Dokážete být k sobě upřímní???

Zkuste si popravdě,pro sebe odpovědět na těchto níže položených pár otázek...

Jsem zamilovaný? Ano? A opravdu do partnera,s kterým právě jsem?
Pokud občas myslím na někoho jiného, není to přece nevěra ne?
Je (byl) poblíž vás někdo, komu jsem nestačil/a říct, jak moc mi na něm záleží?
Je někdo,za koho bych byl schopen položit život, a myslím,že je i někdo,kdo by ho položil za mě...?
Možná bych se mohl/a trochu změnit, ocení to mé okolí a dosáhnu tak toho,co chci?

Abych pravdu řekla, na většinu z těch otázek znám svou odpověď. Čekali jste,že budu dělat rozbor sama sebe? Ne... Jen tak občas po večerech sním, koukám do zdi, nemohu usnout, a o to horší je probuzení ráno. Nostalgie a vzpomínky ve mě někdyvyvolávají až hrozivé pocity. Občas se bojím,že zas odejde někdo blízký z mého okolí, nebo že se třeba už neprobudím já. Však nikdy nevíme,který den je náš poslední. Hodně lidí mi změnilo život, a je pár lidí, na které opravdu nikdy nikdy nezapomenu ani nechci. David, Viktor, Péťa, Renča... Zuzana,která mě naučila k pokoře a sebeovládání. Bára,s kterou se hádáme,ale naučila mě trpělivosti a tomu, že přátelství se zakládá na něčem úplně jinym... I ti lidé,o kterých nemluvím dobře, které většinou nesnáším,mě naučili mnoho dobrého.

Nad některýma věcma je však lepší dlouho nepřemýšlet. Pokud se cítíte šťastni tím co děláte, nepřemýšlejte,zda je to správné či dobré. Prostě to dělejte a to co říká okolí, nad tím jen mávněte rukou.

Pokud dojdete v hloubání nad těmito otázkami k závěru jako já, že se příliš málo věnujete svým přátelům, které máte vlastně rádi, jen na ně nemáte čas,nedělejte si příliš nových známostí. Lidé sice přicházejí a odcházejí... Ale měli bychom mít pilíře, o které se budeme moci opřít,a oni se budou moci opřít o nás. Neříkejte lidem,jak jsou blbí, ale snažte se je pochválit a skládat jim komplimenty. Vyhněte se vtíravosti a tomu aby vás někdo považoval za "vlezpr*elky". A když dojdete náhodou také k závěru, že máte něco na dosah, blízko, a zároveň tak daleko. Jakoby před vámi stála zamčená skříň, do které vidíte,ale od které nemáte klíče...

Cítím se šťastná. Po dlouhé době se zdá, nalezla jsem snad klid. Mám kluka, kterýmu věřim, s kterým se snažíme vyjít si vstříc. I přes věk a vzdálenost nám to klape. A tak radši nemyslím na to,že se říká že "štěstí, je jen nedostatek informovanosti". Nebudu už se šťourat. Nebudu!

Avšak je tu jeden závěr ke kterýmu jsem dospěla a možná,pro vás bude přínosem. Jen tehdy, pokud se budete snažit šířit dobro a být v pohodě a nápomocni, jen tehdy se vám alespoň zlomeček toho vrátí. Avšak vždycky musíme spoléhat především sami na sebe. Spousta našich cílů obnáší velké oběti. Až tady,se ukáže naše pravá tvář. Vzpomínky a myšlenky nechte plynout, a buďte tvořiví. Pomáhá to k rovnováze osobnosti. Hlavně upřímnost a duše!

Vloženo: 09.Prosinec 2008 v 23:08.