčové hry na hřišti nebo pink ponk na rozloženém stole bez síťky a hlasitě se přitom projevovaly....

Seděl jsem sám na červené lavičce poblíž schodiště linoucího se od hlavní brány k hlavnímu vchodu do budovy a četl jsem si povinnou četbu - tuším - pokud si dobře vzpomínám, že to byl zrovna A. Jirásek a F.L. Věk. Nevšímal jsem si ničeho a byl jsem zabrán do čtiva za občasných nadávek slyšitelných od starších vrstevníků z okolních laviček. Bylo nepříjemné horko na slunci, proto stín nabízel příjemné posezení, tak jsem se zvedl a posunul lavičku pod jeden ze smrčků, které rostly po obvodu rozptylových ploch hřiště před budovou. Jen, co jsem dosedl a chtěl se opět zabrat do četby, přistoupila ke mě postarší, vrásčitá paní - už babička - malého vzrůstu, s úžasnýma očima, které se smály na celé okolí, ačkoli se stáří na její postavě již podepsalo - ty oči byly plné života a elánu, a aniž by cokoli řekla, pochopil jsem, že ve stínu stromu pro ní, i její mladou společnost bude příjemnější posezení, protože všechny ostatní lavičky byly již obsazené. Posunul jsem se na kraj a nabídl místo k sezení a začal opět číst, aniž bych si jí i její vnučku více prohlížel. Dlouho jsem ale oči v textu neudržel, protože se paní ke mě přiklonila a - do dneška si pamatuji tu otázku - zašeptala příjemným babičkovským hlasem: "Líbí se Ti knížka F.L. Věka?" Ačkoli nemohla vidět titul knihy, protože jsem jí měl lícem k zemi a obrázky také nebyly na otevřené dvojstránce, pochopil jsem, že je hodně studovaná a dal jsem se s ní do řeči. I za tu krátkou chvíli, co jsem se s tou paní bavil, jsem si stačil povšimnout nádherných, jemně kudrnatých zrzavých vlasů její mladé společnice, které byly vzorně učesané, dlouhé pod ramena a jejích velkých modrých očí, které na mě mlčky hleděly po celou dobu naší konverzace. Úplně jsem žasnul nad jejich velikostí, až by se dalo říct, že bych se v nich utopil. Poslouchala jsi náš rozhovor a jen na mě mlčky hleděla, a když jsem se podíval na Tebe, vždy jsi se začervenala. Tvá úžasná Babička mi Tě pak představila - to jsi se červenala ještě víc a nedokázala jsi ze sebe dostat ani své Jméno. Po krátkém rozhovoru s Tvou babičkou, která se potřebovala vydýchat po náročné procházce po okolních krásách, jste se obě zvedly a s příjemným rozloučením odešly do budovy.

Tenkrát jsem Tě poprvé viděl, poznal a už tenkrát jsem přišel na skutečnost, že mi do života vstoupily dva nové světy, dvě osobnosti, z nichž jedna, kterou neskutečně obdivuji, její elán, sílu a chuť do života, dodnes umí rozdávat štěstí  lidem kolem sebe pouhým pohledem! Doufám, že se také dožiji tohoto věku a budu si vychutnávat ty krásy a nevšední radosti, které se dají ve stáří nalézt.  A Ty, jsi mi už od té doby vryta do mé paměti a naše přátelství roste s naší výškou, rokama a vzájemnými sympatiemi! Díky za tu chvíli a možnost, že jsem Vás obě, a hlavně Tebe, mohl poznat. Asi tomu tak osud chtěl a já si toho moc vážím!! A těším se z každé naší společné chvíle, protože opravdových přátel mám po čertech málo, a Ty jsi mezi nimi na prvním místě!

Těším se, až se v blízké době opět uvidíme a budeme moci spolu oslavit pro Tebe první konečně úspěšně dokončené a uzavřené zkouškové období.....:-)