Jako každý den přišla Alena domů ze školy a sedla si k počítači. Najela na svůj oblíbený chat a okamžitě byla ve svém živlu. Ráda poznávala nové lidi. Ale proto, že byla nesmělá, tak se seznamovala přes internet. Na chatu měla spoustu přátel, které měla velice ráda. Ale dnes to mělo být jinak.Sedla si na chat a šla do plné místnosti. Začala chatovat a najednou jí napsal jeden pěkný kluk.
Jmenoval se Michal. Psali si spolu a Aleně se zdál jako pohodový kluk. Říkala si, že by možná nebylo marné se s ním sejít. Za chvilku přišla odpověď, že by se s ní rád setakl, ale že je velmi daleko. Alenu to chvíli mrzelo, ale nemohla s tím nic udělat. Psali si spolu už hodně dlouhou dobu a stali se z nich velcí přátelé. Najednou jí Michal napsal, že se setkají. Alena byla šťastná. Chtěla se ještě Michala zeptat kdy a kde, ale Michal už se odhlásil. "No co, zeptám se ho zítra." pomyslela si Alena.
Když se vracela druhý den ze školy domů, tak na ni mával nějaký kluk. Rozběhl se za ní a ona si uvědomila, že to je Michal. Byl jiný, než na fotkách. Byl ještě hezčí, ale když se Alena podívala do jeho očí, tak byly chladné a vystraše,né a přesto vyzařovaly něco povzbuzujícího a uklidňujícího. Chvíli se procházeli parkem a povídali si. Najednou ji Michal chytil za ruku a řekl, ať jde s ním, že jí něco ukáže. Když ji chytil za ruku, všimla si, že nemá malíček na pravé ruce, ale nijak jí to netížilo. Šla, protože byla zvědavá. Přešli park, prošli celým městem. Za městem byl lesík. O tom lesíku se povídalo, že tam straší. Ale Alena se nebála. Šla přeci s Michalem. S ním se jí nemohlo nic stát. Jako malá si Alena v tom lesíku hrála a nikdy se jí nic nestalo. Přesto věděla, proč se o lesíku říká, že v něm straší.
Kdysi bydlel v myslivně jeden starý opuštěný myslivec, který měl jen svého psa a pušku. Vypadal jako milý starý pán, ale pravda byla jiná. Když se totiž večer setmělo, někdy se ještě po lese potuloval nějaký člověk. Myslivec nikdy neváhal a šel za kořistí. Vždycky začal stejně. "Pročpak nejste už doma? Vždyť je už chladno a tady v lese chytíte tak akorát rýmu." Nikdy nikoho nenapadlo, že je myslivec vlastně varuje před sebou samým. Nikdo nikdy domů neodešel, a proto nikdo nikdy nedopadl z těch lidí dobře.Bez milosti lidi vraždil. Bez problémů člověka zastřelil. Ale vždycky jako "suvenýr" usekl mrtvole malíček na pravé ruce. Alena si bohužel na tuhle historku nevzpomněla a bez jakéhokoliv strachu se procházela s Michalem po lese.
Najednou došli k oné staré myslivně. Byla už skoro rozpadlá. Přesto na ní bylo něco děsivého a strašidelného. Alena se vyděsila a zeptala se Michala, proč ji sem vedl. Michal jí prosebným pohledem jen řekl "Prosímtě, Alenko, jdi dovnitř." Alena užř byla doopravdy vystrašená. Ale přesto šla. Došla k myslivně a s vrznutím otevřela staré dřevněé dveře.
V myslivně to vypadalo strašně. Vypadalo to tam, jako kdyby si v myslivně někdy ustlal nějaý bezdomovec. Vlastně to mohla být pravda. Byl tam binec, stěny odřené a na zemi bylo spoustu papírků, krabic, rozthaných látek a podobně. I přesto, že byly stěny podepsané sprejery, ji něco zaujalo. Stěna v jednom pokoji, který mohl být obývací, ale klidně ložnice byl červený flek. Jako kdyby někdo pocákal štětcem od červené barvy.
Asi metr od té zdi leželo tělo obličejem k zemi. Alena posbírala všechnu odvahu a došla k tělu. Chtěla něco říct Michalovi, ale ten už vedle ní nebyl. Ani si nevšimla, že odešel. "K sakru, zrovna teď bych ho vedle sebe tak potřebovala!" pomyslela si. Najednou jí už bylo jasné, od čeho byla ta stěna. Krev! To tělo mělo prostřelenou hlavu a na pravé ruce mu chyběl malíček. Opatrně otočila tělo a málem omdlela. Ta mrtvola byla Michal. Brečela u mrtvoly několik hodin. Pak zavolala policii a za několik dní měl Michal pohřeb.
Už věděla, co myslel tím, že je od ní velmi daleko...