<object width="425" height="344"><param name="movie" value="http://www.youtube.com/v/c__tK3ryHZQ&hl=cs&fs=1"></param><param name="allowFullScreen" value="true"></param><embed src="http://www.youtube.com/v/c__tK3ryHZQ&hl=cs&fs=1" type="application/x-shockwave-flash" allowfullscreen="true" width="425" height="344"></embed></object>

Nevíte o co jde? Jde o fotbal. Chorvatská fotbalová reprezentace v zápase s Andorou, kdy vyhrála 4:0 a uhnízdila se na druhým místě hned za Anglií. Je to nejlepší fotbalovej momčad v jihovýchodní evropě. Jako fakt. Nekecám. Už jsem se zmínila, že její izbornik, pardon, selektor... teda kurva... ty jazyky se mi trochu už pletou do češtiny - jejich trenér Slaven Bilić - je nejhezčí a nejmladší trenér reprezentace?

<object width="425" height="344"><param name="movie" value="http://www.youtube.com/v/Ka-DUBuhBEg&hl=cs&fs=1"></param><param name="allowFullScreen" value="true"></param><embed src="http://www.youtube.com/v/Ka-DUBuhBEg&hl=cs&fs=1" type="application/x-shockwave-flash" allowfullscreen="true" width="425" height="344"></embed></object>

A že Ivica Križanac je nejlepší člověk a nejchytřejší fotbalista s kterým jsem zatim kdy mluvila?
Nevíte. Ani jsem vám to nepovidala. Uteklo hodně vody od příběhu. A od jednoho snu. Teď je tu sen nový, který se už plní. Je už z poloviny plný a myslím, že jeho pohár se bude ještě chvíli napouštět, dokud nebude míti okraj od červeného vína. Já jsem asi zamiovaná. Pánové a dámy... to je strašný!

Nikdo tomu nebude a nechce věřit. Ale já svým snům věřím a jdu si za nima. Čovijek mora ići u njegov sani i raditi sve za to da bi bili pune. I ja to radim.


http://www.fc-zenit.ru/images/gallery/20080913/20.jpg

[17.10.2008 22:19:14] Michaela Rejzková píše: Ivica?

[16:10:42] Ivica Križanac píše: da?

[16:11:00] Michaela Rejzková píše: Si li to ti?

[16:11:20] Michaela Rejzková píše: Mogu sa tebi neštoopitati?

[16:11:43] Ivica Križanac píše: jesam,možeš

[16:12:33] Michaela Rejzková píše: Dobro. Oprosti mojuhrvatsku. Nisam iz hrvatske. Sam čehinja. I želila bi sam se tebi opitati da lisi u Ruske sada

[16:13:22] Michaela Rejzková píše: I me ime je MihaelaRejzkova

[16:13:46] Michaela Rejzková píše: Sam Čehinja. I mam mnogoopitanje imaš li vrijemena za to

[16:13:51] Ivica Križanac píše: super pišeš.da,u rusiji sam!

[16:14:06] Michaela Rejzková píše: Imaš li mikrofon da bismomogli razgovarati?

[16:14:47] Michaela Rejzková píše: Ili moraš ići u treningu?

[16:15:31] Ivica Križanac píše: nemam,ja ti nemam pojma okompjuterima

[16:16:08] Michaela Rejzková píše: Budem možda samo jedinakoja zna hrvatsku reprezentaciju... Koja ima pojma ko je tu :)

[16:16:33] Michaela Rejzková píše: Ali zanjimlivao bi menešto ine... Znaš li Koprivnicu?

[16:17:19] Ivica Križanac píše: znam,igrao sam tamo

[16:17:47] Michaela Rejzková píše: I znaš li SteficuVirovec? Ili Dima Virovec?

[16:18:23] Ivica Križanac píše: da,znam ih dobro

[16:18:34] Michaela Rejzková píše: Ja ih znam naravno

[16:18:50] Michaela Rejzková píše: Imamo nesto zajedno :)

[16:19:02] Ivica Križanac píše: kako ih ti znaš?

[16:20:00] Michaela Rejzková píše: U skajpu sam tražilanekoga iz Hrvatske da bih mogla tranirati hrvatski jezik. Jer sam još ne bašbolje i našla sam ih. Steficu. Stefica mi odgovorala i ona kazala da sam vrlosimpatična djevojka

[16:20:21] Michaela Rejzková píše: Zna da volim hrvatskuekipu. I da znam Rawbau

[16:21:24] Michaela Rejzková píše: Razumiš li mi dobro? Ilije to loše?

[16:21:28] Ivica Križanac píše: je,oni su super.hrvatski tistvarno dobro ide

[16:21:39] Michaela Rejzková píše: Hvala ti

[16:22:00] Ivica Križanac píše: nema prolema

[16:22:23] Michaela Rejzková píše: Oni mi pokazali da bi sate mogli spitati na tvoj broj za mene ali ja sam ne vrlo vijerovala da li tinjegov prijatelj si.

[16:22:32] Michaela Rejzková píše: I sam sa te htela opitati

[16:23:53] Michaela Rejzková píše: Hm. I Ivica?

[16:24:55] Ivica Križanac píše: je je,znam se ja super sanjima,jer kad sam tamo igrao iznamljiva sam od njih kat kuče

[16:25:10] Michaela Rejzková píše: Spavao si u njih :)

[16:25:23] Michaela Rejzková píše: Znam :) Kazali mi sve satebom :)

[16:25:30] Ivica Križanac píše: jesam

[16:25:31] Michaela Rejzková píše: možemo biti prijatelji?

[16:26:39] Michaela Rejzková píše: glupo opitajne

[16:26:40] Michaela Rejzková píše: Pardon

[16:26:42] Michaela Rejzková píše: oprosti

[16:27:21] Ivica Križanac píše: ja sam ti stvarno rjetko nainternetu,to ti više moja žena visi na kompjuteru,ja nemam vremena za to

[16:27:59] Michaela Rejzková píše: Hm. Imala bih još kakaveopitanje na utkamice s Ukrajinom i Andorom.

Znam da nisi mnogo na internetu. Ali to nemoj biti problemada bismo mogli nekad pričati :)

[16:28:47] Michaela Rejzková píše: I pisam jedanu priču onogometu. O hrvatskom momčadu i Slavenu i mene...

[16:29:22] Ivica Križanac píše: ali ti znaš slavena'

[16:31:33] Michaela Rejzková píše: Neznam osonbno

[16:31:42] Michaela Rejzková píše: ali želila bih znatislavena biliće

[16:31:47] Michaela Rejzková píše: On je moj idol znaš?

[16:32:10] Ivica Križanac píše: bravo,slaven je stvarno ok

[16:33:14] Michaela Rejzková píše: jo?

[16:33:15] Michaela Rejzková píše: Je

[16:33:43] Michaela Rejzková píše: želila bih si s njimpričati. Samo jedan put... ili neznam.

[16:33:49] Michaela Rejzková píše: u kave pričati ili takoto

[16:33:56] Ivica Križanac píše: je je,dobar je

[16:34:33] Michaela Rejzková píše: Znam kad imate neko izmomčadu probleme on si lega s vami u kreveti i priča s vami

[16:34:54] Michaela Rejzková píše: ehm sam samo slušala

[16:34:54] Ivica Križanac píše: ha ha

[16:34:56] Michaela Rejzková píše: ili ne?

[16:35:55] Michaela Rejzková píše: ok kaže da izbornik morabiti za dobro s igračima. Mora biti kao njegov otac ili tata. I tako je ...

[16:35:59] Michaela Rejzková píše: Mozdo...

[16:36:00] Michaela Rejzková píše: neznam

[16:36:16] Ivica Križanac píše: pa nije baš tako,ali jesuper prema nama

[16:36:28] Michaela Rejzková píše: Jee

[16:36:41] Michaela Rejzková píše: sada slušam hrvatskepijesme i sada igraje Vatreno Ludilo

[16:36:42] Michaela Rejzková píše: :)

[16:37:29] Ivica Križanac píše: a odakle si ti iz češke?

[16:37:43] Michaela Rejzková píše: Iz sijeveru iz grada Ustinad Labem

[16:37:57] Michaela Rejzková píše: Je to veliki grad. Glavnigrad sijeveru Češke

[16:38:31] Ivica Križanac píše: pa nije baš,največi jeliberec?

[16:38:55] Michaela Rejzková píše: Ne

[16:39:00] Michaela Rejzková píše: Največi nije Liberec

[16:39:10] Michaela Rejzková píše: Mi smo največi. Pobilismo joj :D

[16:39:51] Ivica Križanac píše: ja sam živio u pragu dvijegodine,pa znam

[16:40:12] Michaela Rejzková píše: i znaš malo česki?

[16:41:38] Ivica Križanac píše: pa znam česki,dosta dobro.

[16:41:48] Michaela Rejzková píše: Fakt?

[16:41:53] Michaela Rejzková píše: :D

[16:41:53] Michaela Rejzková píše: Tak mi neco hezkyho napis:)

[16:42:08] Michaela Rejzková píše: :) Ne salim se :)

[16:42:53] Ivica Križanac píše: vscecko co ches

[16:43:06] Michaela Rejzková píše: Tak jak se máš Ivico? :)

[16:43:35] Michaela Rejzková píše: možu na tebi pričati krozmikrofon? ću tranirati hrvatsku

[16:43:45] Ivica Križanac píše: viborne,ty?

[16:43:49] Michaela Rejzková píše: Imaš li vrijemena?

[16:44:08] Michaela Rejzková píše: Skvěle díky :) Máš čas?Nebo co děláš teďkon?

[16:44:52] Ivica Križanac píše: gledam utakmicu na tv,ali jati nemam mikrofon

[16:45:46] Michaela Rejzková píše: netrebaš mikrofon

[16:45:50] Michaela Rejzková píše: ko igraje?

[16:46:00] Michaela Rejzková píše: crvena zvezda igrala sada

[16:46:04] Michaela Rejzková píše: iz srbije

[16:47:37] Michaela Rejzková píše: ja mogu pričati i tipisati. To je dobra kombinacija. Radim to tako s mnogo brati iz hrvatske

[16:47:54] Ivica Križanac píše: a igra ti hrvatska liga,padavaju sve prijenose,kako netribam mikrofon

[16:48:24] Michaela Rejzková píše: No netrebaš mikrofon. Titrebas me slušati. To je važno šta sve trebaš

[16:48:41] Michaela Rejzková píše: ja nemam hrvatskuteleviziju :(:(

[16:51:05] Michaela Rejzková píše: I to znači da nemogugledati utkamice :(

[16:51:24] Ivica Križanac píše: to ti ja imam sateliskuantenu

[16:51:39] Michaela Rejzková píše: ja naravno ali ja nemamhrvatske antene

[16:53:37] Ivica Križanac píše: provaj preko satelitanormalnog,možda ima jedan muzički program

[16:54:39] Michaela Rejzková píše: Sam gledala i tražila.Ali kad ću gledati nogometnu reprezentaciju tako nemogu jer njemačke iaustrijske televizije prenosi samo njegov utkamice

[16:55:27] Michaela Rejzková píše: Samo jedan put samgledala na njemačkom programe hrvatsku - u susreti s Engleskom. Auajs! Sta sevam uradio da ste neigrali super? To bila ali zla utkamica.

[16:56:28] Ivica Križanac píše: a to je bila velikanesreča,jebiga dešava se

[16:57:01] Michaela Rejzková píše: šta vam Slaven poslekazao?

[16:57:10] Michaela Rejzková píše: u kabine?

[16:58:07] Ivica Križanac píše: ma ništa,bili smo razočaraniali brzo smo se digli gore

[16:58:27] Michaela Rejzková píše: zašto ste bilirazočarani?

[16:58:41] Michaela Rejzková píše: Da gore. Ali navijačibili tužani. I ja.

[16:58:51] Ivica Križanac píše: jer smo izgubili

[16:59:09] Michaela Rejzková píše: Ali uvijek vaše čehinjasam. Budemo navijati za vas.

[16:59:14] Michaela Rejzková píše: Ne... budem :)

[16:59:29] Ivica Križanac píše: bravo

[17:00:20] Michaela Rejzková píše: Budem navijati zaHrvatsku :) U mojoj krevete imam Slavena Bilića i vašu ekipu koja bila uSvijetskom prvaka 2006 u njemačke i imam časopis 90 Minuta

[17:00:31] Michaela Rejzková píše: Gdje jeste vi i Slaven.

[17:01:12] Ivica Križanac píše: mi smo došli poslje toga

[17:01:35] Michaela Rejzková píše: moment? sad samneshvatila

[17:05:05] Michaela Rejzková píše: I za koga navijaš ti?

[17:06:19] Michaela Rejzková píše: Gdje si?

[17:07:30] Ivica Križanac píše: za hajduka iz splita,inaravno hrvatsku

[17:07:54] Michaela Rejzková píše: Hajduk split imam kaopozadinu u kompjutera

[17:08:23] Ivica Križanac píše: vidiš,bravo

[17:08:44] Michaela Rejzková píše: Brav si ti

[17:08:55] Michaela Rejzková píše: Da si najbolji igrač izHrvatske. Jedan iz izboru

[17:09:07] Ivica Križanac píše: ha ha,hvala

[17:09:18] Michaela Rejzková píše: Hm

[17:09:39] Michaela Rejzková píše: Ivico, mogao bi si se miopitati Slavena?

[17:09:53] Michaela Rejzková píše: Da li bi imao vrijemenaza mene?

[17:10:09] Ivica Križanac píše: a čime se ti baviš.šta da gapitam

[17:10:13] Michaela Rejzková píše: (F)

[17:10:15] Michaela Rejzková píše: Dobro

[17:11:18] Michaela Rejzková píše: Sam mala spisovateljica ibavi me čitanje, jeziki - znam stvarno i vrlo dobro na njemački, engleski, malohrvatsko - srpski, vrlo malo na francuski i turecki. Da i znam naravno takodenizozemski.

[17:11:26] Michaela Rejzková píše: Jeziki su mi tako dragi.

[17:12:22] Michaela Rejzková píše: Zbog toga ću ići ugermanistike na fakultetu u nas u gradu. I posle ću na kroatistiku gdje bi samsa učila o hrvatske istoriji.

[17:12:28] Ivica Križanac píše: pa to je super

[17:12:48] Michaela Rejzková píše: Volim geografii je tobolji stvar. I tako imam razgled u svijetu

[17:13:25] Michaela Rejzková píše: bavim se pričanim s mnogoljudimo, tko su mirni i dobari. Ne valjam ljudi koji su glupi i besni.

[17:13:34] Ivica Križanac píše: pa to je istina ali za totreba imat dosta vremena

[17:13:52] Michaela Rejzková píše: Da i malo pomalo pijevam

[17:14:06] Ivica Križanac píše: ti si čudo

[17:14:10] Michaela Rejzková píše: za sto trebati dostavremena? za učeni?

[17:14:25] Michaela Rejzková píše: čudo sam? Ili šta je to?Misliš pametana?

[17:14:48] Ivica Križanac píše: da

[17:15:00] Michaela Rejzková píše: Neee.... (blush)

[17:15:03] Michaela Rejzková píše: to nisam

[17:15:12] Michaela Rejzková píše: samo mnogo pričam

[17:15:14] Michaela Rejzková píše: to je sve

[17:15:25] Michaela Rejzková píše: I imam san

[17:15:34] Ivica Križanac píše: kakav san

[17:15:38] Michaela Rejzková píše: veliki san kakav bi samsi želila puniti

[17:15:42] Michaela Rejzková píše: Je glupi.

[17:15:46] Michaela Rejzková píše: Ali je veliki.

[17:16:05] Ivica Križanac píše: totalno valiki

[17:16:57] Michaela Rejzková píše: Već sam ti joj kazala. DaTOTALNO valiki. Stvarno. Susreti se sa Slavenom i gledati vaš nogometnitrening. I pričati s vama i gledati vas na utkamice. To je moj san.

[17:17:14] Michaela Rejzková píše: želila bih si vašeupisanje - autogrami. Znaš

[17:17:44] Michaela Rejzková píše: Ali kad sam pisala na HNSoni mi neodgovorali ni Slaven mi ništa nepisao. I to sam joj poslala dve pisma

[17:18:09] Ivica Križanac píše: pa to nije problem,samotrebaš doć u hrvatsku

[17:18:28] Michaela Rejzková píše: No to nije problem. Alimoram biti još u škole.

[17:18:56] Michaela Rejzková píše: To je moja zadnija godineu škole. I posle ću ići u hrvatsku. Dolaziti tamo

[17:19:03] Michaela Rejzková píše: U maksimiru.

[17:19:15] Ivica Križanac píše: a e,onda lipo kad završišškolu

[17:19:30] Michaela Rejzková píše: I tranirati s vama.Tranirala sam s momčadom u nas u nogometnego momčadu s dečki

[17:20:04] Michaela Rejzková píše: I moj poznati kazao dasam bolje da dokažem tranirati s dečki.

[17:20:06] Ivica Križanac píše: pa ti stvarno sve znaš

[17:20:16] Michaela Rejzková píše: Moarm

[17:20:21] Michaela Rejzková píše: Kad pišem priču moramznati sve

[17:20:37] Michaela Rejzková píše: I kad ima neko san ide zanjom

[17:21:04] Ivica Križanac píše: u pravu si,moraš sljeditsvoj san

[17:21:29] Michaela Rejzková píše: Znaš kad bila utkamiceSlovinske - Češke. Vi ste igrali s Andorom. Po školi sam išala u hotelu gdjeoni bili i oni mi dali njegov autograme!

[17:21:34] Michaela Rejzková píše: Samo tako

[17:22:26] Ivica Križanac píše: pa da,to nije problem

[17:23:10] Michaela Rejzková píše: Hm

[17:23:21] Michaela Rejzková píše: Ivico i mogao bi si miposlati tvoj autogram?

[17:23:34] Michaela Rejzková píše: kako često pričas seslavenom?

[17:23:47] Ivica Križanac píše: a kako ču ti poslat?

[17:24:14] Michaela Rejzková píše: pošta existira

[17:24:52] Ivica Križanac píše: to ti je ogromna zajebancijaovde u rusiji

[17:24:59] Michaela Rejzková píše: :D

[17:25:05] Michaela Rejzková píše: U rusiji naravno :D

[17:26:05] Michaela Rejzková píše: Ili možemo si pisati umobilniga telefona? Budem pisati malo. Vrlo malo jer znam da nemaš vremena zato.

[17:26:05] Ivica Križanac píše: poslat ču ti po radku širlu

[17:26:12] Michaela Rejzková píše: Radeš Šírl???

[17:26:17] Michaela Rejzková píše: Ti joj znaš???

[17:26:42] Ivica Križanac píše: pa znam ga odlično

[17:26:50] Michaela Rejzková píše: ojojoj

[17:26:53] Michaela Rejzková píše: Volim nogomet

[17:26:58] Michaela Rejzková píše: Ljdui su bolji

[17:27:05] Michaela Rejzková píše: i tako dragi

[17:27:19] Michaela Rejzková píše: imam ti dati moju adresu?

[17:27:46] Michaela Rejzková píše: i prijateljski

[17:28:29] Ivica Križanac píše: netreba,ja mču mu dat to pakad dođe u prag možeš uzet od njega

[17:28:42] Michaela Rejzková píše: Nemožu ići u prage

[17:28:50] Michaela Rejzková píše: Neživim tamo

[17:28:56] Ivica Križanac píše: zašto

[17:29:32] Michaela Rejzková píše: U prage idem srijedu kadidemo u parlamentu se školom.

[17:29:34] Michaela Rejzková píše: Ali to je sve...

[17:29:36] Michaela Rejzková píše: :(

[17:30:24] Michaela Rejzková píše: čakaj sada da? Idem neštoraditi. Molim te čakaj

[17:30:32] Michaela Rejzková píše: neodlazi mi van

[17:30:42] Ivica Križanac píše: e jebiga.onda če ti onposlat kad dođe u češku

[17:30:59] Michaela Rejzková píše: ali to treba moju adresu

[17:31:46] Ivica Križanac píše: napiši je

[17:36:10] Michaela Rejzková píše: Michaela Rejzková

Veslařská 84 Neštěmice

403 31 Ústí nad Labem

[17:36:23] Michaela Rejzková píše: I on mi može poslatinjegov podpis

[17:36:24] Michaela Rejzková píše: :)

[17:36:25] Michaela Rejzková píše: upis

[17:37:23] Ivica Križanac píše: ok,nema problema

[17:40:44] Michaela Rejzková píše: Neznaš sta sada radiSlaven Bilić?

[17:41:47] Michaela Rejzková píše: sad moram make bed mojeseke

[17:41:57] Ivica Križanac píše: nemam pojma di je bon sa

[17:41:58] Michaela Rejzková píše: ona tu nije je sprijateljom - dečko znaš

[17:42:10] Michaela Rejzková píše: di je bon sa? sta toznači?

[17:42:18] Michaela Rejzková píše: i ja moram raditi sama ukuće sve

[17:43:23] Ivica Križanac píše: ništa,krivo sam napisa.zaštomoraš radit sve sama,ali si najmlađa u kući

[17:47:12] Michaela Rejzková píše: sam najmlada

[17:47:52] Ivica Križanac píše: e jebiga onda moraš radit

[17:48:47] Michaela Rejzková píše: moram radit ... normalneradenie u kuce

[17:49:00] Michaela Rejzková píše: Kad tu nije mama ni otacpomognu jim

[17:49:25] Ivica Križanac píše: reci sestri da ti pomogne

[17:49:30] Michaela Rejzková píše: Nije tu

[17:49:39] Michaela Rejzková píše: Ona je u inego grada

[17:49:48] Michaela Rejzková píše: Bližu našega ali je sprijateljom

[17:49:50] Michaela Rejzková píše: Znaš

[17:50:06] Ivica Križanac píše: aha,kamaradom

[17:50:09] Michaela Rejzková píše: I ada nemogu najit jedansock...

[17:50:13] Michaela Rejzková píše: Ne kamaradom

[17:50:18] Michaela Rejzková píše: dečko

[17:50:21] Michaela Rejzková píše: s dečkem

[17:50:44] Michaela Rejzková píše: oni valja vlaki iželjeznici znaš

[17:50:50] Ivica Križanac píše: pratelom

[17:50:51] Michaela Rejzková píše: I su ludili

[17:50:54] Michaela Rejzková píše: pratelom

[17:51:26] Ivica Križanac píše: vlak i željeznica,ha ha

[17:51:53] Michaela Rejzková píše: Je ti loše da s menepričaš? Ili kako me osječaš ti?

Da. Vlak i željeznica. I ja znam zbog njih željeznicu.

[17:52:21] Ivica Križanac píše: o i ti znaš?

[17:52:37] Michaela Rejzková píše: ali oni su u starihvlakom. Da i ja znam. Ne dobro ali znam se u ga.

[17:52:47] Michaela Rejzková píše: imam svoju staru uniformu

[17:52:52] Michaela Rejzková píše: češ li joj vidjeti?

[17:52:55] Michaela Rejzková píše: ček

[17:53:29] Ivica Križanac píše: kako su stari vlak oni?

[17:53:43] Michaela Rejzková zaslal soubor"DSCF0056.JPG" pro členy tohoto chatu

 

[17:54:03] Michaela Rejzková píše: Stari vlak M 131 - 57godine

[17:54:11] Michaela Rejzková píše: Ja ču ti poslati sliku.

[17:54:28] Michaela Rejzková píše: Molim. moram ti juposlati. ču ti pokazati kako mi naš vlak-team izgleda

[17:54:58] Ivica Križanac píše: kako češ mi poslat

[17:55:07] Michaela Rejzková píše: Normalno smo četiri. Naševlakova četa su dva dečke i dve djevojke

Kroz skajp

[17:55:24] Michaela Rejzková píše: Ali moraš mene dati ukontaktom

[17:55:29] Michaela Rejzková píše: a dobro

[17:55:40] Michaela Rejzková zaslal soubor"DSCF0056.JPG" pro členy tohoto chatu

 

[17:55:58] Michaela Rejzková píše: i sada to morašakceptirati

[17:57:35] Michaela Rejzková píše: čuješ me?

[17:58:17] Michaela Rejzková píše: šta ima Ivica?

[17:58:49] Ivica Križanac píše: još ništaa nepiše ništa

[17:58:55] Michaela Rejzková píše: ali piše

[17:59:03] Michaela Rejzková píše: gledaš njeve okno

[17:59:06] Michaela Rejzková píše: u skajpu

[17:59:08] Michaela Rejzková píše: window

[17:59:15] Michaela Rejzková píše: Send file do you know?

[17:59:23] Michaela Rejzková píše: Tako ponovo

[17:59:24] Michaela Rejzková píše: Ok?

[17:59:40] Michaela Rejzková píše: Naučit ču te posilanijeslikic

[17:59:55] Ivica Križanac píše: ma ja ti nemam pojma okompjuterima

[18:00:49] Ivica Križanac sent file "__rzi_00.125"to members of this chat

 

[18:01:04] Michaela Rejzková píše: Ali ja

[18:01:15] Michaela Rejzková píše: Sada sam radila to šta bisi imao raditi i ti

[18:01:31] Ivica Križanac píše: a jebiga

[18:01:34] Michaela Rejzková zaslal soubor"DSCF0056.JPG" pro členy tohoto chatu

 

[18:01:37] Michaela Rejzková píše: Nee

[18:01:41] Michaela Rejzková píše: Nebudem to jebiti

[18:02:02] Michaela Rejzková píše: Accept it.

[18:02:19] Michaela Rejzková píše: Super!

[18:02:22] Michaela Rejzková píše: čudo si!

[18:02:40] Ivica Križanac píše: bravo ja

[18:02:49] Michaela Rejzková píše: Bravo Ivico! Bravo!

[18:03:07] Ivica Križanac píše: čudo sam

[18:03:38] Michaela Rejzková píše: sad sam to pisala

[18:03:39] Michaela Rejzková píše: :)

[18:03:42] Michaela Rejzková píše: Nisi glup :)

[18:03:46] Michaela Rejzková píše: kao strup :D

[18:03:54] Ivica Križanac píše: ha ha

[18:04:10] Michaela Rejzková píše: šta mislis o mene? Kakosa ti zdavam?

[18:04:16] Michaela Rejzková píše: kakva?

[18:04:36] Ivica Križanac píše: a nisam te vidio

[18:04:47] Michaela Rejzková píše: ali mislim u duše

[18:04:50] Michaela Rejzková píše: duhom

[18:05:09] Ivica Križanac píše: dobra si,dobra

[18:05:47] Michaela Rejzková píše: Sad gledaš kako miizgledamo

[18:06:21] Ivica Križanac píše: prava ste ekipa

[18:06:36] Michaela Rejzková píše: Taj najviše je dečko kodmojoj seke. posle je mali dečko i to je kamarad naš i seka i ja

[18:06:36] Michaela Rejzková píše: :)

[18:06:41] Michaela Rejzková píše: ja sam najmenši

[18:07:37] Ivica Križanac píše: ma da,čudo ste

[18:07:46] Michaela Rejzková píše: Ehm...

... pjesma za Hrvata Slavena Biliće... Nesmiješajte se.Neznam lako hrvatski.

 

Moj Slavene ja tebe volim

samo o jedno te molim,

ljubi me kao te ja ljubim

o daj mi Bog da te neizgubim.

 

Kažu ti da tu ćemo biti

za tebe i na uvijek

ja mislim da ti nemoj će biti

zli i loši čovijek.

Tvoj zrak je kao blesk iz raja

zašto kad tebe gledam plakati

ću samo tebe

i ne samo o tebi sanjati.

 

Jer ti si mi najbolje,

si moj dobar andjelom,

život moj je i život tvoj,

dam ti sve šta ja imam.

Mi smo odličan broj

ti si svoj.

 

pjesma za slavena

[18:08:04] Michaela Rejzková píše: Hej moram ići pmomočiroditeljom s nakupovanim. Dolazim posle da?

[18:08:19] Michaela Rejzková píše: Napisaj mi šta si misliso ove pjesme

[18:09:40] Ivica Križanac píše: super ti je pjesma.ja sam tivrlo rjetko na netu.

[18:22:21] Michaela Rejzková píše: Ja znam

Tu sam

[18:22:42] Michaela Rejzková píše: Kazala sam kasnije ne zadva dana

[18:22:46] Michaela Rejzková píše: :P

[18:23:12] Michaela Rejzková píše: Hm i ivico mogao bi sijoj dati slavenovi?

[18:23:33] Michaela Rejzková píše: Da bi znao da eksistiram?

[18:25:06] Ivica Križanac píše: je,reć ču mu za tebe kad gavidim sljedeči put.idem se oblačit.idem vani na večeru sa prijateljima

[18:26:07] Michaela Rejzková píše: Stvarno mu rekneš zamene?

[18:26:46] Ivica Križanac píše: ozbiljno oču,reći ču mu

[18:27:18] Michaela Rejzková píše: oj... kad bi si mu torekao bila bi sam tako srecana

[18:27:23] Michaela Rejzková píše: ---

[18:27:34] Michaela Rejzková píše: (inlove)

[18:27:51] Ivica Križanac píše: nebrini,reći ču mu

[18:28:04] Michaela Rejzková píše: šta znači nebrini?

[18:29:22] Michaela Rejzková píše: pa nema frke

[18:29:50] Michaela Rejzková píše: Si bolji. Nečekala sam dabudeš tako dobar k meni kao k navijačici

[18:30:10] Ivica Križanac píše: to ti znači da ču točno tonapravit

[18:30:37] Michaela Rejzková píše: točno stvarno?

[18:30:49] Ivica Križanac píše: sto posto

[18:32:24] Michaela Rejzková píše: Imam te kao prijatelje.Neupoznala sam još nekoga - nogometaša- ko bi bio tako čudan i dobar. Samojučera ali to bio 19godine star dečko. I on je u Slavie

[18:32:30] Michaela Rejzková píše: Ali to je sve.

[18:35:28] Michaela Rejzková píše: Simpatičan si

[18:35:58] Ivica Križanac píše: ajde sretno i čuvajse,završavaj školu da možeš u hrvatsku a ja odo na večeru.pozdrav

[18:36:08] Michaela Rejzková píše: Dobar put!

[18:36:20] Michaela Rejzková píše: Pozdrav i još mnogo sreciu nogometu :)

[18:36:26] Michaela Rejzková píše: Si dobar :)

[18:36:35] Ivica Križanac píše: hvala,bok

[18:36:47] Michaela Rejzková píše: ja hvala

[18:36:51] Michaela Rejzková píše: ja te zahvalujem

A tak se to stalo. Sen se začíná plnit...

No jo, prázdniny minuly, krásný byly, Vánoční svátky sou fuč. A začíná příprava na velkej boom roku totiž Silvestr.
To bude zas nuda a nebo prdel? Kdo ví. Minulej rok sem se tak vožrala, až to hezký nebylo. Nejlepší ale je, že nikdy z chlastu nebleju.... je mi jenom špatně druhej den Ale nic víc. Se zeptejte mojí ségry.
Ták! A je to tady. Mam novej obrázek Moa Mitchella... to je takovej slaďoušek.. Já bych ho asi ukousla. Ale to by pak nebyl takovej, jakej je. Mno nic.
Koukněte se kdyžtak na jeho fotku u mě v albu - Prostě deutsche rappaz a tam někde dole by měl bejt s Melbeatz. Tak snad najdete:) Jinak můžu zkusit dát sem nějakou... snad se to povede.
Jinak už jde další část mého příběhu... dávejte pozor:)

Hm... jenom nevim, kde jsem skončila
A jo, už vim!!!

Kapitola 5 – Začlenění

 

Rychle, už jenom ten jeden track a bude to hotovo! Pomyslimsi v hlavě a dodělám poslední songu na svém albu, vlastně mixtapu, kterýjsem nazvala prostě: Der Anfang – Začátek.

Kool Savas si mou práci docela pochvaluje a i Discopolo jespokojený. Nedělal mi však všechny beaty. Spřátelila jsem se s Melbeatz,vlastním jménem Melanie, která je jediná ženská, která je v Německu a USAúspěšnou producentkou a beatmakerem. Fakt si jí vážim, protože se s ní dáv pohodě kecat o čemkoliv a ona je zase ráda, že má u sebe aspoň nějakouženskou, protože samí chlapi Optici, co není zase vždycky skvělý. Nemůže si jimpostěžovat, že má zrovna krámy nebo s kym by chtěla spát nebo různý jinýženský věci. Většinu songů jsem konzultovala s ní, pomáhala mis úpravou a korekcí, aby tomu každý rozuměl, informovala mě, co jo a conedávat do textu. To abych moc nenaštvala Savase a jinak celou BMG, pod kteroucelí Optik Records jsou.

Nadešel můj velký den; Kool Savas s celou partou seměli vyjádřit, jestli mě zařadí mezi semknutej kolektiv, a nebo jestli měvyhodí jako nepříjemného parazita. Slovo si vzal první Amar, rapers maďarskými kořeny:

„Koukal jsem a docela se divim, jak jsi mohla bejt celoudobu takhle skrytá holka.“

Ercan přikývnul a podíval se na Savase. Ten si hráls perem a po chvíli ticha, která nastala, se probudil z myšlenek:„Co? Mam mluvit?!“

Melanie ho poplácá po rameni: „Jo ty, Savasi. Je tu snadněkdo jiný, kdo se tak jmenuje a kdo je tu takovej boss?“ Rozhlíží se poostatních, ale ti jenom zavrtí záporně hlavou.

„Ehm, sorry, já si to neuvědomil.“ Rozlije se mu ruměnec podvousy a přivře oči. Teprv potom se na mě pozorněji zadívá.

Tady bych se mu asi nabourala do hlavy, protože nevíme, jakéjeho pochody v myšlenkách jsou, tak je aspoň trochu poznáme ne?

„… SUV oder Cabrio? Tak teď vážně nevim. A co že to po měchtěli? Ahá, už to mam… Tu holčinu nějak přijmout nebo odmítnout. Tak víš co,já nevim.“ Poškrábe se na bradě. „Hm, jak jsem tak poslouchal její songy,přišlo mi to trochu kostrbatý, a ta výslovnost… Nevím no. Pořád si to musimpřehrát znova, abych se ujistil. Ale Melanie se to docela líbilo. Hlavně tenMein Traum. Taky si myslim, že ona má na to, stát se Optikem, ale musela by dotoho něco víc vložit. Ne jenom chtít něco dokázat, ale i zkusit dát do tohosrdce. I když musim říct, že…“

„Co musíš říct králi rapu?“ Ozvu se po menší odmlce.

Všimnul si, že se na něj všichni upřeně dívají a poslouchajího.

„Zase přemejšlíš nahlas Savasi.“ Ušklíbne se Amar a Savas seplácne do hlavy.

„Sakra,“ řekne si potichoučku, ale jak je všechno jehomyšlení a názory vyzrazeny, není důvodů, aby chodil kolem horký kaše.

„Tak do toho skočíme. Po hlavě. Není čas, abychom tuztráceli čas nějakým marným tlacháním o tom, že nic neumíš…“

Cejtim se, jakoby mě polila studená sprcha, ale Savaspokračuje.

„… protože ty něco umíš a máš na to. Svejma songama jako jeMein Traum, Schwarze Schlange nebo Tschechin si mi dokázala, že chceš něcobejt. A já to vidim. Viděl jsem, jak ses mořila ve studiu, chodila jsi za Melkvůli každý blbosti, až se mi jednou svěřila, že je to skoro šílený, alevytrvali jsme. A stalo se to, co se stalo. Já jsem se rozhodl.“

Vstal. Čekám napjatá jako struna. Ostatní také sledují, coudělá. A co se stalo bylo, že on se místo nějakého dramatického gesta opře ostůl! No to je ale gesto. Ovšem čelem ke mně a nemá zkřížený ruce. To znamená,že se mi nebrání a vypadá to docela slibně. Nakloní hlavu na stranu a prohlížísi mou vizáž.

„Sis koupila nový triko tam, kde jsem ti poradil, co?“

Kývnu. Nechápu, co tenhle směr hovoru přinese, takže napjatěčekám. A už mě to nebaví, chci na záchod.

„A chtěla by sis něco koupit v Queensu? Nebo bys chtělaněco dovýzt z USA? Třeba takhle Air Max?“

Zazářej mi oči: „To by bylo báječný Savasi, jenže…“Posmutnim. „K tomu potřebuješ hodně peněz a to já si rozhodně nemůžu dovolit.Však znáš moji situaci. Jsem chudej student, co bydlí v tom nejlevnějšímhotelu, co se v Berlíně dá najít.“

Teď si založil ruce: „Jistěže jsem s tvou situacíobeznámen, milá Schlange. Jinak bych tě tu už nedržel, kdybych tě nechtěl mít usebe jako jednu z vůbec prvních ženských mc´s v Německu.“

Nejdřív mi to nedochází. „Jednu z prvních?“ Zamračimse: „Vždyť první ženská je Kitty Kat ne?“

„To jo, ale jako myslim to úplně jinak.“ Opáčí mi král.

„Jak jinak?!“ Nechápu.

Ostatní se za Savasovými zády dusí smíchy, jak mě dusí.

První se ozve DJ Nicon: „Copak ti to nedochází malá? On tiřekl, že budeš jedna z vůbec prvních mc´s v Německu!

Už mi pomalu začíná svítat: „Takže takhle… hem, jestli dobřechápu, tak Savas mi chce naznačit, že vy jste se všici shodli na tom, že bystemě do vaší party nakonec přibrali?“ Můj tázavý pohled všechny rozesměje a Sinanmě poplácá po zádech, protože přišel ze záchoda a slyšel můj závěr.

„Trvalo ti to holka.“ Prohlásí a ve mně by se v tuchvíli krve nedořezali. Pořád si to přehrávám v hlavě jako film – přijedudo Berlína, zahnu do blbý ulice, málem mě znásilní, Savas se objeví jakonějakej superhrdina a zachrání mě. Jdeme ke mně na hotel a pozvu ho natiramisu. Tam z něj vypadne, že mě zná. Zve mě do studia, kde mě představíDiscopolovi a ostatním Optikům. Dělám jak barevná a nakonec se mi ta píle vyplatí.Dorazila jsem do cíle své cesty. Jsem Optička.

Jako blázen, co dostane kachničku na hraní, vyskočim i já avlepim Savasovi takovýho hubana, až si z toho sedne na prdel. A doslova.Všechny tam obejmu, oblíbám a prostě mam radost, až se celej dům a studio otřásáv základech. Skáču dva metry do vzduchu, i když nejsem na trampolíně. Jeto úžasný pocit. A jenom díky píli jsem se sem dostala. A díky Sashovi.

„Ty blázne,“ směje se Kool Savas, „ty mezi nás opravdupatříš.“ A pak si zašeptá: „Jo, patříš k nám. To jsem věděl už od začátku.Jsi jedinečná.

 

Kapitola 6 - Plachetník

 

Minul podzim a také zima. Nový rok jsem oslavilas lidma z labelu, ale někteří chyběli, takže to bylo takový nic mocno. Ale na to, že to byl můj první Silvestr v Německu v Berlíně, takto bylo šlupkový. Fakt, žůžo. Konečně jsem mohla zažít ten slavnej ohňostroj naBraniborský bráně, což bylo to nejkrásnější, co jsem kdy zažila. Dobře, nebyloto nejkrásnější ale jeden z těch lepších okamžiků. A taky jsem na pártypotkala chlapa, kterýho znám z hotelu. Ale to ho jenom potkávám a moc senebavíme. Jenom pozdravit a prošumět dál.

Jenže, všechno vzalo jinej spád, když konečně se stalo to,že jsem šla s přítelkyní na tržnici a tam jsme ho potkaly. Ona ho zná, takse s nim dala do řeči. A on jí vypráví o rybách a o tom, že si přišelkoupit novou svítilnu, aby, když bude na rybách v noci, viděl, co chytil.

„Hele, spěcháte? Můžu vás pozvat ke mně na pokec? Přece tunebudeme stát jak svatý a kecat jen tak na tržnici jak ty starý báby.“ Pozvenás k sobě domů a my souhlasíme.

Jdeme za ním k hotelu, zahneme do ulice K Parku avejdeme do žlutého domu a výtahem vyjedeme do druhého patra, kde má malougarsonku. Jsou tam cítit cigarety, ale není to tak silné, protože, jak jsem sivšimla, on kouří malá a tenká cigárka, která si sám vyrábí z velkých.Z jedný obyčejný udělá tři malý. Jinak jeho byteček je opravdu malý.Kuchyň, obyvák, ložnici má společný a jenom koupelnu a záchod má oddělený.Hned, jak vstoupíme, mě zaujme malá knihovna, kde může být tak kolem sta knížekod různých autorů, mimo jiné i Piers Anthony, který je můj nejoblíbenějšíliterární autor. Hned se k ní hrnu a prohlížím si je. Přitom si všimnujeho lednice, která má místo obvyklých připomínek a lístečků s čísly nasvých dveřích přilíplej velkej plakát počítačové hry Might and Magic II. Dojdemi tedy, že moc rád hraje.

Vedle knihovny má přímo akvárko, tak sto na dvacet a kolemšedesáti centimetrů výšky, kde má malý rybičky.

„Co to je za ryby?“ Zeptám se.

Pohlédne na mě ledově modrýma očima a já začínám tát: „Co,tyhle?“ ukáže na ně a otevře lednici, aby vytáhl kýbl, kde má malý červíky,ještě živý a hodí dva do akvárka. „To jsou plotice. Teď ty červíci změknou aoni je můžou hezky sníst. Tyhle jim jedou. A jsou ještě živí.“

Když se odchází, zeptám se ho, jestli nemůžu s ním jítněkdy na ryby. Odpoví, že klidně a docela rád. Jenom abych nasbírala nějakýnávnady, aby se chytaly. Ale prý si myslí, že nic nebude. Byla moc teplá zima aprostě moc neberou. Tak se ptám jakou návnadu a dohodneme se na červenýchžížalách, protože ty maj moc rády.

„Hele, a mohla bych si něco půjčit z knihovny?“ Zeptámse nakonec ostýchavě, ale on v klidu řekne, že klidně.

Sice jsme na odchodu, ale nějak je moc ukecanej, tak nakonecse stočí také rozhovor na hry. Na počítačový hry, který on rád hraje. Ukážeobal jedný hry kámošce a ona neví. Já se chytnu: „Hele, to je hra 7 hříchů. Žejo? To je podle mě něco jako Sims ne?“

Usměje se na mě jako sedmero andělů a já opravdu už skoropoklesnu v kolenou. Sakra, já bych ho měla popsat, jenže ono to nejde,když jste skoro na pokraji mdlob. Ale zkusím to, abyste měli obrázek, o jakskvělýho chlapa byste přišli: asi bych začala vlasy a celkově postavou, protožeon je stejně vysoký jako já (měřim 163), jenom o čtyři centimetry vyšší. Je tošpinavej blonďák a má úžasně modrý oči, který se třpytí jako dva démanty.Opravdu. Nos má normální, malý ale slušivý. Na něm mu sedí brýle. Vždycky, kdyžjsem ho navštívila, měl je na sobě. Povídá, že je nosí pouze večer, protože tomá oči hodně unavený a prostě moc nevidí, ale tak si myslim, že by je měl nositpořád. Sluší mu. Jeho ústa se mu vždycky roztáhnou do velmi milého úsměvu aodhalí tak mezery mezi zuby, které jsou už tolikrát plombovány a on tokomentuje pouze slovy: „Já si prostě nerad čistím zuby.“ Ale přitom se usmějetak, že mu to musíte odpustit a brát to jako jeho slabůstku a prostě hotovouvěc.

Já to tak beru. Taky nemam moc ráda čištění zubů. Je tonuda. Kdyby takhle měli kartáček, který by s vámi mluvil. To by bylazábava

No jo, jdeme dál, protože jsem se asi zamilovala. Postavunemá bůhví jak vypracovanou, ale prostě je v dobrý figuře a je fit.Vždycky. Přisuzuje to jenom rybám, tím, že on tam sedí a nic nejí a tím právěhubne a drží dietu. Ale vaří teda skvěle. Na to, že je doma pouze on a ještějednou on, tak prostě to všechno zvládá na jedničku.

Nosí obvykle pruhované triko, které je od barvy, trochupostříkané, ale jinak pěkný. Potom černý tepláky, který skrývají knoflíčkovétrenky, což je velmi dobrý fígl, když se chceš vymočit, ale nechceš si sundavattrenky. A také to má i jiné přednosti, že ano. Jenže ty tu nechci rozebírat, játo nezažila. Já o ničem nevim, já prostě dělám do včel. (Ale zase kecám. Takžepst!)

On žije sám. Jenom on a nikdo jiný. Má dva syny, kterézplodil, když si nedával pozor. Nikdy nenosil kondomy a ono je to prostě dobrý.Pohodlný a fajn. Já mu rozumim. Kdybych měla na ocase taky gumu, vadilo by měto. A škrtilo. Ale přece jenom si dává pozor, když je s nějakou ženskou,nebo si dává bacha ona a bere pilulky. Což je na jednu stranu dobrý a nadruhou… No nevim. Jak řikám, já o ničem nevim. Je dvakrát rozvedený, ale nasvoje ex nadává takovou silou, že prostě jim musí platit alimenty a nic jinýhonechtěj. Prostě ho maj na tohle. Syna mu nechce jedna pučit, protože je prýšpatný příklad, ale on si to nemyslí.

Už jsem opravdu chtěla odejít s přítelkyní, tak jsem serozloučila a odešly jsme. Bylo to trochu uvolňující se trochu nadechnoutčerstvého vzduchu, ale pokud tohle dočtete do konce, budete vědět, proč se takráda vracím do jeho bytu, i když to tam tak voní kolínskou a lá ženskécigaretky.

Po hodině samoty jsem si řekla, co budu dělat doma, kdyžjsem si chtěla číst. No jo, jenže já na to zapomněla, že si můžu půjčit knihuod toho chlápka. Jenže to jsem za nim zase musela jít. Takže seberu ze stolumobil a klíče od pokoje, na nějž jsem se zmohla po vydaném mixtapu a utíkámsvižným krokem k sousedovi.

První úskalí je přede mnou; kterej zvonek je jeho? Tam jichje totiž víc a já neznám ani jeho příjmení, abych mohla zazvonit. No, nezbývá,než dát na strýčka Příhodu a zazvonit na první, co se mi bude líbit. Takženádech a cink! Zmáčknu knoflík.

Ke mně přijde nějaká kudrnatá hlava a otevře skleněné dveřea ptá se, co potřebuji.

„Já, ehm, hledám toho rybáře. Mohla bych dovnitř?“ Vykoktámze sebe trochu neohrabaně, ale ten kudrnáč mě pustí. Nevypadal ani nebezpečně,jenom zpomaleně.

No, tak vyběhnu rychle schody po dvou a kašlu na výtah,přece si nebudu přidělávat špeky, že. Už tak jich mam dost, protože jenom sedimve studiu, celej den nevycházim, jim jenom čínský polívky, neběhám a nebo sipovidám s rodinou na ICQ.

Zaťukám na jeho dveře a ony se otevřou: „Ahojky, tak jdemena ty ryby?“ Zeptá se hned na okraj, ale já bohužel nechci, jaksi mě přešlachuť, chci si číst, takže mu řeknu:

„Promiň, ale dneska se mi už moc nechce. Ale ty jsi říkal,že si mohu půjčit knížku. Kdykoliv ne?“

Pustí mě dovnitř: „No jo vlastně.“

Má návštěvu, jednoho tlustého pána, zřejmě soudě podle jehopleti cigána. Ale tak když se bavěj a vypadá to, že v pohodě, tak neníproblém se něčeho obávat. Vezmě mě za ruku a ukáže mi všechny knížky, které má.Objevim tam Barbara Conana, potom Pierse Anthonyho a nějakou válečnouliteraturu, jenže tohle je dost nudný o Americe. To já nečtu.

Je tu něco zvláštního – když se mě dotknul, projel mnouelektrický šok. Je to možný? Možná za to můžou jeho oči, možná ten sarkastickýúsměšek, když poslouchá vyprávění jiných. Nebo jeho hlas? Co já vím. Pravda je,že jsem se asi zakoukala do chlapa, kterej nemůže bejt můj. Je to už takováklasika. Mezitím, co jsem si vybírala knihy, on ten chlápek pořád mluvil amluvil, vypráví mi různý vtipy, mezi nimi jeden, co mi utkvěl v pamětibyl: „Dva policajti hází papíry do kopřiv a přijde třetí a ptá se: ´Co tadyděláte? Proč házíte ty papíry do kopřiv?´ A ten jeden mu odpoví: ´Protože námšéf nařídil, abychom ty tajné dokumenty spálili.´

Podívám se na hodinky a moje ručičky ukazují přesně půlsedmý. Tlačí mě svědomí, že mam pracovat na tom tématu, co mě zadal Ercandize aještě mi napsal zprávu, že se dneska staví. Ale nenapsal čas. Takže se každouchvíli dívám na mobila, jestli mi nenapsal.

A za chvíli mi už i ten rybář ukazuje vtipy, co má namobilu, videa a prostě obrázky a melodie. Mě to dokonale uzemňuje. Po chvíli posloucháníse ho zeptám, jak se vlastně jmenuje a on odpoví: „Tak říkají mi Honza, aleklidně mi říkej Plachetník.“

Trochu mi to kopne do hlavy jeho jméno, protože pro německérodiny je tohle jméno moc neobvyklé.

„Honza? Ale to není odsud ne?“ Zamračim se a opřu se ofutro.

Ten chlápek s tmavou pletí už jde do svého bytu a takmáme času dost na pokec. Sednu si mu na postel a Plachetník se rozpovídá: „No,víš, já nejsem tak úplně Němec. Přijel jsem z Český Republiky, abych tumohl začít znova. Přece jenom, tady dávaj víc peněz než tam. A navíc, tady můžuzačít konečně dělat něco pro sebe. Tam jsem se musel hádat o každou věc a syn,co mám, za mnou jezdí každej měsíc. To jsem si zažádal, protože moje bejvalážena mi ho nechtěla půjčovat, tak jsem to podložil důležitejma argumentama atak je to konečně v pohodě…“

Přerušim ho: „Zvládl bys ještě něco česky?“

„No jistě Michaelo. Co si to o mě myslíš. Můj syn mluvíčesky a ne německy. Nechci aby se učil tuhle sviňskou řeč.“ Dívá se na mě a jáse chopím příležitosti, která se mi nabízela. Totiž poprvé promluvit za dlouhoudobu česky.

On na mě vyvalí oči: „Prosim?!“ Nakloní se ke mně: „Češka? Atady v tý prdeli? Co ty tu prosim tě děláš?“

Mávnu rukou: „To není tak důležitý. Hlavní je, co ty tadyděláš.“

„Chytám ryby.“ Usměje se neurčitě a vidím, jak se muv očích roztančí plamínky.

Jak tak mluvíme, on vypaluje některé filmy a pálí jednucigaretku za druhou. Ovšem vždycky si dá tak deset minut pauzu. No, tak pětminut. Tak dlouho bez cigára by to nevydržel. To si myslim já. Ale důležitý je,co si myslí on, že zvládne.

„Proč si sem vůbec jezdila?“ Zajímá ho to a nehodlá se pořádvzdát toho, abych mu odpověděla.

„Dobře, řeknu ti to takhle,“ posadim se tak, že si přitáhnukolena k sobě a koukám na něj s lehce nakloněnou hlavou na stranu.„Přijela jsem sem před rokem a myslim si, že už toho tady mam hodně za sebou.Přepadli mě Arabové a chtěli znásilnit, jenže…“

On si nedal pokoj a musel mi začít zase něco vyprávět. Jakzachránil holku před dvěma idiotama, co mluvili turecky a že ho bodli dobřicha, ale že on to vůbec necítil, že je oba dva srovnal do latě a nechaljednoho odvýzt vránou a druhýho odvezla sanita. Spolu s Plachetníkem. Ažpo pár hodinách cejtil bolest v břiše. To už ten nůž měl vyndanej a ovázanouránu.

„… přišla záchrana v poslední chvíli!“ Pokračuji klidněa nevšímám si jeho přerušení. Prostě mluvím a mluvím, až on nakonec poslouchánapjatě jako struna, co se stalo za tu dobu, jak jsem se dostala k OR ajak jsem si přilepšila v bydlení.

Teď na mě tak kouká, jako bych opravdu byla z jinýplanety.

„Jsi ty vůbec normální?“

Přikývnu: „Jo, jsem. Nikdy jsem se necítila líp. U Optikůjsem chtěla bejt od tý doby, co jsem spatřila klip od Savase das Urteil. Tobylo takový zlý, že jsem měla vždycky mráz po zádech. Od tý doby se o něj ajeho crew zajímám. Je to fakt zajímavý. Ale netušila jsem, že se to odehraje ažtakhle drsně.“

Nakonec jsem tam zůstala do noci, přičemž jsme se spoluvyspali. Bylo to pěkný, ale pak mi psal Ercan, kde jsem. Tak jsem musela jít.

„Děkuji ti za příjemný večer.“ Poděkuji mu a odejdu.

Plachetník je zase sám sebou a má zase na pár týdnů pokoj sesvými choutkami.

 

Kapitola 7 – Co je s tebou?

 

A je tu zase jaro. Pořád se to nějak střídá a už je iprvního března. Že nevíte, kdy mam narozeniny, že ne. Já to vim. Av labelu to taky vědí, jenže když jsem přišla do studia, nikdo mi nicneřekl. Ani jedno mizerný přáníčko, žádná gratulace, prostě nic. Jakoby se moje21 narozeniny odmlčely. Ach jo, jako ostatně vždycky, když chci slavit.

Díky tomu mam svou obvykle špatnou náladu ještě horší a jsemnepříjemnější než obvykle. Když se mnou Savas nahrával featuring, musela jsemho kopnout skoro do prdele, než jsem se trochu konečně uklidnila.

Tak jsem zvědavá...

Od této chvíle, dámy a pánové, přestávám psát česky, takže se vám to nebude líbit, ale mě je to jedno. Tohle bude první německý blog na libimseti.cz a doufám, že mluvim za všechny, který se budou chtít naučit německy, a maj ten jazyk rádi, že prostě tohle, je dobrá cesta jak to ukázat.
Bude to hlavně o Savasovi a Optik Records, mě a hip hopu. Tak zatim čau a těště se nea další videa.

Hauta rein!!!

<object width="425" height="355"><param name="movie" value="http://www.youtube.com/v/jntLGisbPRk&rel=1"></param><param name="wmode" value="transparent"></param><embed src="http://www.youtube.com/v/jntLGisbPRk&rel=1" type="application/x-shockwave-flash" wmode="transparent" width="425" height="355"></embed></object>

Snad to půjde

Lidi, nelekejte se. Tohle je jenom diss na jednu Turkyni, co mi hrozne pije krev. Pizda jedna. A hlavne, tohle je pro moje dva cucavy bombonky, Riche a Vlada, aby se konecne podivali na mou tvorbu. Upozornuji - jen pro silne zaludky...
P.S.: Najde se tam nemcina, anglictina a turectina.

Die Ausnahmezustand

Du hast es geschafft, ich habe keine Angst von dir,
Deine Augen sind boese aber sind gar nicht bei mir
Naehmlich in kleiner Schachtel der ich zu hause verstecke, guck hier
Kleines Maedchen blind an Augen, kleines Maedchen isst bitter Trauben
Keine Luege das hier ist schwarze schlange,
Und zerstoert dein leben, niemand kann dich leiden
Nur du koenntest wegen mir sehr lange weinen
Aber nur wenn ich wurde deine Kohle klauen
Und ich began mein Reich und Hoelle anbauen,
Das ist dein Untergang, sei geduldig,
Ich muss nur meinen Messer vorbereiten
Du liegst in Gefaengnis, das ist super Erlebnis
Dein leben schlaeft tief in den Sand
Nur deinen Kopf koennen wir sehen
Und das ist meine Gelegenheit dir deine Haare verbrennen.
Super toll, du bist tot oder noch lebendig,
Wenn tot, findte ich ganz doll
Ich weiss du fuehlst zu mir riesige Hass,
Der Zorn ohne Grenzen
Ich fahr dein Auto und drueck nicht die Bremse
Das ist der letzte Schuß und du laeufst zu deine Mammi
Nicht auf Skate nur zu Fuß,
Oh, sorry, ich habs vergessen, Ana ist ewig krepiert,tot
Und dein Baba fick dich ins Kopf du bist flott
Deine Mamma war die groeßte Hure
Und du bist ihre Tochter
Hoerst du den Ton, Tod, du bist schrot
Renn weg, das ist mein Thron, lauf raus ausm Haus,
Mit deinen Traum ist schon aus,
Ich bin troianPferd der Virus
Und du bist completed PC ohne Antivirus,
Ja du kannst schreien,
Ja du kannst weinen,
Du kannst deine POGs verbreiten,
Aber mich kannst du nicht behalten.
Du bist schoen, hast Auto, Jungs und Yacht,
Aber ehrlich, hast du was ins Kopf?
Nein, denn du bist nur wie leere Flasche,
Scheiss voller Korb, in meine Haende siehst den Kolt,
Du bist plott,
Warum bin ich Messer und du nur naß Blatt Papier,
Eko Eko Ekologie findest du nicht hier,
Si si siktir git, sen siktir du Fotze, Penner, Plaudertasche,
Du bekommst Trabant nicht die porsche,
Kool Savas und Kaas haben gesagt ja wir brechen dein Genick
Ich habe dich gejagd, du bist Hauptgericht auf dem Piknik,
Du bist meine Spielpuppe, ich schicke gegen dich Irontruppe,
Meine guette, why Im rapping you, you are nothing,
You are afraid of me, when Im going
Ich gebe dir ein nettes Geschenk,
Rate erstmal es macht boom boom bang,
Ja du fuehlst schon kalte Waffe bei deinen Kopf
Der rest deines Koerper schmeiss ich in den Topf
Ich begrabe dich gerade mit meine Rheims
Du bist als Hammster, laeufst auch immer in der Kreis
Dann prost auf mich, weil ich deinen Arsch fick.
Bushido, Ekrem Bora oder Tora Bora,
Egal, alle sind nur entgleisene Pendolinos,
Weiss du wer bin ich, ich bin Tschechin, der Minotauros,
Was ist das, das ist fies, das ist diss one Kiss,
Geh und vergiss, mein Name nicht,
Denn das ist Tschechin an die Macht,
Jetzt gibt es neue Schlacht, dein Krach,
Willst du Suesse Apfelsinne oder Weintraube,
Du kannst beide nehmen, in beide ist eine Bombe,
Moe, Caput, Amar kommt mir zu helfen,
Sowie die Fluss durch die Stadt fließt,
Hast du mich auch so nett mein Lady gegrüßt,
Es ist sehr schön dass du an mich so nett gedacht hast,
Aber das war irgenwie zum Lachen.
Das bring dich nicht auf keinen in den Knast,
Meine Lady Ray, weisst du überhaupt, dass du ne spagette bist,
Und Lady, hey, hat dich schon mal wer geküsst?
Oder nur wegen deine Schwachsprache noch nie und wird nicht?
Melbeatz ist doch keine Fotze,
Denn du bist Hater, sie hat einen Freund und schöne Liebe
Und aus dein Rapp meine ich, dass ich kotze.
Das hier ist die Ausnahmezustand den ich voll respektiere,
Das hier ist ein Gedicht, den ich schriebe
Und alle können es lesen.
Mir egal ob du die schönste oder schlauste bist,
Und ja, jeder hat das seine und du laberst ein Mist
Und dazu ein wenig stinkst.
Mel hätt mit Kool Savas eine tolle beziehung und du bist neidisch
Jede will Savas, doch du nicht, ich hab vergessen, du bist lesbisch.
OK, sag nie sowas, wenn du sie nicht kennst
Und sag auch niemals das, was meinst du nicht im ernst.
Denn du nur schreisst, du kannst es nicht schaffen,
Du bist hier, hast du Talent?
Oh man, du kannst nicht rappen.
OK! Hoer doch die Ausnahmezustand
Und sei am überlegen, wer du überhaupt bist,
Und an wem du in deinen Rapp schiesst.
Wenn ich dich wäre, gehe ich lieber Heim
Denn diese Rheimen greiffen dich an.
Und nicht in den Himmel hochheben.
Das ist die Ausnahmezustand von mir,
Meine Kleene, das was du bei TRL vorgestellen hast,
Das ist in das Himmel Anruf
Bist du noch was? Bist du nicht Spasst?
Ich will mich nicht mit dir vergleichen,
Aber doch, dass muss ich,
ich will doch was erreichen
Ich bin nur blanke Faust und du weiche Wand,
Das ist die Ausnahmezustand,
Ich habe nix gegen dich aber du hast mich sauer gemacht
Das hast du nie gedacht dass gegen dich Schlange einen Diss macht,
Kleine Schlacht, dein Tod, Blut und du
Ich ueber dich, du hoerst ueber mich,
Was, von mir aus, das lass ich an dich
Du bist Tuerkin aber auftrittst als keine Tuerkin,
Deine Manieren sind zum weinen,
Du stoehnst du fickst Raupe und zaehlst bis vier,
Aber ich sitze hier, lach mich tot, beobachte dich
Denn das ist meine Rache, ich trinke dabei ein Bier.
Jetzt bist du schon fertig, hast Floete in der Fotze,
Savas ist gar nicht dein, er ist nur mein
Das war meine Ausnahmezustand und jeder kanns hoeren
Das bin naehmlich ich, dein Albtraum
Dein Schatten, dein Geist, du weisst was das heisst,
Dass dich schwarze Schlange gefickt hat!
Dass Ss dich am arsch geschickt hat,
Dann pass auf was du sagst.
HADI HADI du Schabe.

Černý Had přichází

Kapitola 1 – Berlín

Přijedu před hotel a nejsem z něj příliš vzrušená, protože jsem věděla, jak bude vypadat – starší, trochu rozpraskanej, člověk by mu příliš nevěřil, ale nakonec, co mu zbejvá. Nikde jinde není lepší ubytování za pár šlupek. Zvlášť, když jsi chudej študent, že jo.
Přejdu ulici k tomu nádhernýmu hotelu, kde budu teď tři měsíce žít a dojdu na recepci.
Kupodivu je tam docela mladej personál a docela pěkně zařízenej vnitřek, když navenek nemaj prachy. No co, važ si toho, co je. Darovanýmu koni… víme jak se to říká, ne?
„Dobrý den slečno,“ pozdraví mě usměvavá dívka za recepčním pultem, „vy tu máte rezervaci?“
To je zajímavý, jak to může vědět, když jsem ještě ani nepromluvila. No, ale tak když přijdeš do hotelu, ještě k tomu s kufrem, tak je potom divný se zeptat třeba na to, zda nechci chleba s máslem a salámem.
Otočim se k ní, utahaná z vlaku se usměju americkým úsměvem a řeknu: „Ano, mám tu rezervaci na jméno Rejzková.“ Přičemž musim svoje jméno skoro napsat, protože ono zní tak nezvykle. Ale to jsem myslela, že s tim počítá, když je tento hotel s příhodným názvem „Graffitový doupě“ v jedný z těch horších ulic v Berlíně.
Slečna mi podá klíčky od pokoje číslo třináct a mě se zdá, že je to trochu divný.
„My na pověry nevěříme. Třináctka je přeci krásné číslo, nezdá se vám?“ jen se potichu zasměje recepční a já odpovím něco v tom smyslu, že mi to taky připadá dobrý, protože jsem se s touhle cifrou narodila.
No nic. Jdu do svého pokoje, který, jak jsem vůbec nečekala, je zázračně čistý a vzdušný. Navíc měl velký okna a balkon, kterej se mi líbí z toho důvodu, že je ve druhým patře a já můžu hledět na život v Tempelhofu jako tehdá králové ze svých trůnů.
Další věc je obývák; fajnový křesílko z ratanu typu „hnízdo“ a pak nějaká ta pohovka, na kterou se vejdou tak tři, čtyři lidi, v bílý barvě. Navíc tu mam televizi s DVDčkem, takže je to úplná pohoda. Podlaha je ze světlýho dřeva, tušim že z břízy.
Odsud se jde rovnou do kuchyně a ta kuchyň je ještě propojená s koupelnou, záchodem a mojí ložnicí. To jsem opravdu netušila, že to bude tak velký apartmá.
V kuchyni jsem se vrhla hned na to, že si vyndám svoje věci na vaření, který jsem si přinesla, protože jsem si chtěla udělat tiramisu. To znamená, že jsem vytáhla dva tvarohy (má tam sice bejt mascarpone, ale nemam no, tak musim improvizovat), pak pět vajec a mouku s kakaem v sáčcích. Docela jsem se nabalila, ale zase nelituju toho, že jsem to musela všechno táhnout celou cestu. A že to bylo těžký? No, tak muselo, protože z toho pak vzniklo vynikající, hutně chutný tiramisu. Moc ho mam ráda a doma… No můžou se toho užratJ
V ložnici si připravim postel, protože jsem docela utahaná, tak si na chvíli lehnu. Nesmim ale usnout, protože jinak se mi korpus spálí! A to přece nechci ne? Tak si vezmu mapu a začnu si plánovat trasy.
Od svých známých jsem vyzvěděla, kterých čtvrtí se mam vyvarovat a který naopak můžu navštívit. Takže jsem si zaškrtla všechny. Kašlu na to, jestli jsou nebezpečný nebo ne. Chci prošmejdit celej Berlin. Ne jenom kousíčky a pak si domyslet, jak asi vypadá ta která část města. No ne?
Za půl hodiny mam všechno hotový, tiramisu je v lednici, moje věci vypakovaný z báglu a tašky, jsem dokonale odpočatá, venku je ještě světlo, tak teda jdu ven.
Vyjdu na ulici a přejdu silnici k parku. Je tam hezky, ani moc teplo, ani moc zima. Stromy stíní slunci se na mě dostat, takže jsem v takovym příjemnym chládku. V mapě jsem si vyčetla, že když projdu park, tak budu přímo v ulici s obchůdkama, takže jsem to taky tak udělala, jenže místo toho, abych se dostala do krásně čistý ulice, vejdu do špinavý, začouzený, hnusný díry, kde má skoro každej druhej barák rozbitý sklo nebo nemá dveře. No zkrátka nádherná, potemnělá strana, kde by se nikdo slušnej nerad zdržel. Jenže, já i když jsem slušná, jsem strašně zvědavá, jestli tu něco zajímavýho nenajdu, takže se se rozejdu pomalým krokem po rozbitým chodníku neurčitým směrem.
Trochu se třesu, protože nemam na sobě moc oblečení. Myslela jsem, že je všude sluníčko a vono hovno, takže se tu procházim v triku na tělo a kraťasama.
Kopnu do menšího šutříku, kterej udělá pěknej rámus na vlněným plechu. Takhle se bavim kopáním kamenů asi do pátýho kousku, když najednou uslyšim nějaký divný šramocení.
„Hm, že by se něco dělo?“ Zvednu brvy, ale jdu dál. Sice se krapet klepu, ale řikám si: „To je mi jenom zima. Nic víc v tom není. Jsem přece Češka. Nic se mi nemůže stát ne?“
Jo, houby. Češka nečeška, musela jsem se nakonec přece jen otočit a stanout tváří v tvář realitě, že se mi přece jen něco stát může; přede mnou stála tlupa chlapů v arafatkách.
„A že by do prdele?“ špitnu a ihned hledám únikovou cestu. Jenže, jakoby to bylo naschvál, jsem mezi třema stěnama – za mnou zeď a pěkná skládka z lepenkových krabic, odpadky přeplněný popelnice, plech a šrot, napravo i nalevo jsou baráky, který k tý vší smůle nemaj dveře na tý straně, co stojim. A přede mnou to stádo. Dobře, zkusim navázat kontakt, ale jakmile vidim, že vytáhli svoje zbraně, tj. řetězy, provazy a tyče, tak to jaksi vzdám.
V čele tý grupy stojí chlap jak hora, snědej, s holou hlavou. Na rukou se mu rýsujou po čertech vobrovský svaly. Do obličeje mu nevidim, pouze jeho oči. Ty jsou jak dva černý uhlíky, třpytí se narudlou září. Plane mu tam šílenej oheň lupiče, násilníka a sprejera. I když, teď jak nad tim přemejšlim, tak to asi nebude žádnej sprejer. Tenhle sprejerům vládne.
„Chlapi,“ promluví a já mam pocit, jakoby se zem zatřásla, „copak nám to Alláh přinesl do cesty. Vidíte ji?“
„Aha, takže muslim.“ Unikne mi otráveně z úst a toho chlapa to plácne do ksichtu.
Potěžká svoji železnou tyč, na které má přivařený provaz.
„Vidíš tu tyč?“ Strčí mi ji až pod nos.
Přikývnu. Co se dá v takovým případě dělat, když vám s ní krouží u ksichtu. Položí mi řetěz na rameno. Musim říct, že takhle zblízka se mi ten cep z ulice prohlížet moc nechce. Proto chytnu železo do ruky a jemně odstrčim zpátky do bezpečný oblasti k agresorovi.
Ten se na to tak divně podivá, ale zatím zůstává klidný: „Ah, pánové,“ praví ke své smečce, „takhle slečinka se mi zdá, že bude dost odvážná, když mi sáhla na můj cep.“
Partou to zašumělo. „Takže, jak se zdá,“ uchechtne se, „jí budeme muset trochu více vystrašit.“
Cuknul hlavou směrem ke mně a od tlupy se oddělí dva proti němu menší, ale stejně nabušený chlapi a snaží se mě chytit do svých ocelových pařátů. Jenže já zkoušim lítat po těch hromadách odpadu. Bohužel, špatně šlápnu a fláknu sebou přímo k nohám samotného vůdce.
Ten se na mě podívá hořícíma očima: „A nekecej, ona si mi lehla k nohám. Tohle by mě mělo asi poctít.“ Ale stejně do mě kopne.
„Au, vole,“ řeknu ze země, „víš jak to bolí ty kreténe?!“
On se jenom skloní, čapne si na bobek a pohladí mě: „Asi tomu neuvěříš, ale jo. Vim.“
Znova se postaví a přikáže chlapům, kteří mě chtěli předtím chytit, aby si mě znova zkusili chytit, teď když jsem na zemi a strašně se prej nudim. Prý jsem „unavena událostmi“. Magor.
Nedá se nic dělat, chlapi mě seberou ze země a zvednou na nohy. Aspoň nějaká služba, když už mi ten Arab uštědřil takovej dobrej kopanec do ramene. Aspoň stojim a opírám se jim o postavy.
Najednou, co udělají, mi úplně vyplaší představu, že se z toho dostanu – oni mi stáhnou kalhoty a já mam co dělat, abych se udržela. Moje nádherný kalhoty Eight2Nine, který mě stály 2000 Kč mi teď prošacují tahleta pochybná individua a pak mi z nich určitě vrátí jenom cáry. Taky že se naštvaně cukám, že maj chlapi co dělat, i když maj ty svaly, aby mě vůbec udrželi.
„Vole, nešahej mi na kalhoty, nebo ti jednu vrazim!“ Zařvu, ale chlapi se jenom zasmáli. Vytáhli mi peněženku a vytahali mi z ní dvacku. Sice se na mě podivali, jakože co to má bejt, že mam u sebe jenom dvacet euro, ale to netuší, že já nemam jenom tolik. Doma na pokoji mam asi ještě tři tácy. Blbci. A v botě v podpatku dalších sto.
„No, moc peněz to není, ale co nemáme na penězích, vezmeme si od tebe.“ Praví ke mně pochlebující se Arab, ale to neznaj mě. Začnu ječet jako pominutá.
Oni se tomu ještě smějí.
„Teda, takhle jsem se naposled pobavil u nás v hospodě, když jsem se díval na ten náš fotbal.“
Plácá se do stehen daleko mladší muž než urostlí chlapi. Tenhle nemá arafatku, ale byl docela hezký. Teda, byl by hezký, kdyby nebyl v týhle hnusný bandě a pomohl mi na svobodu. Jenže ono nic.
Pomalu se začnu modlit. Když už mam však bejt znásilněná, nenechám jim sebemenší šanci ke vzrušení. Pokud bych sebou házela jak pominutá, určitě by to byla katastrofa. Takhle ztratí chuť. Tohle jsem si odnesla ze základní školy. Fakt, aspoň k něčemu ta škola užitečná byla.
Úplně se uvolním, svěsim hlavu, jako bych omdlela, ale jsem pořád při smyslech.
„Co se to děje šéfe?“ vylekají se ti dva, co mě drží.
Obr to ještě nezažil. Málo lidí by tohle udělalo. Možná byl na tohle připravený, možná ne. Přesto však řekl: „Kalhoty půjdou jako první.“
Na to jsem zvedla hlavu a dívala se, jak jeden z jeho kibiců bere zálesácký nůž a na zkoušku řízne. Ozval se strašný zvuk.Vykřiknu a už se vysmekávám vylekaným strážcům z ocelového stisku. Beru kalhoty a pokoušim se zmizet malou mezírkou, kolem těch popelnic. Nejde to. Znova mě chytí a to už mě přikvartujou k zemi. Hlavu, ruce a nohy mi zafixujou.
Teď už ztratim i tu nejmenší jiskřičku statečnosti a začnu ječet hrůzou. Prostě řvu až se to rozlejhá po celý ulici.
„Zacpěte jí někdo hubu,“ zamračí se vůdce a chopí se práce. Vytáhne tvrdý úd a už se těší, jak si užije, když v tu chvíli:
„Hej, chlapi. Dejte jí pokoj.“
Všichni se otočí za hlasem a tam stojí muž v široký mikině a kapsovýma kalhotami, na hlavě naraženou kšiltovku na stranu. Je sám.
„Co ty seš zač, vole?“ zasyčí nejmladší z Arabů. „Radši vodrpejskni. Máme tu práci. Nevidíš?“
Muž se jde podívat blíž a podívá se na mě: „A hele, tahle holka je docela hezká. Kde jste jí zchrastili?“ Pozvedne obočí a nepatrně mrkne ke mně dolů.
Ten největší chlap se zvedne, očividně otráven z toho, že mu nějakej cvrček bílej přerušil práci: „Tak aby bylo jasno, ty německá náhražko Turka, koukej se sebrat a vypadnout.“ K ruce si vzal na pomoc svůj železný cep a teď jím hrozivě chrastí.
Muž se nedá vyprovokovat, pouze zívne: „Můj milý Khalede,“ odstrčí cep z jeho blízkosti, „dej tý holčině pokoj. Pokud si chceš užít, běž a kup si kurvu.“ Vytáhne stovku a strčí ji překvapenýmu Arabovi do ruky: „Tu máš. Tady tohle je pro každýho z vás. Rozdělte se a v klidu odejděte.“
Jenže ten Khaled to nevidí tak jednoduše. Hodí mu zpět prachy a zavrčí: „Ty kreténe, ty zatracenej čokle. Koukej si sebrat ty prachy, tohle je náš revír. My si tu můžeme dělat, co chcem. Pokud urychleně nezmizíš, postaráme se ti o fasádu.“ Jakmile to dořekl, postavila se za něj ta jeho tlupa. Na mě úplně zapomněli. Jenže jsem nemohla utýct, protože jsem byla ještě pořád ochromená strachem.
Najednou uslyšíme všichni hlasité policejní houkačky.
Mezi arafatkovým bratrstvem zavládne panika: „Kurva, bradavice jedou. Zdrhejte.“
Další zase říká: „Ale co s tou holkou?!“
Khaled zavelí: „Nechej ji bejt. Padáme, jestli nechceme strávit pár let v lochu.“
A jsou pryč. Právě jsem byla svědkem, jak mohlo vypadat takové stěhování národů.

Kapitola 2 - Záchrana se představuje

Zachránce sebere všechny moje věci a podá mi je. Sedím na zemi jak hromádka neštěstí a třesu se. On se ke mně skloní:
„No tak, maličká. Už je po všem.“ Obejme mě kolem ramen. Chvíli se mnou takhle houpe jako matka konejší své dítě. Uklidním se. Je mi líp. Chci si vzít na sebe kalhoty, který mi zničil ten ohavný chlap s nožem. Udělal mi na nohavici takovou díru, že je už nemůžu nosit. Jsem naštvaná.
„Tyhle kalhoty byly to nejlepší, co jsem tady měla.“ Postesknu si a prohlížim si obsah peněženky, co mi ještě chybí. Naštěstí vzali pouze prachy. Ostatní věci mi tam nechali.
Pomalu prohrábnu batoh a zjistím, že mi chybí foťák.
„Do prdele.“ Ulevim si. „Ty idioti mi sebrali i foťák. Znova si kleknu na prašnou zem mezi tu špínu a zakryju si rukama tvář. Po tváři se mi kutálejí slzy.
A zatím ten zachránce, co zahnal ty chlapy stepuje, neví, co říct. Pak se tedy odhodlá a jemným pohybem mě postaví na nohy.
„Neplač.“ Pohladí mě po tváři. „Tohle je nic oproti tomu, co se mohlo stát tobě. Tenhle gang znám. Byli to mí známí před tím, než jsem se dozvěděl, co dělají. Potom jsem je zatratil.“
Zvednu k němu uslzený obličej, on vytáhne kapesník a utře mi slzy. Pomalu vycházíme zpět tam, odkud jsem přišla. Totiž do parku, kde jsem se dala na špatnou stranu. U fontány, kde teď sedí pár mladých párů se usídlíme na trávu, která je krásně hustá a měkká. Avšak, ještě než si sednu, se můj zachránce rozhodne, že svojí bundu obětuje a rozloží ji na zelený koberec.
„Díky moc.“ Poděkuju.
Konečně si ho můžu pořádně prohlídnout. Sedíme mlčky a prohlížíme se. Musim se poprvý podívat na jeho oblečení; hmm, kalhoty vypadaj, že jsou od Bullrotu a mikina takovej Cordon Sport. Taky že přemýšlim nahlas. Pak mě upoutají boty, který jsou tmavě modrý s tmavě zeleným lemováním s velkou fajfkou. Takže Nike. Úžasný. Před sebou musim mít rapera prvního stupně. Teprve pak se mu podívám do obličeje a poleje mě studená sprcha.
„Co tak zíráš?“ Podiví se. „Copak jsi ještě neviděla chlapa?“ Usměje se. „Tamto byli idioti a žádní chlapi. Měla jsi jenom špatnej den.“
Když s ním chci promluvit, zjistím, že to nejde. Nakonec ze sebe vypravim: „Já jsem Češka.“
Muž se rozesměje: „Teda. Tak to mam asi štěstí co, že jsem na tebe narazil. Češku zrovna potřebuju. Já jsem zase Němec.“
„S tureckým původem,“ dodám zase já.
Vykulí na mě oči: „Vodkaď tohle víš?!“
Je docela překvapenej, protože v Čechách nikdy nevystupoval a ani to nemá v plánu. Nikdy tam nic nevydal a najednou o něm odtamtud někdo ví. Tak tohle je asi gól.
Dobře, abychom přestali napínat, kdo mě to vlastně zachránil, řeknu to hned.
Občanským jménem Savaş Yurderi, jinak si říká Kool Savas. Je to německý raper, který to dotáhnul hodně daleko. Má desetiletý zkušenosti s hip hopem a rapem, takže má hodně za sebou. Už žádný mini akcičky. On dělá obrovský hip hop jamy, který jsou po celým Německu, takže je hodně proslulej. Mezi amatérama a fanouškama se mu říká Král Rapu a není divu. Co on dokázal, to nikdo jiný před ním ne. Jeho první track Lutsch mein Schwanz je provokativní a hodně drsný. Dosáhl s tím všude první místo. Získal řadu ocenění, mimo jiné i ECHO Award, která je mezi muzikanty velice ceněná.
Jenže, v jeho slávě se vezli někteří jeho kámoši, který vydisoval. Jde z něj strach, když je agresivní. Z jeho hudby a hlasu čiší čiré rozčilení a litování toho, že je vůbec mezi sebe vzal. Jmenovitě třeba Eko Freshovi, občanským jménem Ekrem Bora, připomněl, jak začínal a jak ho pomalu začaly peníze měnit až k arogantnímu, namyšlenýmu frajírkovi, kterej se tahal s děvkou, která k němu přímo pasovala. Song se jmenoval Das Urteil a když jsem ho slyšela poprvý, běhal mi mráz po zádech. Tohle bych si nikdy nemyslela, že by mě nějakej diss mohl zastrašit. Ale ono to tak většinou je. Jenže nikdy jsem to neslyšela. Až u něj.
King Of Rap, to je Kool Savas z Optik Records.
Ovšem, zpátky do skutečnýho světa, konkrétně do Berlína, do čtvrti Tempelhof, na místo, kde sedíme my dva. Na trávě je hezky, pomalu se stmívá a já jsem se dostala k tomu, abych konečně řekla, kdo jsem, jak jsem se sem dostala a jak to, že jsem ho hned nepoznala.
„Pro mě je to strašná pocta, sedět tady, uprostřed Berlína, někde v parku a kecat jako dobrý kámoši.“ Prozradím mu a on se trochu začervená.
Samozřejmě, musí být zvyklej, ale tak od Čecha se to slyší málokdy.
Roztřesu se. Savas se podívá na hodinky a mezi stromy nahoru.
„Hm, je pozdě. Pojď, dneska toho máš určitě dost.“ Zvedne se a pomůže mi na nohy. „Odvedu tě zpět do hotelu a půjdu taky domu. Mam ještě nějaký vyřizování.“
V hotelu je klid. Jenom recepční se trochu začervená, když ji požádá o klíče od mýho pokoje, protože každej, prostě každej musel aspoň jednou vidět velkýho Koola.
Vyjedeme výtahem do druhýho patra, kde se zastavíme před mým pokojem.
„Jsi doma.“ Oznámí mi.
Kývnu, ale přece mi to nedá a musim to udělat. Kdy se mi poštěstí zakecat se Savasem?
„Savasi, mam takovou otázku.“ Začnu. „Nechal by ses ode mě, od vděčný holčiny, pozvat na tiramisu?“
Savas přemýšlí.
„Dělala jsem ho sama a čeká tady za dveřmi v lednici. Je fakt dobrý.“ Zoufale nadhodim.
Kool Savas s úsměvem prohlásí: „No, tak teda jo. Aspoň se o tobě dozvim víc. A konečně se jednou pořádně najim.“

Musim říct, že tohle dobrodrůžo mi dalo jednu důležitou lekci – nikdy nechoď sama tam, kde to vypadá podezřele. Jo, a nedělej hluk a když se tam dostaneš, ihned vezmi čáru. Co bys tady dělala, že jo.
Navíc, dalo mi to i jednu dobrou věc, přátelství s jednim z berlínských prominentů v hip hopu. Už je na výši. Je fakt skvělej společník a má dobrý kecy. Výborně se spolu bavíme. Docela by mě zajímalo, co by řekl na to, že rapuju.
„Ty?“ Vyprsknul do sklenice s vínem u mě v pokoji.
Je už deset večer a on jaksi zapomněl, že měl doma co vyřizovat.
Trochu se uzardim: „Jo, já.“ Dám do hlasu pořádnou dávku hrdosti a kousavosti. „Je na tom něco divnýho? Češi taky můžou rapovat v němčině ne?“
Když se dosyta nasměje, zvážní: „Jo, tak to máš pravdu. Ale jestli rapuješ tak, jak mluvíš, tak to bude opravdu zajímavý.“ Když spatří můj ostrý pohled, dodá: „Myslim jako s tim akzentem. Němčina je víc jak dobrá. Na Čecha.“
„No, si myslim.“ Dám do pusy lžičku tiramisu. „Já sem hlavně přijela kvůli tomu jazyku. Abych se konečně zbavila toho debilního českýho akzentu.“
Savas se na mě překvapeně podivá: „Cože?“
„Jo,“ kývnu, „ten akcent mě úplně sere. Podivej, já ti zarapuju kousek mojí písničky.“
Uznale pokývá hlavou: „Jo, pěkný. Až na tu řeč…“
Kysele se zakřenim: „Co jsem řikala, Savasi?“
„To jsi skládala sama?“ Vyptává se dál a já mu taky odpovídám, že jo, že prostě to začalo před dvěma lety.
„Znal jsem jednu Češku. Kdysi.“ Zasnil se King a vyprávěl.
„Jednou ke mně přišel Bushido. Dnešní král rapu.Určitě ho znáš, když děláš do muziky. Sice se s nim moc nebavim, ale co. Měli jsme oba náladu na pokec, tak jsme se začali bavit.“ Nedívá se na mě, ale pozoruje svoji lžíci, jak ukrajuje kus tiramisu. Odmlčí se a podívá se ven oknem. Venku se mezitím setmělo a je to, jakoby se celý město proměnilo v lunapark plný světel.
„Savasi?“
On se s trhnutím probere: „Co? Jo, dobrý… Kde jsem to skončil?“ Nyní je roztržitý, ale pak se uklidní a vpraví se do vyprávění, že je ho radost poslouchat.
„Dobrý, fakt sme si pokecali. Když jsme měli v sobě asi druhý pivo, začali jsme se bavit o newcomerech a serfovali sme po netu. To bylo fakt dobrý.“ Usmál se pro sebe.
Poťouchle se usměju: „Jo, dovedu si představit, co jste dělali za prasárničky.“ Komentuju, ale zase ztichnu.
„No jo, dobrý. Nahatý ženský přeci nikoho ještě nezabily, ne?“ Nevinně se usmívá.
„Ale tak jsme se bavili o newcomerech a začínajících raperech, a najednou mi ukazuje jednu raperku. Měla stejně jako ty problém s výslovností slovíček, ale měla fakt talent. I řekl jsem: ´Kdybych měl tak na ní nějakej kontakt nebo něco takovýho´a Bushido mi dal její ICQ.“
Ostatní jsem neposlouchala. Nějak se mi vracely vzpomínky před dvěma lety, kdy mi bylo osmnáct a zkoušela jsem rapovat.
„Hele, jak se jmenovala?“ Zajímá mě a Savas řekne:
„Já už nevim. Ale myslim že Schlange, nebo tak něco…“
Trochu suše prohodim: „A jak si myslíš, že si řikám já?“
On se na mě podivá a v očích mu zajiskří. Najednou se mu nad hlavou rozsvítí malá žárovčička a vzpomene si.
„Schlange?“ Vstane a musí si mě opravdu dost pozorně prohlídnout. „To jsi ty? Fakt jsi ta Schwarze Schlange z Čech?“ Moc tomu nemůže uvěřit. „Ale… Já myslel, že jsi se na to už vykašlala. Nic jsi nesložila, nedala na internet… Vážně fakt. A najednou si tady.“
Stojim tedy s nim a musím se držet, abych nespadla smíchy.
„Tak to je teda gól.“ Sklonim hlavu a tlesknu. V ji ale zvednu a řeknu: „Ale čumíš viď?“
Je překvapenej. Ani mi to nemusí řikat. Vidim to na něm.
Po deseti vteřinách v dokonalém soustředění se probere a řekne: „Hele, tak zejtra pro tebe přijedu, protože nevěřim, že bys znala Berlin a trefila ke mně do studia. Nebo jo?“
Teď pro změnu vyvalim oči já: „Co prosim?“
Zasyčel: „Já jsssem hadiccce a chytnu si krysssu.“ Pak si uvědomil, jaká je to blbost a narovnal se: „Prostě a jasně, zejtra si pro tebe přijedu.“
S tim se rozloučil, vzal bundu a zmizel pryč.



Kapitola 3 - Že by se Savas zbláznil?

No ok, tak todle by byly události předchozího dne. Co se stalo dál, je tak trochu už v mý mysli jako sen, ale opravdu se to stalo. Mam to ještě rozmazaný, ale stojí to za to.
Kolem pátý jsem se probudila, bolí mě hlava jako střep. Tak moc se nedivim. Savas odešel kolem jedný a spánek čtyř hodin tě rozhodně moc nijak neosvěží. Jdu si pro jídlo, sušenku, protože už včera jsem měla v noci takovej hlad, jenže jsem si nic nedovolila vzít, protože bych těch deset nebo dvacet gramů přibrala, a to už je vidět.
V kuchyni se procházim, je to sice mrňavej prostor, ale i tak to jde, protože jsem zvyklá od nás doma, přemýšlim o událostech předešlýho dne. Přitom mam zapnutý rádio:
„Policie včera zatkla v Berlíně potulující se bandu arabských příslušníků, jak obchází hotely a hledají mladou dívku. Prý byla u nich na párty. Našli se však tací, kteří u sebe mají pouliční zbraně, takže slečna Siedlerová zavolala policii, která je ihned zatkla, protože se jednalo o partu velice nebezpečných násilníků, kteří jsou již stíháni za nesčetné krádeže a dvě vraždy.“
Hlásil moderátor ve zprávách o šesté.
Zjistila jsem, že to byla ta tlupa, co mě chtěla okrást a bůhví, co by se ještě stalo, kdyby nepřišel Savas Yurderi. Nejsem na to hrdá, ale jsem ráda a spadl mi takovej kámen ze srdce, že by to slyšeli i v Austrálii.
Rádio vypnu a zapnu telku, protože jsem zvědavá, co teď v úterý dávaj na RTL a RBB Berlin. Pořád to samý, co v pondělí – oni na tý berlínský televizi nemaj nic jinýho než ty blbý talk show. No dobře, tahle talk show byla jako naše Dobrý ráno, takže se na to dalo koukat. Navíc to nebyla repríza, takže ty soutěže byly zajímavý a nikdo nevěděl, kdo vyhrál.
„A nyní přivítejme Alpu Guna, tureckého rapera, co nám chce dokázat, že nemáme strkat cizince do jednoho pytle.“ Přivítá slečinka na vysokých jehlách jednoho z nejúspěšnějších raperů od dob Bushida.
Otázky má připravený, přesto neví, o čem je řeč, takže se často vyptává.
Bóže, jak já tyhle rozhovory s těma, co tomu nerozumí nenávidim. Takhle jsem se cítila i já, když se mnou poprvý dělal interwiev Destroy z amatérů. Už dávno však nejsem amatér, už jsem o úroveň výš, rapuju s lidma jako je La4 u nás v Čechách nebo tady v Německu s Colosem.
To byla taky docela šlupa, když si ti napíše na e-mail chlap jak hora, černý vlasy, černej knírek, černá kožená bunda a ptá se, zdali bys s nim nechtěla pracovat na albu. Co jsem asi tak mohla odpovědět?
Tak mam teda na kontě cédéčko s Colosem. Je docela úspěšný, náš singl s názvem Freiheit je docela ceněnej, takže to nevypadá, že bych sebe shodila. Naopak, Colos mi pomohl se dostat do undergroundovýho Německa. To je teda fajn, protože todle sem celou dobu potřebovala. Následovalo rychlé seznámení se s poměrama, raperama, co chtějí také něco dokázat a v neposlední řadě i s menšími vystoupeními. Začínám úplně v zapadlých prdelkách, jako je Pirna. Později se dostávám do větších měst jako jsou Drážďany nebo Lipsko. To je opravdu terno pro mě, českou holku.
Jenže, jako všechno, tohle potřebovalo prachy a taky snahu a já, jako ryba s ohnivou rukou jsem se na to vykašlala, protože už mě to všechno přestávalo bavit. Dala jsem si pauzu a se Savasem, se kterým jsem navázala kontakt před pár lety, jsem se nestýkala vůbec ani na ICQ, ani jinak. Nebylo o mě slyšet, nevydávala jsem cédéčka.
No, tak jsem tady v Berlíně a čekám, co se bude dít dál. Vlastně pravej důvod, proč jsem přijela je, načerpat novou inspiraci v tomhle mezinárodním městě, rozmyslet se, jestli je rap pro mě to hlavní, co chci dělat. Pauza asi tak dva, tři roky stačila. Nyní si uvědomuju, že by už to chtělo přijít s něčim novým, s novou flow, texty a beaty. Přemýšlim o tom, že bych soustředila nyní všechny síly, co mam, a naděje (moc malý) a zkusila přemluvit všechny ty rapery, co jsou už dost vysoko, aby se mnou udělali nějakou spolupráci. Musí přeci vědět, že jsem tady a že se nehodlám jen tak vzdát. No vzdát. Já už to udělala. Ale vracim se na místo činu, tak jako Eko Fresh a tak jako sám Bushido po vazbě.
Z přemýšlení mě vytrhne mobil.
„Kdo mi to může psát?“ Podivim se a přečtu si SMS napsanou kolem deváté hodiny ráno:
„Stojim před hotelem. Makej. S“
„Co prosim???“ Nechápavě civim na mobil, jako bych ho viděla poprvý.
Pak mi to dojde: „Do prdele!“
A už začne tanec – na sebe musim honem hodit pořádný oblečení, který jsem za boha nemohla najít. Hlavně to modro zelený triko s nápisem Türkçe. Na tomhle jsem chtěla postavit svůj pozdrav. No jo, jenže to nešlo, protože jsem ho zapomněla vzít! Sakra!
Místo toho teda na sebe hodim nějaký kalhoty a triko, hlavně že je to pohodlný, boty si skoro ani nenazuju jak pospíchám a zabouchávám dveře. Na výtah seru, běžim po schodech a beru je po dvou. Při tom si nazouvám nepořádně obutý boty a natáhnu se na recepci jak široká tak dlouhá před pána s dlouhou bradkou.
„Ale slečno, co tak pospícháte?“ Zeptá se a pomůže mi na nohy.
Poděkuju, že mi pomohl na nohy a tentokrát beze spěchu si zavážu tenisky. Potom normálně vyjdu před hotel, jakoby se nechumelilo a s dlaní před očima se rozhlížim po Savasovi, jestli tu náhodou nestojí.
Stojí. Přímo přede mnou u Hammera černý barvy. Už na mě mává, takže se k němu rozejdu jakože sebejistým krokem, ale zase se nedívám na cestu, takže nevidim obrubník a šlápnu jako na chodník, ale padnu nohou a následujícím kolenem, rukou a bradou na silnici.
„Kurva! Zatracenej obrubník!“ nadávám jak dlaždič. Zvednu se sama, protože nechci působit neobratně, a dojdu kulhavým krokem ke smějícímu se muži, kterýmu to takhle sluší asi nejvíc.
„Je ti dobře Schlange?“ Chytne mě za loket a pomůže mi do vysokýho vozu. Přitom si všimne, jak mi teče krev zpod tříčtvrťáků.
Mrknu se tam a pak zvednu oči v sloup: „Sakra, zrovna nový hezký kalhoty od Fishbone. Ty mě stály docela dost. A teď jsou od krve.“
Vezmu nohavici a vytáhnu si ji vejš, aby dál nenasakovala krev.
Kool Savas se mi podívá na bradu, z který taky trochu kape. Vezme kapesník a utře ránu. Potom mi přikáže, abych si ho tam držela, že to ve studiu vyčistíme.
Sedíme oba dva v autě a já nešťastně povidám: „Jedny kalhoty rozřezaný, další od krve… To je milý. Jen tak dál a budu mít za chvíli na sebe jenom legíny červený barvy a růžovo zelený tričko.“
Řidič se tomu jenom zasměje:
„No jo, to víš. Tak si kup něco tady.“ Ukáže mi při jízdě na obchod. „Pamatuj si ulici Bodenstraße. Tady si můžeš docela levně nakoupit, ale maj dobrou kvalitu. Sem chodí i moje máma.“
Otočim na něj svůj udivenej pohled: „No teda, tohle by se ujalo v reklamě. Nechtěl jsi tam původně dělat?“ A poodhalím své zoubky v decentním drzém úsměvu. Brada při tom zabolí.
Savas si taky odfoukne, že to, co ze mě vypadlo, mohlo bejt něco horšího a zahýbá doleva, pár minut jedeme potichu a už zastavujeme.
Pěknej barák, jen co je pravda. Takovej velkej, poválečnej. Tam jsou vždycky velký cimry, co mi řikal taťka. No nevim, teď to konečně uvidim v plné kráse.
„Ty, Savasi,“ ptám se, když jdeme přístupovou cestou ke dveřím, „kde jsme? V jaký části Berlína?“
„Kreutzberg.“ A dál nic neřiká, odemkne si dveře, pozdravíme a jdeme do prvního patra, kde si odložíme a vlezeme do studia, kde na něj čeká už jeho kámoš Discopolo.
Savas mě ovšem odkáže do koupelny a zavolá Melbeatz, která se vynoří z jiný místnosti: „Přines prosím desinfekci a očisti jí to.“
Mel přikývne.
Discopolo pohodí hlavou: „Kdopak to k nám přišel na návštěvu?“
Savas mu řekne jenom, ať dává pozor a pošle mě, potom, co přijdu s náplastí na bradě, do nahrávací místnosti.
Nechá mi tužku a papír a pustí mi do sluchátek, který jsem si nasadila, beat. Musim říct, že dost smutnej. Takovej hodně silnej, každej by z něj možná i plakal. No a já byla na něj nucena napsat text.
Podivám se na Savase přes sklo, ale on se už bavil jen s Polem a nevšímal si mě. Producentka se přišla taky podívat, protože nová postava v hlavním štábu OR byla ne zrovna nejčastější.
Dobře, jak chce, pomyslim si v hlavě. Naslouchám beatu a přemýšlím.
„O čem by to tak mohlo bejt? Co takhle láska?“ Začnu něco psát. Potom to zaškrtám se slovy: „To ne. To je moc sladký a fuj. Ne. Ale jak se cítim. Momentálně hodně zklamaná…“
Netušim, že jak si povidám, tak oni to tam slyší a když takhle rokuju, co a jak, tak připoutám jejich pozornost.
„Hele, Savasi, ona přemejšlí nahlas.“
Kool Savas se na něj podivá pohledem jako no ty si blesk a znova se zaposlouchá, jakým směrem se ubírají mé myšlenky.
„… no jo, ale tak když jsem se potkala se Savasem, tak to bylo docela silný. Ten zážitek s těma idiotama je fakt drsnej. A i smutnej. Já to tam nandám.“
A už píšu. Píšu, píšu svoje slova, Savas s Discopolem mě poslouchají, jak si to potom zkoušim. Já si jich pořád nevšímám, protože mi to nedochází.
Savasovi to stačí, už to nemůže vydržet: „Schlange, posloucháš mě?“ Vypne mi song, kterej mi teď běží v hlavě jak kolotoč.
Zmateně se na ně podivám a do očí se mi dostal děs: co když slyšel to o tom, jak se mi líbí?
Oba dva, co sedí v mixovací místnosti na mě kývnou, že už to stačí a že můžu jít ven k nim.
„Michaelo,“ začne Savas, „trochu jsem tě podcenil, když jsem řekl, že jsi skvělá.“
Při jeho slovech mi málem zaskočila slina při polykání a zastavilo se mi srdce.
„Nicméně, jsem ochotný, tady se zde přítomným Discopolem,“ poklepe mu na rameno, „udělat jednu z nás a dohnat tě k tomu, abys byla jedna z těch lepších raperek.“ Ukončí svoji rozmluvu King of Rap.
Discopolo k tomu dodá: „Nikdy jsem neslyšel německej rap s takovým procítěním, jako je ten tvůj. Od ženský. Akorát musim vypilovat s tebou tvojí výslovnost. To opravdu trochu mlátí do ucha, když to my Němci slyšíme. Jinak máš pontenciál.“ Chytne mě oběma rukama za ramena: „ Kdybych ale česky rapoval já, tak by to bylo taky docela tornádo, jak by sem se překecával. Opravdu velkej potenciál bejt lepší, jak nějaká támhle Američanka nebo tady KittyKat z Aggra. Fakt!“

Vycházim z domu, který se stal mým nahrávacím studiem pro moji mixtape, kterou mám Savase přesvědčit o tom, že jsem ta, která má na to, stát se právoplatnou členkou Optik Army a Optik Records všeobecně.
„Dám ti domácí úkol, Schlange,“ zadával mi Discopolo první úkol. „Dokaž, že na to máš, udělej nějakej hodně drsnej track nebo něco pořádnýho nahraj a pak ti představím tvýho parťáka na featuring.“
No, tak timhle mě moc nepotěšil, ale Savas už jo: „Mach mixtape und danach mal sehen, ob ich mit dir feat mache oder nicht.“ Stručně přeloženo: „Když uděláš odpovídající mixtape, uděláme feat.“
Přijede tramvaj. Taková už moderní, žádný sedačky z překližky, ale normální moderní sedačky s polstrováním a já do ní nastoupím. Chci jet tam, kde mi ukazoval King of Rap, abych si koupila nový kalhoty. Podivám se na koleno, které už zdobí větší strup a na místo nohavice, kde mělo bejt koleno a řikám si:
„No, tak ty už to mají za sebou. Krvavý kalhoty už nemusim potřebovat.“
Tentokrát se ptám lidí, kde je ta zóna k nákupu a ti mi už ochotně pomáhají. I když někdy je to takový hodně strohý.
Nakonec jsem tam dorazila a vlezla do obchodního domu „Seneca“, kde prodávají hodně věcí. To je ale překvapení co? Vyjedu na eskalátorech do druhýho patra, kde podle tabule a plánu obchodu má být butik. Velice levný butik musim říct. Ceny se tam pohybují od jednoho eura až po stovku. Ale jenom po tuhle cenu. Nic víc ani nic míň. Navíc kousky jsou víc jak exkluzivní. Fakt, tohle zelený tílko s červenými kamínky vypadá opravdu dobře a je od Rocca Wear! No to mě podrž. A ta cena. Jenom pět euro? No tak tohle je už opravdu síla.
U nás by takovýhle tílko stálo něco kolem dvou tisíc, ale tady jenom pár šlupek… No nádhera.
„A co tohle tady,“ přehrabuju se v hadrech jak bába v koksu, „to je přece od Bullrotu.“ Vytáhnu kalhoty v mojí velikosti na denní světlo a musim se smát té ceně.
„Tak tohle, až budu vyprávět lidem…“ Směju se cestou domu a hrdě si nesu ty tašky, co jsem nakoupila. „Můj nejlepší nákup, který jsem kdy udělala za celej život.“
Dobrá nálada mě provází až na Moabit, kde mě už ty tašky nebaví nést a tak si pučim kolo. „Nádherný den na projížďku,“ mumlám si pod vousy a přejíždim křižovatku na zelenou.
Pak už si pamatuju jenom troubící auto a nadávku: „Pass auf du Fotze!“

Kapitola 4 – Nebo že bych se zbláznila já?!

Překvapivě jsem neskončila v nemocnici.
Probudim se zase někde na trávě se všim, co jsem měla s sebou a vedle mě kolo, který má kolo do osmičky.
Udiveně sebe celou prohlídnu a po důkladném prohmatání si řeknu, že nic zlomenýho ani natrženýho nemam, takže budu zdravá a tudíž můžu jít domu. Jenže, to jsem musela zase přemejšlet, jak jsem se dostala zase sem. To jsou mi nějaký tajnosti s tim, kdo mě sem přinesl nebo přitáhl.
Zvednu se na nohy a rozhlížim se kolem sebe a pozorně, jako lejzrem prohlížim okolí, jestli náhodou se tu někdo neobjeví a neobjasní mi události.
Překvapivě se nikdo nepřihlásil ani když jsem zavolala. Jenom párek dvou lidí se ohlídne, co jako tu hulákám, když se oni chtějí muckat a dál se věnují sami sobě. Tak si seberu věci a mizim do hotelu.
„ S A A D, du willst stress na kla hey,“ rapuje právě Baba Saad v mých sluchátkách, když si přehrávám starý cd Nemesis od Erstgutejunge. Při tom si vytahuju věci z tašek, který jsem přinesla z obchoďáku a tam vypadne papírek.
Zvednu ho.
„Co to má bejt?“ Rozbalim malý čtvereček do velkýho formátu papíru A4 a čtu si menším písmem napsaný dopis:

Vážená slečno,

nevím, kdo jste, ale Vaše kolo je na sračky. (To tam bylo doopravdy napsáno) Vy naštěstí ne. Asi se ptáte, jak se to mohlo stát, že jste se najednou ocitla na svěží, zelené, ničím nepochcané trávě a jste ještě celá.
I mě by to zajímalo, co mě to napadlo. Asi jsem se zachoval jako člověk a miloval svýho bližního, jak praví jedno z přikázání pána Boha. Na mém místě, kdybych byl střízlivý, tak bych se zachoval jako každý občan města Berlína a nechal Vás napospas tvýmu osudu. (Tady už přešel k tykání. Asi ho to vykání už přestalo bavit.)
Jakoby to nestačilo, tak jsem nevychovanej a nepředstavil se ti. Pokud bys mě chtěla poznat, přijď se podívat do kavárny k Simírovi, kde obvykle kouřim dýmku a popíjim tureckou kávu, která je opravdu silná, nebo čaj. Nemusíš mít z ničeho strach. Každej Turek nebo Arab v tomhle městě ji zná a ochotně ti ukáže cestu, kterou máš jít. Já ti to popisovat jelikož jsem docela roztěkaný.
Ach, zase jsem se zapomněl představit. Jsem to ale blbec s děravou hlavou jako ementál. Mimochodem, nemusim ho tolik jako Hermadůr, což je velice dobrej sejr s plísní hermelína ale smradem romadůru… Mé jméno zní Ceza. To by ti mělo ke krátkosti stačit, protože tolik zase info nepotřebuješ. Ani nepočítám s tim, že se přijdeš podivat do tý kavárny, jelikož se bojíš. Nebo co já vim, možná se tam vobjevíš, ale nemůžu za to dát ruku do vohně.

Fajn, tak čau a hauta rein.

Podepsán: Ceza

Ve mně okamžitě trochu zahlodal červíček nedůvěry, že by to mohl napsat Ceza, přestože jeho tón dopisu by tomu odpovídal. Jeho dopis byl docela arogantně napsán a písmo se naklánělo a rozcházelo a prostě bylo kostrbatý jakoby ho psal vibrátorem.
Přesto se ještě jednou zahledim na papír a dole, úplně dole malinkým písmem, bylo připsáno:

Jinak, pěkný hadry. Vem si je. Já tě tak líp poznám. Sorry

Tim mě jako rozsekal. Asi se jím nebudu zabejvat, protože nějakej Ceza, co má rád Hermadůr by mi mohl bejt u zadku, jenže zase na druhou stranu, nějakej Ceza, co by klidně mohl bejt ten raper, co rapoval s Killa Hakanem… Bych mu měla napsat, i když napsal tak arogantní důvod a vysvětlení.
Položim si levý loket na stůl a musim zasyknout bolestí. Mrknu se na spodní stranu k lokti, odstranim náplast a písknu: „Tý vole, pěkná odřenina.“
Fakt, měla jsem tam pět centimetrů na dva „silniční lišejník“ a dost pekelně to bolelo. Až pak se zabejvám zase něčim jinym – totiž tou náplastí.
„Tak von byl tak pohotovej, že mě zalepil i loket.“ Směju se a divim se tomu, co udělal můj domnělý Ceza.
Jestli se nepletu, tak to je už po druhý, co mi někdo zachránil kůži. I když, tak daleko v silnici jsem nebyla, takže to auto mě nemohlo smýst na chodník a něco mi udělat. Jenom mě odřít.
Ten kus papíru jsem si schovala do peněženky, svlíkla se, protože už byl večer a šla do sprchy. Potom jsem v posteli usnula velice neklidným spánkem, kde mě honily mercedesy nebo na mě pokřikovali lidi všelijaký nadávky. Z oblaku nade mnou se zhmotnila ruka a zastínila mě, takže všechny auta bourala a lidi vyšuměli. Pak se objevila nějaká postava a zase zmizela.

Další den ráno jsem se konečně probudila a přemýšlela. Nakonec jsem dospěla k jednomu závěru:
„Jde se na čaj!“ Zvolám a oblíknu si triko Rocca Wear a kalhoty Bullrot, přes to přehodim kolejní bundu Bushido, kterou jsem v tom obchodu taky našla a kterou jsem prostě musela mít.
Sjedu výtahem, vezmu to vlakem na Neukölln, což je vyhlášená čtvrť všech národností, hlavně tý arabský a turecký. I když jsem z toho měla kapičku vítr, musela jsem tam. Zvědavost mě dohnala k bláznivýmu činu. Zase jsem se zbláznila, co?
Odchytnu prvního snědého občana, který seděl na autě a ptám se: „Dobrý den, mohl byste mi říct, kde je,“ vytáhnu papír a přečtu to, „kavárna, kde by měl bejt nějakej Simír?“
Ten muž nevěděl, ale vyzval mě, abych počkala. Zajde do baráku a vyjde s mladou muslimkou, která má typickej ohoz, pouze s tim rozdílem, že ho má zkrácenej a má výstřih a nemá turban ani zakrytý obličej.
„Vy hledáte kavárnu U Simíra?“ Podivá se na mě zkoumavýma, černýma očima.
Přikývnu: „Ano, mam se tam setkat s jistým člověkem, ale já bohužel nevím, kde může být, protože jsem cizinec.“
„Tak pojďte se mnou. Je to na Kreutzbergu. Jenom momentíček, skočim se převlíknout.“ Odběhne a za pár minut je zase u mě, abychom šly na vlak, který nás odvezl do sousední části města.
„Mohu být zvědavá?“ Nakloní se ke mně ta dívka a já přikývnu. „Za kým jdete? Kdo si vás tam pozval?“
Soustředěně si ji prohlížim a ptám se: „A nejste náhodou až moc zvědavá?“ Pohodlně se uvelebim v křesle vlakové soupravy, která je docela pohodlná. Zase myslim na Vídeň.
„Normální člověk by se zeptal, odkud jsem nebo proč tu jsem, ale vy hned s kým se mám setkat. Je mi to divný.“ Dívám se na ni pronikavým pohledem, před kterým nemůže uhnout ani utýct, jelikož jedeme v uzavřeným prostoru.
Ta holčina znejistí: „No… to je pravda. Na to jsem se vás chtěla právě taky zeptat,“ nasadí úsměv, ale je už poněkud nervózní.
„Slečno, nebudu to skrývat,“ naklonim se k ní zase pro změnu já a na rtech se mi vyrobí takový zlý škleb, až se jí strachem rozšíří oči. „Vypadá to, že si nejsme zrovna příjemnými společnicemi. Všimla jsem si toho už tam, protože jste ode mě neustále těkala očima k někomu jinýmu, což není zrovna slušné chování. Co vám vadí? Docela bych si to chtěla mezi námi vyjasnit dřív, než dojde k něčemu ošklivému…“
Zbytek věty nedopovím, protože je jasný, že jsem ji prokoukla. Její grimasa se změnila z milého, roztržitého úsměvu do zlého šklebu. Zrovna jako ten můj:
„Ty si ale hnusná, víš to?“ Zavrčí.
Usměju se tim nejkrásnějším úsměvem a medovým hlasem odpovím: „No já to vim. Vadí ti to moc?“
„Sen siktir,“ řekne mi tureckou nadávku a já kontruju prostým „lan“ a „amina koyum“.
„Odkdy ty umíš turecky, kristova nevěsto?“ Zeptá se mě trochu vyvedena z míry a já se jenom usmívám.
„To víš, když jsi doma a nudíš se, vymyslíš si takových aktivit, až je ti z toho špatně.“ Odpovim a zeptám se ještě: „Kdeže jsme to měly vystupovat? Kreutzberg – Schnabell?“
Kývne. „Už je to jenom jednu zastávku. Potom musíme jít…“ Rozšíří oči a zakreje si pusu šátkem, který má namísto pásku.
Přemýšlím, proč to udělá, ale poté, co se ohlédnu, už se tolik nedivím.
„Tenhle chlap měl bejt můj muž,“ šeptá mi vystrašeně. „Jenomže já ho nechtěla a utekla jsem mu. Nevím, jestli si mě pamatuje, ale já jenom doufám, že ne, protože potom by to bylo ošklivý.“ Celá se třese.
„Jak ošklivý?“ Ptám se, ale potom mi to dojde.
Ona je vlastně Turkyně, která je vázaná zvyky svojí rodiny a národa a tam prostě musej chodit zakrytý od hlavy až k patě a bejt muži poslušny. Jak je vidět, ona byla pokroková a moderní holka a nechce už dál sdílet tradice muslimského světa, proto utekla sem, jenže on ji zřejmě hledal. Rozhodla jsem se jí pomoct.
„Hele, pojď ke mně. Pokud si myslim to, co si myslim, tak nebude hledat rapery. Ty nerapuješ, co? Z batohu vyndám černou pletenou čepici, která mě provází dlouhá léta a černý brejle sportovního tvaru.
„Vezmi si to na sebe a shoď tuhle blbost.“ Stáhnu jí šátek z hlavy a místo toho jí nasadim brýle a čepici. Vypadá líp, jako jeden z raperů. Tohle prostě sedí i k jejímu stylu oblečení; modrý triko se zelenýma kapsáčema ve stylu army a boty prostě obyčejný sneakrs. Ale v tý čepici konečně vypadala jak někdo jinej, jak drsná holka z tý nejhorší čtvrti USA Bronxu…
Ten chlap nás přešel. Ona byla trochu přikrčená, ale to vypadala spíš, že je zhulená nebo sfetovaná, což u gangsterů vlastně je normální. A byla jednoduše zachráněná.
Sama tomu nemohla uvěřit. Dřív, než bylo nebezpečí přibráno, bylo vlastně maskováním zažehnáno a ani nedošlo ke srážce.
„On mě jen tak přešel.“ Sundala si brejle a vyvalí na mě svoje obrovský, temný oči. „On si mě vážně nevšimnul!“
Mávnu rukou: „Nech to bejt.“
„Vážení cestující, příští zastávka Kreutzberg-Schnabell“ zahlásí strojový hlas a my jsme konečně tam, kde jsme chtěly být.

Před kavárnou bylo pusto, nikde nikdo, prostě divná ulice. Na jedný straně stojí sloup s telefonní budkou plus pár domečků, který už mají nejlepší léta za sebou a který maj tak děravý okna jako ementálský sýr.
Na straně druhý, to byla sama kavárna. Prostě budova, ve který byly tři patra a v přízemí byl vchod k Simírovi. Vejdu dovnitř. Do nosu mě udeří silná vůně čokolády. Porozhlídnu se po větší místnosti, která je rozdělena na kóje, kde je několik párků, kteří tu našli útočiště a kde popíjí lahodné čaje čínské, japonské nebo indické. Ovšem nesmí tu chybět typické vodní dýmky či vonné tyčinky a orientální muzika z Dálného Východu, Turecka, Irska, Tunisu nebo latinské Ameriky.
„Výborně,“ sama sobě říkám a musim se ohlédnout, jestli za mnou někdo není, protože mam takovej divnej dojem, že mě někdo hlídá. Sednu si na židli ke stolu, poslouchám hudbu a prohlížim si nápojový lístek. Asi se ptáte, co se stalo s tou holčinou, která mě sem ukázala cestu co?
No tak jsem se s ní v dobrým rozloučila a řekla jí, aby se nebála se prosadit. Vždyť je ženská proboha a svobodná. Ne nějaká služka. Ona mi zase poděkovala a darovala mi svůj šátek. Tak jsem navázala další novej kontakt, kterej v brzké době zase využiju.
Jak znám čajovničky, tak tam nechoděj čajníci jako číšníci, takže mě docela překvapilo, že ten chlap přiťapal. Ale hrozně tiše až jsem se lekla.
„Dáte si něco slečno?“ Usmál se na mě černoch s plochým nosem a svítícím úsměvem.
No, popravdě řečeno, chtěla jsem si něco dát, ale chtěla jsem najít Cezu.
Usměju se stejně široce jako on a odpovím: „Ehm… Víte, hledám tu jednoho stálého zákazníka. Měl by si říkat Ceza…“
„Jo, Ceza, ten starej Turek vod vokurek.“ Zakření se černoch a už ukazuje úplně poslední kóji, která je celá zahalená zelenými závěsy. „Ale dej pozor, je strašně namyšlenej a arogantní. Pokud si tě sám pozval, tak v tobě něco vidí.“ Pak si mě prohlídne od hlavy k patě a poznamená: „I když nevim co.“ A s kyselým šklebem zmizel.
Nevěděla jsem, jestli mam bejt uražena nebo se smát, protože on sám nevypadal nijak vábně. Starý kalhoty s dírama na kolenou a k tomu ten odér… No, škoda mluvit.
Odhrnu závěs a tam sedí v oblaku dýmu mladý muž snědé pleti. Už podle nosu bylo poznat, že je to Turek jak stehno, protože takhle vypadají všichni. Alespoň mají podobný nosy. Dále měl v puse dýmku a pomalu dýmal jako menší uhelná elektrárna, až na to, že tady byla cítit vůně melounu.
Zvedne ke mně oči podobné černé noci a promluví hlasem sametu: „Salem. To si ty?“
Znova mě sjede očima od hlavy k patě a přemýšlí, jestli mě má pustit si sednout nebo ne. Poté pokyne na polštář vedle něj, takže si sundám boty a usednu vedle muže, který se mi ještě nepředstavil.
„Dáš si čaj nebo dýmku? A nebo rovnou obojí?“ Zeptá se a v jeho hlase je cítit trochu arogance. Přesto působí zatím dobrým dojmem a nepovyšuje se. Zatím.
Dál se navzájem měříme pohledy, jestli jsme důstojní společníci. Tak on určitě ano, podle oblečení a úpravy vzhledu – tmavé vlasy má rozčepýřené jako vrabčí hnízdo, nevím jestli si zvýrazňuje oči černou tužkou, ale každopádně je má až moc výrazné, mandlového tvaru, jako všichni z orientu.
Na krku mu visí zlatý řetízek s medailónkem. Jinak oblečení je asi takovéto – bílé triko se znakem G jako Grembranx, což je značka Eko Freshe a jeho crew. Potom modrý džíny s vyšisovanýma stehnama a pár zašívanýma záplatama. Slušelo mu to. Prostě jednoduchý a hezký, klasický střih.
Momentálně přemýšlí, nemluví a podá mi hadici s hubicí, abych si taky potáhla.
Já proti dýmkám nic nemam, moc si je vždycky vychutnám a přijmu. Potáhnu docela velkej objem a nechám otevřenou pusu, aby ten dým sám ze mě vycházel jako z kanálu. Tim si získám jeho respekt, protože hodně lidí si neumí dýmku náležitě vychutnat. Po kanálu předvedu dokonalý plamen, když si natáhnu znova a vydechnu okamžitě obrovský dým.
„Ty vole, ty kouříš vodnici jak starej Arab.“ Poznamená muž a natáhne ke mně ruku se slovy: „Jmenuji se Ceza a jsem asi ten, co tě položil na trávník.“
Hm, to je ale překvapivý zjištění, pomyslim si v duchu a podám mu ruku: „Já jsem zase Schlange.“
„Nemáš moc německý akzent.“ Všimne si Ceza a já odpovim, že jsem Češka.
No a je to tu, přitáhla jsem na sebe pozornost, co že tu je takhle sama jedna holčina, která nedává pozor na přechodech a rejpe do mě. Já si zase něco mumlala. Přemýšlim a asi moc nahlas protože najednou otevře pusu a čumí jak puk.
Po chvíli si toho všimnu: „Co je?“ Přimhouřim oči, protože ho v tom kouři blbě vidim.
„Nevim, jestli jsem blbě slyšel nebo jsem měl prostě slyšiny.“ Přejede si rukou obličej. „Řikala jsi hersey yolundadir?“
„Jo,“ přikývnu, „Co je na tom tak divnýho Cezo?“
On na to moc neřekne, ale udivuje ho spíš, že trochu jejich jazyk ovládám, což znamená, že u něj mám další zářez, aby mě nebral jen tak na lehkou váhu. Nejsem totiž jenom jen tak nějaká Češka, co si vyjela na výlet do hlavního města Německa, ale chci tu udělat kariéru a Ceza, jak je známo v hip hoperských kruzích, je raper sakra dobrej. Ale rapuje pouze turecky jako já pouze německy.
„Milá zlatá,“ zvedne se a nabídne mi ruku, „nechtěla by ses jít projít? Tady už to nemá docela cenu, jak tak pozoruju, protože dýmku jsme vykouřili, přičemž jsi mě překvapila svým stylem a lá „Starej Arab“ a pak, nevim co tady ještě dělám, když ten vůl nepřišel…“
Naklonim hlavu na stranu: „Jakej vůl? Kdopak to asi bude?“
„Ale, kolega z branže.“ Mávne rukou a já se hned chytnu:
„Turecký kolega z branže? Někdo jako Eko Fresh nebo Killa Hakan?!“
On ztuhne v polovině pohybu: „Nejsi náhodou odněkud z tajný rozvědky Turecka?“ Přimhouřil oči a já mam co dělat, abych se nesmála.
„Neboj se Cezo, já nejsem ani z rozvědky nebo mafie, ani z Turecka. Jsem prostě raperka, která sleduje dění kolem Německa a i přes vodu.“ Zakřenim se a mrknu na něj.
„Ty jsi řízek Schlange. Takovou ženskou sem ještě nepotkal.“ Pleskne mě přes záda a já mu to vrátim šťouchancem do žeber. No uznejte, když už si tykáme a on mě pleskne do zad, tak mu to už můžu vrátit kamarádským šťouchnutím.
Vyjdeme ven do světla slunce a zjistíme, že začíná bejt chladněji, ale já nemam mantl abych si ho mohla těsně přitáhnout. Ceza si samozřejmě ničeho nevšimne, ale nabídne mi svezení v autě na nádraží, jenže já mu řekla, že díky, ale že já jedu spíš autobusem.
„No, jak myslíš.“ Típne cigaretu uprostřed kouření, ale ještě se zvědavě zeptá: „A kamže to teď máš namířeno?“ Pozvedne obočí.
Pozoruju jeho pohyby, jak odpinkne lehkým pohybem palce špačka cíga a sleduji jeho pohled. Nic nevidím, že by byl takový čert, takže mu povím, kam mam namířeno. Jeho reakce se dala očekávat.
„Hm, takže počkej, co všechno umíš,“ začne vypočítávat na prstech: „kouříš jako Arab, mam dokonce podezření na to, že mluvíš turecky, znáš mě líp jak kdokoliv jiný a teď se ještě dozvim, že rapuješ. A přitom jsi jenom Češka.“
Pohodim dlouhým culíkem a šlehnu po něm plamenným pohledem: „Jenom Češka?!“
Plivnu mu pod nohy a odejdu pryč. Musím ještě něco zařídit v Optik Records

... a se mnou přijde zákon. Jak se řiká a potvrdilo se občas v některých případech
Jak jsem řekla, tak jsem udělalaa. Zas něco píšu. A neni to jen tak ledajaký vyblinknutí do prázdna. Mam tunu nových prožitků a myšlenek, který bych sem chtěla vložit. Jen tak mezi psaním se zmíním, že jsem na ICQ a chatu, takže skoro vůbec nestíhám:D Ale mam rychlý prsty a co je důležitý, že odepíšu všem na stovku:)
A zase jsem se zakecala... To je už můj úděl. Takhle to nedopíšu sakra... No nic, tak víte vy co? Tak to uděláme později. Snad se ani nezlobíte, že to napíšu pozdějc. Ale počítejte, že to bude masox!
Hauta rein!

Tak dobře. Tohle zkoušim poprvý psát, protože jsem koukala u kámoše, co píše a on píše o různých věcech. Spíš takový pocity. A mě se to líbí. Tak zkusim psát taky, ale něco úplně jiného. Zkusim psát o sobě a svých věcech.
Dobrá, začnu tím, že jsem úplně normální holka s úplně šílenýma nápadama a když se na někoho nalepim, tak jsem těžko setřesitelná. Takhle pronásleduju pár lidí, když mi něco dluží. Třeba. A oni mi to pokaždé vrátí. No a nebo jsem zase jiná tím, že pokaždé, když mi rupne v bedně, mluvim německy. Prostě nechápu lidi, co nemají rádi němčinu. A proč? To je takovej předsudek. Prostě Němci jsou pro ostatní jenom Skopčáci, co nás okupovali, co páchaj zlo a nikdy se nepodívaj tomu do hloubky. Moc se dívaj do minulosti, místo aby se dívali dopředu. Já dávám každýmu šanci. Každej se přece může polepšit nebo ne? Znám pár Němců a jsou dobrý. Jako jasný, občas se u nich ukáže ta jejich zakořeněná a DNA daná vlastnost něco vlastnit stůj co stůj, ale toho jednoho, kterýho jsem znala, ten se řídil úplně jinýma pravidlama, jinou filozofií.
Opravdu, nesuďte lidi podle národnosti. Třeba taky tohle se často stává Turkům, Tunisanům a ostatním "jogurtům".
Jenom proto, že před pár lety jeden chlap udělal nálet na USA, tak je snad přece nemusíme odsuzovat a strkat do jednoho pytle ne? Asi to zní divně, ale já jsem takovej lidumil. Já mam lidi ráda takový jaký jsou. A je jedno jestli jsou vyznání Korán nebo Bible. To je úplně jedno. Taky jsem si původně myslela, že ti, co věří v Boha v Ježíše jsou úplně divný. Nechápala jsem jejich svět, ale oni jsou naprosto v phodě. Třeba jeden můj spolužák, bejvalej, žije v rodině, kde jsou věřící. Jeho sestra je takový pometlo, brácha po ní. Trochu střelenej. A nadávaj a dělaj takový blbosti, jaký by věřící dělat neměli. Jsou prostě volní. Oni jsou hodný a v pohodě. Pak jsem taky byla na pár mších, bylo to tam hezký. Pochopila jsem, že tyhle lidi potřebujou v něco věřit. Aby se cítili silní, aby dokázali nést svá břemena s něčí pomocí, když nemají pravého přítele. Jo, tohle je to, co se mi líbí. Jsou správní. A někteří jsou správně od rány. Třeba můj "bráška":) ALe on není pokřtěnej. Ale jeho braška jo. A že to je sprosták:D
No tak nic. Koukám, že jsem asi napsala blbost, ale nechám to tu, abyste se pobavili. Doufám, že ty si to spolužáku přečteš a ve škole nebo ještě tady mi řekneš svůj názor jak píšu:D Tak čaues a mějte se. Zase se někdy přihlásim:)