RammsteinovaNevesta

Černý Had přichází

Kapitola 1 – Berlín

Přijedu před hotel a nejsem z něj příliš vzrušená, protože jsem věděla, jak bude vypadat – starší, trochu rozpraskanej, člověk by mu příliš nevěřil, ale nakonec, co mu zbejvá. Nikde jinde není lepší ubytování za pár šlupek. Zvlášť, když jsi chudej študent, že jo.
Přejdu ulici k tomu nádhernýmu hotelu, kde budu teď tři měsíce žít a dojdu na recepci.
Kupodivu je tam docela mladej personál a docela pěkně zařízenej vnitřek, když navenek nemaj prachy. No co, važ si toho, co je. Darovanýmu koni… víme jak se to říká, ne?
„Dobrý den slečno,“ pozdraví mě usměvavá dívka za recepčním pultem, „vy tu máte rezervaci?“
To je zajímavý, jak to může vědět, když jsem ještě ani nepromluvila. No, ale tak když přijdeš do hotelu, ještě k tomu s kufrem, tak je potom divný se zeptat třeba na to, zda nechci chleba s máslem a salámem.
Otočim se k ní, utahaná z vlaku se usměju americkým úsměvem a řeknu: „Ano, mám tu rezervaci na jméno Rejzková.“ Přičemž musim svoje jméno skoro napsat, protože ono zní tak nezvykle. Ale to jsem myslela, že s tim počítá, když je tento hotel s příhodným názvem „Graffitový doupě“ v jedný z těch horších ulic v Berlíně.
Slečna mi podá klíčky od pokoje číslo třináct a mě se zdá, že je to trochu divný.
„My na pověry nevěříme. Třináctka je přeci krásné číslo, nezdá se vám?“ jen se potichu zasměje recepční a já odpovím něco v tom smyslu, že mi to taky připadá dobrý, protože jsem se s touhle cifrou narodila.
No nic. Jdu do svého pokoje, který, jak jsem vůbec nečekala, je zázračně čistý a vzdušný. Navíc měl velký okna a balkon, kterej se mi líbí z toho důvodu, že je ve druhým patře a já můžu hledět na život v Tempelhofu jako tehdá králové ze svých trůnů.
Další věc je obývák; fajnový křesílko z ratanu typu „hnízdo“ a pak nějaká ta pohovka, na kterou se vejdou tak tři, čtyři lidi, v bílý barvě. Navíc tu mam televizi s DVDčkem, takže je to úplná pohoda. Podlaha je ze světlýho dřeva, tušim že z břízy.
Odsud se jde rovnou do kuchyně a ta kuchyň je ještě propojená s koupelnou, záchodem a mojí ložnicí. To jsem opravdu netušila, že to bude tak velký apartmá.
V kuchyni jsem se vrhla hned na to, že si vyndám svoje věci na vaření, který jsem si přinesla, protože jsem si chtěla udělat tiramisu. To znamená, že jsem vytáhla dva tvarohy (má tam sice bejt mascarpone, ale nemam no, tak musim improvizovat), pak pět vajec a mouku s kakaem v sáčcích. Docela jsem se nabalila, ale zase nelituju toho, že jsem to musela všechno táhnout celou cestu. A že to bylo těžký? No, tak muselo, protože z toho pak vzniklo vynikající, hutně chutný tiramisu. Moc ho mam ráda a doma… No můžou se toho užratJ
V ložnici si připravim postel, protože jsem docela utahaná, tak si na chvíli lehnu. Nesmim ale usnout, protože jinak se mi korpus spálí! A to přece nechci ne? Tak si vezmu mapu a začnu si plánovat trasy.
Od svých známých jsem vyzvěděla, kterých čtvrtí se mam vyvarovat a který naopak můžu navštívit. Takže jsem si zaškrtla všechny. Kašlu na to, jestli jsou nebezpečný nebo ne. Chci prošmejdit celej Berlin. Ne jenom kousíčky a pak si domyslet, jak asi vypadá ta která část města. No ne?
Za půl hodiny mam všechno hotový, tiramisu je v lednici, moje věci vypakovaný z báglu a tašky, jsem dokonale odpočatá, venku je ještě světlo, tak teda jdu ven.
Vyjdu na ulici a přejdu silnici k parku. Je tam hezky, ani moc teplo, ani moc zima. Stromy stíní slunci se na mě dostat, takže jsem v takovym příjemnym chládku. V mapě jsem si vyčetla, že když projdu park, tak budu přímo v ulici s obchůdkama, takže jsem to taky tak udělala, jenže místo toho, abych se dostala do krásně čistý ulice, vejdu do špinavý, začouzený, hnusný díry, kde má skoro každej druhej barák rozbitý sklo nebo nemá dveře. No zkrátka nádherná, potemnělá strana, kde by se nikdo slušnej nerad zdržel. Jenže, já i když jsem slušná, jsem strašně zvědavá, jestli tu něco zajímavýho nenajdu, takže se se rozejdu pomalým krokem po rozbitým chodníku neurčitým směrem.
Trochu se třesu, protože nemam na sobě moc oblečení. Myslela jsem, že je všude sluníčko a vono hovno, takže se tu procházim v triku na tělo a kraťasama.
Kopnu do menšího šutříku, kterej udělá pěknej rámus na vlněným plechu. Takhle se bavim kopáním kamenů asi do pátýho kousku, když najednou uslyšim nějaký divný šramocení.
„Hm, že by se něco dělo?“ Zvednu brvy, ale jdu dál. Sice se krapet klepu, ale řikám si: „To je mi jenom zima. Nic víc v tom není. Jsem přece Češka. Nic se mi nemůže stát ne?“
Jo, houby. Češka nečeška, musela jsem se nakonec přece jen otočit a stanout tváří v tvář realitě, že se mi přece jen něco stát může; přede mnou stála tlupa chlapů v arafatkách.
„A že by do prdele?“ špitnu a ihned hledám únikovou cestu. Jenže, jakoby to bylo naschvál, jsem mezi třema stěnama – za mnou zeď a pěkná skládka z lepenkových krabic, odpadky přeplněný popelnice, plech a šrot, napravo i nalevo jsou baráky, který k tý vší smůle nemaj dveře na tý straně, co stojim. A přede mnou to stádo. Dobře, zkusim navázat kontakt, ale jakmile vidim, že vytáhli svoje zbraně, tj. řetězy, provazy a tyče, tak to jaksi vzdám.
V čele tý grupy stojí chlap jak hora, snědej, s holou hlavou. Na rukou se mu rýsujou po čertech vobrovský svaly. Do obličeje mu nevidim, pouze jeho oči. Ty jsou jak dva černý uhlíky, třpytí se narudlou září. Plane mu tam šílenej oheň lupiče, násilníka a sprejera. I když, teď jak nad tim přemejšlim, tak to asi nebude žádnej sprejer. Tenhle sprejerům vládne.
„Chlapi,“ promluví a já mam pocit, jakoby se zem zatřásla, „copak nám to Alláh přinesl do cesty. Vidíte ji?“
„Aha, takže muslim.“ Unikne mi otráveně z úst a toho chlapa to plácne do ksichtu.
Potěžká svoji železnou tyč, na které má přivařený provaz.
„Vidíš tu tyč?“ Strčí mi ji až pod nos.
Přikývnu. Co se dá v takovým případě dělat, když vám s ní krouží u ksichtu. Položí mi řetěz na rameno. Musim říct, že takhle zblízka se mi ten cep z ulice prohlížet moc nechce. Proto chytnu železo do ruky a jemně odstrčim zpátky do bezpečný oblasti k agresorovi.
Ten se na to tak divně podivá, ale zatím zůstává klidný: „Ah, pánové,“ praví ke své smečce, „takhle slečinka se mi zdá, že bude dost odvážná, když mi sáhla na můj cep.“
Partou to zašumělo. „Takže, jak se zdá,“ uchechtne se, „jí budeme muset trochu více vystrašit.“
Cuknul hlavou směrem ke mně a od tlupy se oddělí dva proti němu menší, ale stejně nabušený chlapi a snaží se mě chytit do svých ocelových pařátů. Jenže já zkoušim lítat po těch hromadách odpadu. Bohužel, špatně šlápnu a fláknu sebou přímo k nohám samotného vůdce.
Ten se na mě podívá hořícíma očima: „A nekecej, ona si mi lehla k nohám. Tohle by mě mělo asi poctít.“ Ale stejně do mě kopne.
„Au, vole,“ řeknu ze země, „víš jak to bolí ty kreténe?!“
On se jenom skloní, čapne si na bobek a pohladí mě: „Asi tomu neuvěříš, ale jo. Vim.“
Znova se postaví a přikáže chlapům, kteří mě chtěli předtím chytit, aby si mě znova zkusili chytit, teď když jsem na zemi a strašně se prej nudim. Prý jsem „unavena událostmi“. Magor.
Nedá se nic dělat, chlapi mě seberou ze země a zvednou na nohy. Aspoň nějaká služba, když už mi ten Arab uštědřil takovej dobrej kopanec do ramene. Aspoň stojim a opírám se jim o postavy.
Najednou, co udělají, mi úplně vyplaší představu, že se z toho dostanu – oni mi stáhnou kalhoty a já mam co dělat, abych se udržela. Moje nádherný kalhoty Eight2Nine, který mě stály 2000 Kč mi teď prošacují tahleta pochybná individua a pak mi z nich určitě vrátí jenom cáry. Taky že se naštvaně cukám, že maj chlapi co dělat, i když maj ty svaly, aby mě vůbec udrželi.
„Vole, nešahej mi na kalhoty, nebo ti jednu vrazim!“ Zařvu, ale chlapi se jenom zasmáli. Vytáhli mi peněženku a vytahali mi z ní dvacku. Sice se na mě podivali, jakože co to má bejt, že mam u sebe jenom dvacet euro, ale to netuší, že já nemam jenom tolik. Doma na pokoji mam asi ještě tři tácy. Blbci. A v botě v podpatku dalších sto.
„No, moc peněz to není, ale co nemáme na penězích, vezmeme si od tebe.“ Praví ke mně pochlebující se Arab, ale to neznaj mě. Začnu ječet jako pominutá.
Oni se tomu ještě smějí.
„Teda, takhle jsem se naposled pobavil u nás v hospodě, když jsem se díval na ten náš fotbal.“
Plácá se do stehen daleko mladší muž než urostlí chlapi. Tenhle nemá arafatku, ale byl docela hezký. Teda, byl by hezký, kdyby nebyl v týhle hnusný bandě a pomohl mi na svobodu. Jenže ono nic.
Pomalu se začnu modlit. Když už mam však bejt znásilněná, nenechám jim sebemenší šanci ke vzrušení. Pokud bych sebou házela jak pominutá, určitě by to byla katastrofa. Takhle ztratí chuť. Tohle jsem si odnesla ze základní školy. Fakt, aspoň k něčemu ta škola užitečná byla.
Úplně se uvolním, svěsim hlavu, jako bych omdlela, ale jsem pořád při smyslech.
„Co se to děje šéfe?“ vylekají se ti dva, co mě drží.
Obr to ještě nezažil. Málo lidí by tohle udělalo. Možná byl na tohle připravený, možná ne. Přesto však řekl: „Kalhoty půjdou jako první.“
Na to jsem zvedla hlavu a dívala se, jak jeden z jeho kibiců bere zálesácký nůž a na zkoušku řízne. Ozval se strašný zvuk.Vykřiknu a už se vysmekávám vylekaným strážcům z ocelového stisku. Beru kalhoty a pokoušim se zmizet malou mezírkou, kolem těch popelnic. Nejde to. Znova mě chytí a to už mě přikvartujou k zemi. Hlavu, ruce a nohy mi zafixujou.
Teď už ztratim i tu nejmenší jiskřičku statečnosti a začnu ječet hrůzou. Prostě řvu až se to rozlejhá po celý ulici.
„Zacpěte jí někdo hubu,“ zamračí se vůdce a chopí se práce. Vytáhne tvrdý úd a už se těší, jak si užije, když v tu chvíli:
„Hej, chlapi. Dejte jí pokoj.“
Všichni se otočí za hlasem a tam stojí muž v široký mikině a kapsovýma kalhotami, na hlavě naraženou kšiltovku na stranu. Je sám.
„Co ty seš zač, vole?“ zasyčí nejmladší z Arabů. „Radši vodrpejskni. Máme tu práci. Nevidíš?“
Muž se jde podívat blíž a podívá se na mě: „A hele, tahle holka je docela hezká. Kde jste jí zchrastili?“ Pozvedne obočí a nepatrně mrkne ke mně dolů.
Ten největší chlap se zvedne, očividně otráven z toho, že mu nějakej cvrček bílej přerušil práci: „Tak aby bylo jasno, ty německá náhražko Turka, koukej se sebrat a vypadnout.“ K ruce si vzal na pomoc svůj železný cep a teď jím hrozivě chrastí.
Muž se nedá vyprovokovat, pouze zívne: „Můj milý Khalede,“ odstrčí cep z jeho blízkosti, „dej tý holčině pokoj. Pokud si chceš užít, běž a kup si kurvu.“ Vytáhne stovku a strčí ji překvapenýmu Arabovi do ruky: „Tu máš. Tady tohle je pro každýho z vás. Rozdělte se a v klidu odejděte.“
Jenže ten Khaled to nevidí tak jednoduše. Hodí mu zpět prachy a zavrčí: „Ty kreténe, ty zatracenej čokle. Koukej si sebrat ty prachy, tohle je náš revír. My si tu můžeme dělat, co chcem. Pokud urychleně nezmizíš, postaráme se ti o fasádu.“ Jakmile to dořekl, postavila se za něj ta jeho tlupa. Na mě úplně zapomněli. Jenže jsem nemohla utýct, protože jsem byla ještě pořád ochromená strachem.
Najednou uslyšíme všichni hlasité policejní houkačky.
Mezi arafatkovým bratrstvem zavládne panika: „Kurva, bradavice jedou. Zdrhejte.“
Další zase říká: „Ale co s tou holkou?!“
Khaled zavelí: „Nechej ji bejt. Padáme, jestli nechceme strávit pár let v lochu.“
A jsou pryč. Právě jsem byla svědkem, jak mohlo vypadat takové stěhování národů.

Kapitola 2 - Záchrana se představuje

Zachránce sebere všechny moje věci a podá mi je. Sedím na zemi jak hromádka neštěstí a třesu se. On se ke mně skloní:
„No tak, maličká. Už je po všem.“ Obejme mě kolem ramen. Chvíli se mnou takhle houpe jako matka konejší své dítě. Uklidním se. Je mi líp. Chci si vzít na sebe kalhoty, který mi zničil ten ohavný chlap s nožem. Udělal mi na nohavici takovou díru, že je už nemůžu nosit. Jsem naštvaná.
„Tyhle kalhoty byly to nejlepší, co jsem tady měla.“ Postesknu si a prohlížim si obsah peněženky, co mi ještě chybí. Naštěstí vzali pouze prachy. Ostatní věci mi tam nechali.
Pomalu prohrábnu batoh a zjistím, že mi chybí foťák.
„Do prdele.“ Ulevim si. „Ty idioti mi sebrali i foťák. Znova si kleknu na prašnou zem mezi tu špínu a zakryju si rukama tvář. Po tváři se mi kutálejí slzy.
A zatím ten zachránce, co zahnal ty chlapy stepuje, neví, co říct. Pak se tedy odhodlá a jemným pohybem mě postaví na nohy.
„Neplač.“ Pohladí mě po tváři. „Tohle je nic oproti tomu, co se mohlo stát tobě. Tenhle gang znám. Byli to mí známí před tím, než jsem se dozvěděl, co dělají. Potom jsem je zatratil.“
Zvednu k němu uslzený obličej, on vytáhne kapesník a utře mi slzy. Pomalu vycházíme zpět tam, odkud jsem přišla. Totiž do parku, kde jsem se dala na špatnou stranu. U fontány, kde teď sedí pár mladých párů se usídlíme na trávu, která je krásně hustá a měkká. Avšak, ještě než si sednu, se můj zachránce rozhodne, že svojí bundu obětuje a rozloží ji na zelený koberec.
„Díky moc.“ Poděkuju.
Konečně si ho můžu pořádně prohlídnout. Sedíme mlčky a prohlížíme se. Musim se poprvý podívat na jeho oblečení; hmm, kalhoty vypadaj, že jsou od Bullrotu a mikina takovej Cordon Sport. Taky že přemýšlim nahlas. Pak mě upoutají boty, který jsou tmavě modrý s tmavě zeleným lemováním s velkou fajfkou. Takže Nike. Úžasný. Před sebou musim mít rapera prvního stupně. Teprve pak se mu podívám do obličeje a poleje mě studená sprcha.
„Co tak zíráš?“ Podiví se. „Copak jsi ještě neviděla chlapa?“ Usměje se. „Tamto byli idioti a žádní chlapi. Měla jsi jenom špatnej den.“
Když s ním chci promluvit, zjistím, že to nejde. Nakonec ze sebe vypravim: „Já jsem Češka.“
Muž se rozesměje: „Teda. Tak to mam asi štěstí co, že jsem na tebe narazil. Češku zrovna potřebuju. Já jsem zase Němec.“
„S tureckým původem,“ dodám zase já.
Vykulí na mě oči: „Vodkaď tohle víš?!“
Je docela překvapenej, protože v Čechách nikdy nevystupoval a ani to nemá v plánu. Nikdy tam nic nevydal a najednou o něm odtamtud někdo ví. Tak tohle je asi gól.
Dobře, abychom přestali napínat, kdo mě to vlastně zachránil, řeknu to hned.
Občanským jménem Savaş Yurderi, jinak si říká Kool Savas. Je to německý raper, který to dotáhnul hodně daleko. Má desetiletý zkušenosti s hip hopem a rapem, takže má hodně za sebou. Už žádný mini akcičky. On dělá obrovský hip hop jamy, který jsou po celým Německu, takže je hodně proslulej. Mezi amatérama a fanouškama se mu říká Král Rapu a není divu. Co on dokázal, to nikdo jiný před ním ne. Jeho první track Lutsch mein Schwanz je provokativní a hodně drsný. Dosáhl s tím všude první místo. Získal řadu ocenění, mimo jiné i ECHO Award, která je mezi muzikanty velice ceněná.
Jenže, v jeho slávě se vezli někteří jeho kámoši, který vydisoval. Jde z něj strach, když je agresivní. Z jeho hudby a hlasu čiší čiré rozčilení a litování toho, že je vůbec mezi sebe vzal. Jmenovitě třeba Eko Freshovi, občanským jménem Ekrem Bora, připomněl, jak začínal a jak ho pomalu začaly peníze měnit až k arogantnímu, namyšlenýmu frajírkovi, kterej se tahal s děvkou, která k němu přímo pasovala. Song se jmenoval Das Urteil a když jsem ho slyšela poprvý, běhal mi mráz po zádech. Tohle bych si nikdy nemyslela, že by mě nějakej diss mohl zastrašit. Ale ono to tak většinou je. Jenže nikdy jsem to neslyšela. Až u něj.
King Of Rap, to je Kool Savas z Optik Records.
Ovšem, zpátky do skutečnýho světa, konkrétně do Berlína, do čtvrti Tempelhof, na místo, kde sedíme my dva. Na trávě je hezky, pomalu se stmívá a já jsem se dostala k tomu, abych konečně řekla, kdo jsem, jak jsem se sem dostala a jak to, že jsem ho hned nepoznala.
„Pro mě je to strašná pocta, sedět tady, uprostřed Berlína, někde v parku a kecat jako dobrý kámoši.“ Prozradím mu a on se trochu začervená.
Samozřejmě, musí být zvyklej, ale tak od Čecha se to slyší málokdy.
Roztřesu se. Savas se podívá na hodinky a mezi stromy nahoru.
„Hm, je pozdě. Pojď, dneska toho máš určitě dost.“ Zvedne se a pomůže mi na nohy. „Odvedu tě zpět do hotelu a půjdu taky domu. Mam ještě nějaký vyřizování.“
V hotelu je klid. Jenom recepční se trochu začervená, když ji požádá o klíče od mýho pokoje, protože každej, prostě každej musel aspoň jednou vidět velkýho Koola.
Vyjedeme výtahem do druhýho patra, kde se zastavíme před mým pokojem.
„Jsi doma.“ Oznámí mi.
Kývnu, ale přece mi to nedá a musim to udělat. Kdy se mi poštěstí zakecat se Savasem?
„Savasi, mam takovou otázku.“ Začnu. „Nechal by ses ode mě, od vděčný holčiny, pozvat na tiramisu?“
Savas přemýšlí.
„Dělala jsem ho sama a čeká tady za dveřmi v lednici. Je fakt dobrý.“ Zoufale nadhodim.
Kool Savas s úsměvem prohlásí: „No, tak teda jo. Aspoň se o tobě dozvim víc. A konečně se jednou pořádně najim.“

Musim říct, že tohle dobrodrůžo mi dalo jednu důležitou lekci – nikdy nechoď sama tam, kde to vypadá podezřele. Jo, a nedělej hluk a když se tam dostaneš, ihned vezmi čáru. Co bys tady dělala, že jo.
Navíc, dalo mi to i jednu dobrou věc, přátelství s jednim z berlínských prominentů v hip hopu. Už je na výši. Je fakt skvělej společník a má dobrý kecy. Výborně se spolu bavíme. Docela by mě zajímalo, co by řekl na to, že rapuju.
„Ty?“ Vyprsknul do sklenice s vínem u mě v pokoji.
Je už deset večer a on jaksi zapomněl, že měl doma co vyřizovat.
Trochu se uzardim: „Jo, já.“ Dám do hlasu pořádnou dávku hrdosti a kousavosti. „Je na tom něco divnýho? Češi taky můžou rapovat v němčině ne?“
Když se dosyta nasměje, zvážní: „Jo, tak to máš pravdu. Ale jestli rapuješ tak, jak mluvíš, tak to bude opravdu zajímavý.“ Když spatří můj ostrý pohled, dodá: „Myslim jako s tim akzentem. Němčina je víc jak dobrá. Na Čecha.“
„No, si myslim.“ Dám do pusy lžičku tiramisu. „Já sem hlavně přijela kvůli tomu jazyku. Abych se konečně zbavila toho debilního českýho akzentu.“
Savas se na mě překvapeně podivá: „Cože?“
„Jo,“ kývnu, „ten akcent mě úplně sere. Podivej, já ti zarapuju kousek mojí písničky.“
Uznale pokývá hlavou: „Jo, pěkný. Až na tu řeč…“
Kysele se zakřenim: „Co jsem řikala, Savasi?“
„To jsi skládala sama?“ Vyptává se dál a já mu taky odpovídám, že jo, že prostě to začalo před dvěma lety.
„Znal jsem jednu Češku. Kdysi.“ Zasnil se King a vyprávěl.
„Jednou ke mně přišel Bushido. Dnešní král rapu.Určitě ho znáš, když děláš do muziky. Sice se s nim moc nebavim, ale co. Měli jsme oba náladu na pokec, tak jsme se začali bavit.“ Nedívá se na mě, ale pozoruje svoji lžíci, jak ukrajuje kus tiramisu. Odmlčí se a podívá se ven oknem. Venku se mezitím setmělo a je to, jakoby se celý město proměnilo v lunapark plný světel.
„Savasi?“
On se s trhnutím probere: „Co? Jo, dobrý… Kde jsem to skončil?“ Nyní je roztržitý, ale pak se uklidní a vpraví se do vyprávění, že je ho radost poslouchat.
„Dobrý, fakt sme si pokecali. Když jsme měli v sobě asi druhý pivo, začali jsme se bavit o newcomerech a serfovali sme po netu. To bylo fakt dobrý.“ Usmál se pro sebe.
Poťouchle se usměju: „Jo, dovedu si představit, co jste dělali za prasárničky.“ Komentuju, ale zase ztichnu.
„No jo, dobrý. Nahatý ženský přeci nikoho ještě nezabily, ne?“ Nevinně se usmívá.
„Ale tak jsme se bavili o newcomerech a začínajících raperech, a najednou mi ukazuje jednu raperku. Měla stejně jako ty problém s výslovností slovíček, ale měla fakt talent. I řekl jsem: ´Kdybych měl tak na ní nějakej kontakt nebo něco takovýho´a Bushido mi dal její ICQ.“
Ostatní jsem neposlouchala. Nějak se mi vracely vzpomínky před dvěma lety, kdy mi bylo osmnáct a zkoušela jsem rapovat.
„Hele, jak se jmenovala?“ Zajímá mě a Savas řekne:
„Já už nevim. Ale myslim že Schlange, nebo tak něco…“
Trochu suše prohodim: „A jak si myslíš, že si řikám já?“
On se na mě podivá a v očích mu zajiskří. Najednou se mu nad hlavou rozsvítí malá žárovčička a vzpomene si.
„Schlange?“ Vstane a musí si mě opravdu dost pozorně prohlídnout. „To jsi ty? Fakt jsi ta Schwarze Schlange z Čech?“ Moc tomu nemůže uvěřit. „Ale… Já myslel, že jsi se na to už vykašlala. Nic jsi nesložila, nedala na internet… Vážně fakt. A najednou si tady.“
Stojim tedy s nim a musím se držet, abych nespadla smíchy.
„Tak to je teda gól.“ Sklonim hlavu a tlesknu. V ji ale zvednu a řeknu: „Ale čumíš viď?“
Je překvapenej. Ani mi to nemusí řikat. Vidim to na něm.
Po deseti vteřinách v dokonalém soustředění se probere a řekne: „Hele, tak zejtra pro tebe přijedu, protože nevěřim, že bys znala Berlin a trefila ke mně do studia. Nebo jo?“
Teď pro změnu vyvalim oči já: „Co prosim?“
Zasyčel: „Já jsssem hadiccce a chytnu si krysssu.“ Pak si uvědomil, jaká je to blbost a narovnal se: „Prostě a jasně, zejtra si pro tebe přijedu.“
S tim se rozloučil, vzal bundu a zmizel pryč.



Kapitola 3 - Že by se Savas zbláznil?

No ok, tak todle by byly události předchozího dne. Co se stalo dál, je tak trochu už v mý mysli jako sen, ale opravdu se to stalo. Mam to ještě rozmazaný, ale stojí to za to.
Kolem pátý jsem se probudila, bolí mě hlava jako střep. Tak moc se nedivim. Savas odešel kolem jedný a spánek čtyř hodin tě rozhodně moc nijak neosvěží. Jdu si pro jídlo, sušenku, protože už včera jsem měla v noci takovej hlad, jenže jsem si nic nedovolila vzít, protože bych těch deset nebo dvacet gramů přibrala, a to už je vidět.
V kuchyni se procházim, je to sice mrňavej prostor, ale i tak to jde, protože jsem zvyklá od nás doma, přemýšlim o událostech předešlýho dne. Přitom mam zapnutý rádio:
„Policie včera zatkla v Berlíně potulující se bandu arabských příslušníků, jak obchází hotely a hledají mladou dívku. Prý byla u nich na párty. Našli se však tací, kteří u sebe mají pouliční zbraně, takže slečna Siedlerová zavolala policii, která je ihned zatkla, protože se jednalo o partu velice nebezpečných násilníků, kteří jsou již stíháni za nesčetné krádeže a dvě vraždy.“
Hlásil moderátor ve zprávách o šesté.
Zjistila jsem, že to byla ta tlupa, co mě chtěla okrást a bůhví, co by se ještě stalo, kdyby nepřišel Savas Yurderi. Nejsem na to hrdá, ale jsem ráda a spadl mi takovej kámen ze srdce, že by to slyšeli i v Austrálii.
Rádio vypnu a zapnu telku, protože jsem zvědavá, co teď v úterý dávaj na RTL a RBB Berlin. Pořád to samý, co v pondělí – oni na tý berlínský televizi nemaj nic jinýho než ty blbý talk show. No dobře, tahle talk show byla jako naše Dobrý ráno, takže se na to dalo koukat. Navíc to nebyla repríza, takže ty soutěže byly zajímavý a nikdo nevěděl, kdo vyhrál.
„A nyní přivítejme Alpu Guna, tureckého rapera, co nám chce dokázat, že nemáme strkat cizince do jednoho pytle.“ Přivítá slečinka na vysokých jehlách jednoho z nejúspěšnějších raperů od dob Bushida.
Otázky má připravený, přesto neví, o čem je řeč, takže se často vyptává.
Bóže, jak já tyhle rozhovory s těma, co tomu nerozumí nenávidim. Takhle jsem se cítila i já, když se mnou poprvý dělal interwiev Destroy z amatérů. Už dávno však nejsem amatér, už jsem o úroveň výš, rapuju s lidma jako je La4 u nás v Čechách nebo tady v Německu s Colosem.
To byla taky docela šlupa, když si ti napíše na e-mail chlap jak hora, černý vlasy, černej knírek, černá kožená bunda a ptá se, zdali bys s nim nechtěla pracovat na albu. Co jsem asi tak mohla odpovědět?
Tak mam teda na kontě cédéčko s Colosem. Je docela úspěšný, náš singl s názvem Freiheit je docela ceněnej, takže to nevypadá, že bych sebe shodila. Naopak, Colos mi pomohl se dostat do undergroundovýho Německa. To je teda fajn, protože todle sem celou dobu potřebovala. Následovalo rychlé seznámení se s poměrama, raperama, co chtějí také něco dokázat a v neposlední řadě i s menšími vystoupeními. Začínám úplně v zapadlých prdelkách, jako je Pirna. Později se dostávám do větších měst jako jsou Drážďany nebo Lipsko. To je opravdu terno pro mě, českou holku.
Jenže, jako všechno, tohle potřebovalo prachy a taky snahu a já, jako ryba s ohnivou rukou jsem se na to vykašlala, protože už mě to všechno přestávalo bavit. Dala jsem si pauzu a se Savasem, se kterým jsem navázala kontakt před pár lety, jsem se nestýkala vůbec ani na ICQ, ani jinak. Nebylo o mě slyšet, nevydávala jsem cédéčka.
No, tak jsem tady v Berlíně a čekám, co se bude dít dál. Vlastně pravej důvod, proč jsem přijela je, načerpat novou inspiraci v tomhle mezinárodním městě, rozmyslet se, jestli je rap pro mě to hlavní, co chci dělat. Pauza asi tak dva, tři roky stačila. Nyní si uvědomuju, že by už to chtělo přijít s něčim novým, s novou flow, texty a beaty. Přemýšlim o tom, že bych soustředila nyní všechny síly, co mam, a naděje (moc malý) a zkusila přemluvit všechny ty rapery, co jsou už dost vysoko, aby se mnou udělali nějakou spolupráci. Musí přeci vědět, že jsem tady a že se nehodlám jen tak vzdát. No vzdát. Já už to udělala. Ale vracim se na místo činu, tak jako Eko Fresh a tak jako sám Bushido po vazbě.
Z přemýšlení mě vytrhne mobil.
„Kdo mi to může psát?“ Podivim se a přečtu si SMS napsanou kolem deváté hodiny ráno:
„Stojim před hotelem. Makej. S“
„Co prosim???“ Nechápavě civim na mobil, jako bych ho viděla poprvý.
Pak mi to dojde: „Do prdele!“
A už začne tanec – na sebe musim honem hodit pořádný oblečení, který jsem za boha nemohla najít. Hlavně to modro zelený triko s nápisem Türkçe. Na tomhle jsem chtěla postavit svůj pozdrav. No jo, jenže to nešlo, protože jsem ho zapomněla vzít! Sakra!
Místo toho teda na sebe hodim nějaký kalhoty a triko, hlavně že je to pohodlný, boty si skoro ani nenazuju jak pospíchám a zabouchávám dveře. Na výtah seru, běžim po schodech a beru je po dvou. Při tom si nazouvám nepořádně obutý boty a natáhnu se na recepci jak široká tak dlouhá před pána s dlouhou bradkou.
„Ale slečno, co tak pospícháte?“ Zeptá se a pomůže mi na nohy.
Poděkuju, že mi pomohl na nohy a tentokrát beze spěchu si zavážu tenisky. Potom normálně vyjdu před hotel, jakoby se nechumelilo a s dlaní před očima se rozhlížim po Savasovi, jestli tu náhodou nestojí.
Stojí. Přímo přede mnou u Hammera černý barvy. Už na mě mává, takže se k němu rozejdu jakože sebejistým krokem, ale zase se nedívám na cestu, takže nevidim obrubník a šlápnu jako na chodník, ale padnu nohou a následujícím kolenem, rukou a bradou na silnici.
„Kurva! Zatracenej obrubník!“ nadávám jak dlaždič. Zvednu se sama, protože nechci působit neobratně, a dojdu kulhavým krokem ke smějícímu se muži, kterýmu to takhle sluší asi nejvíc.
„Je ti dobře Schlange?“ Chytne mě za loket a pomůže mi do vysokýho vozu. Přitom si všimne, jak mi teče krev zpod tříčtvrťáků.
Mrknu se tam a pak zvednu oči v sloup: „Sakra, zrovna nový hezký kalhoty od Fishbone. Ty mě stály docela dost. A teď jsou od krve.“
Vezmu nohavici a vytáhnu si ji vejš, aby dál nenasakovala krev.
Kool Savas se mi podívá na bradu, z který taky trochu kape. Vezme kapesník a utře ránu. Potom mi přikáže, abych si ho tam držela, že to ve studiu vyčistíme.
Sedíme oba dva v autě a já nešťastně povidám: „Jedny kalhoty rozřezaný, další od krve… To je milý. Jen tak dál a budu mít za chvíli na sebe jenom legíny červený barvy a růžovo zelený tričko.“
Řidič se tomu jenom zasměje:
„No jo, to víš. Tak si kup něco tady.“ Ukáže mi při jízdě na obchod. „Pamatuj si ulici Bodenstraße. Tady si můžeš docela levně nakoupit, ale maj dobrou kvalitu. Sem chodí i moje máma.“
Otočim na něj svůj udivenej pohled: „No teda, tohle by se ujalo v reklamě. Nechtěl jsi tam původně dělat?“ A poodhalím své zoubky v decentním drzém úsměvu. Brada při tom zabolí.
Savas si taky odfoukne, že to, co ze mě vypadlo, mohlo bejt něco horšího a zahýbá doleva, pár minut jedeme potichu a už zastavujeme.
Pěknej barák, jen co je pravda. Takovej velkej, poválečnej. Tam jsou vždycky velký cimry, co mi řikal taťka. No nevim, teď to konečně uvidim v plné kráse.
„Ty, Savasi,“ ptám se, když jdeme přístupovou cestou ke dveřím, „kde jsme? V jaký části Berlína?“
„Kreutzberg.“ A dál nic neřiká, odemkne si dveře, pozdravíme a jdeme do prvního patra, kde si odložíme a vlezeme do studia, kde na něj čeká už jeho kámoš Discopolo.
Savas mě ovšem odkáže do koupelny a zavolá Melbeatz, která se vynoří z jiný místnosti: „Přines prosím desinfekci a očisti jí to.“
Mel přikývne.
Discopolo pohodí hlavou: „Kdopak to k nám přišel na návštěvu?“
Savas mu řekne jenom, ať dává pozor a pošle mě, potom, co přijdu s náplastí na bradě, do nahrávací místnosti.
Nechá mi tužku a papír a pustí mi do sluchátek, který jsem si nasadila, beat. Musim říct, že dost smutnej. Takovej hodně silnej, každej by z něj možná i plakal. No a já byla na něj nucena napsat text.
Podivám se na Savase přes sklo, ale on se už bavil jen s Polem a nevšímal si mě. Producentka se přišla taky podívat, protože nová postava v hlavním štábu OR byla ne zrovna nejčastější.
Dobře, jak chce, pomyslim si v hlavě. Naslouchám beatu a přemýšlím.
„O čem by to tak mohlo bejt? Co takhle láska?“ Začnu něco psát. Potom to zaškrtám se slovy: „To ne. To je moc sladký a fuj. Ne. Ale jak se cítim. Momentálně hodně zklamaná…“
Netušim, že jak si povidám, tak oni to tam slyší a když takhle rokuju, co a jak, tak připoutám jejich pozornost.
„Hele, Savasi, ona přemejšlí nahlas.“
Kool Savas se na něj podivá pohledem jako no ty si blesk a znova se zaposlouchá, jakým směrem se ubírají mé myšlenky.
„… no jo, ale tak když jsem se potkala se Savasem, tak to bylo docela silný. Ten zážitek s těma idiotama je fakt drsnej. A i smutnej. Já to tam nandám.“
A už píšu. Píšu, píšu svoje slova, Savas s Discopolem mě poslouchají, jak si to potom zkoušim. Já si jich pořád nevšímám, protože mi to nedochází.
Savasovi to stačí, už to nemůže vydržet: „Schlange, posloucháš mě?“ Vypne mi song, kterej mi teď běží v hlavě jak kolotoč.
Zmateně se na ně podivám a do očí se mi dostal děs: co když slyšel to o tom, jak se mi líbí?
Oba dva, co sedí v mixovací místnosti na mě kývnou, že už to stačí a že můžu jít ven k nim.
„Michaelo,“ začne Savas, „trochu jsem tě podcenil, když jsem řekl, že jsi skvělá.“
Při jeho slovech mi málem zaskočila slina při polykání a zastavilo se mi srdce.
„Nicméně, jsem ochotný, tady se zde přítomným Discopolem,“ poklepe mu na rameno, „udělat jednu z nás a dohnat tě k tomu, abys byla jedna z těch lepších raperek.“ Ukončí svoji rozmluvu King of Rap.
Discopolo k tomu dodá: „Nikdy jsem neslyšel německej rap s takovým procítěním, jako je ten tvůj. Od ženský. Akorát musim vypilovat s tebou tvojí výslovnost. To opravdu trochu mlátí do ucha, když to my Němci slyšíme. Jinak máš pontenciál.“ Chytne mě oběma rukama za ramena: „ Kdybych ale česky rapoval já, tak by to bylo taky docela tornádo, jak by sem se překecával. Opravdu velkej potenciál bejt lepší, jak nějaká támhle Američanka nebo tady KittyKat z Aggra. Fakt!“

Vycházim z domu, který se stal mým nahrávacím studiem pro moji mixtape, kterou mám Savase přesvědčit o tom, že jsem ta, která má na to, stát se právoplatnou členkou Optik Army a Optik Records všeobecně.
„Dám ti domácí úkol, Schlange,“ zadával mi Discopolo první úkol. „Dokaž, že na to máš, udělej nějakej hodně drsnej track nebo něco pořádnýho nahraj a pak ti představím tvýho parťáka na featuring.“
No, tak timhle mě moc nepotěšil, ale Savas už jo: „Mach mixtape und danach mal sehen, ob ich mit dir feat mache oder nicht.“ Stručně přeloženo: „Když uděláš odpovídající mixtape, uděláme feat.“
Přijede tramvaj. Taková už moderní, žádný sedačky z překližky, ale normální moderní sedačky s polstrováním a já do ní nastoupím. Chci jet tam, kde mi ukazoval King of Rap, abych si koupila nový kalhoty. Podivám se na koleno, které už zdobí větší strup a na místo nohavice, kde mělo bejt koleno a řikám si:
„No, tak ty už to mají za sebou. Krvavý kalhoty už nemusim potřebovat.“
Tentokrát se ptám lidí, kde je ta zóna k nákupu a ti mi už ochotně pomáhají. I když někdy je to takový hodně strohý.
Nakonec jsem tam dorazila a vlezla do obchodního domu „Seneca“, kde prodávají hodně věcí. To je ale překvapení co? Vyjedu na eskalátorech do druhýho patra, kde podle tabule a plánu obchodu má být butik. Velice levný butik musim říct. Ceny se tam pohybují od jednoho eura až po stovku. Ale jenom po tuhle cenu. Nic víc ani nic míň. Navíc kousky jsou víc jak exkluzivní. Fakt, tohle zelený tílko s červenými kamínky vypadá opravdu dobře a je od Rocca Wear! No to mě podrž. A ta cena. Jenom pět euro? No tak tohle je už opravdu síla.
U nás by takovýhle tílko stálo něco kolem dvou tisíc, ale tady jenom pár šlupek… No nádhera.
„A co tohle tady,“ přehrabuju se v hadrech jak bába v koksu, „to je přece od Bullrotu.“ Vytáhnu kalhoty v mojí velikosti na denní světlo a musim se smát té ceně.
„Tak tohle, až budu vyprávět lidem…“ Směju se cestou domu a hrdě si nesu ty tašky, co jsem nakoupila. „Můj nejlepší nákup, který jsem kdy udělala za celej život.“
Dobrá nálada mě provází až na Moabit, kde mě už ty tašky nebaví nést a tak si pučim kolo. „Nádherný den na projížďku,“ mumlám si pod vousy a přejíždim křižovatku na zelenou.
Pak už si pamatuju jenom troubící auto a nadávku: „Pass auf du Fotze!“

Kapitola 4 – Nebo že bych se zbláznila já?!

Překvapivě jsem neskončila v nemocnici.
Probudim se zase někde na trávě se všim, co jsem měla s sebou a vedle mě kolo, který má kolo do osmičky.
Udiveně sebe celou prohlídnu a po důkladném prohmatání si řeknu, že nic zlomenýho ani natrženýho nemam, takže budu zdravá a tudíž můžu jít domu. Jenže, to jsem musela zase přemejšlet, jak jsem se dostala zase sem. To jsou mi nějaký tajnosti s tim, kdo mě sem přinesl nebo přitáhl.
Zvednu se na nohy a rozhlížim se kolem sebe a pozorně, jako lejzrem prohlížim okolí, jestli náhodou se tu někdo neobjeví a neobjasní mi události.
Překvapivě se nikdo nepřihlásil ani když jsem zavolala. Jenom párek dvou lidí se ohlídne, co jako tu hulákám, když se oni chtějí muckat a dál se věnují sami sobě. Tak si seberu věci a mizim do hotelu.
„ S A A D, du willst stress na kla hey,“ rapuje právě Baba Saad v mých sluchátkách, když si přehrávám starý cd Nemesis od Erstgutejunge. Při tom si vytahuju věci z tašek, který jsem přinesla z obchoďáku a tam vypadne papírek.
Zvednu ho.
„Co to má bejt?“ Rozbalim malý čtvereček do velkýho formátu papíru A4 a čtu si menším písmem napsaný dopis:

Vážená slečno,

nevím, kdo jste, ale Vaše kolo je na sračky. (To tam bylo doopravdy napsáno) Vy naštěstí ne. Asi se ptáte, jak se to mohlo stát, že jste se najednou ocitla na svěží, zelené, ničím nepochcané trávě a jste ještě celá.
I mě by to zajímalo, co mě to napadlo. Asi jsem se zachoval jako člověk a miloval svýho bližního, jak praví jedno z přikázání pána Boha. Na mém místě, kdybych byl střízlivý, tak bych se zachoval jako každý občan města Berlína a nechal Vás napospas tvýmu osudu. (Tady už přešel k tykání. Asi ho to vykání už přestalo bavit.)
Jakoby to nestačilo, tak jsem nevychovanej a nepředstavil se ti. Pokud bys mě chtěla poznat, přijď se podívat do kavárny k Simírovi, kde obvykle kouřim dýmku a popíjim tureckou kávu, která je opravdu silná, nebo čaj. Nemusíš mít z ničeho strach. Každej Turek nebo Arab v tomhle městě ji zná a ochotně ti ukáže cestu, kterou máš jít. Já ti to popisovat jelikož jsem docela roztěkaný.
Ach, zase jsem se zapomněl představit. Jsem to ale blbec s děravou hlavou jako ementál. Mimochodem, nemusim ho tolik jako Hermadůr, což je velice dobrej sejr s plísní hermelína ale smradem romadůru… Mé jméno zní Ceza. To by ti mělo ke krátkosti stačit, protože tolik zase info nepotřebuješ. Ani nepočítám s tim, že se přijdeš podivat do tý kavárny, jelikož se bojíš. Nebo co já vim, možná se tam vobjevíš, ale nemůžu za to dát ruku do vohně.

Fajn, tak čau a hauta rein.

Podepsán: Ceza

Ve mně okamžitě trochu zahlodal červíček nedůvěry, že by to mohl napsat Ceza, přestože jeho tón dopisu by tomu odpovídal. Jeho dopis byl docela arogantně napsán a písmo se naklánělo a rozcházelo a prostě bylo kostrbatý jakoby ho psal vibrátorem.
Přesto se ještě jednou zahledim na papír a dole, úplně dole malinkým písmem, bylo připsáno:

Jinak, pěkný hadry. Vem si je. Já tě tak líp poznám. Sorry

Tim mě jako rozsekal. Asi se jím nebudu zabejvat, protože nějakej Ceza, co má rád Hermadůr by mi mohl bejt u zadku, jenže zase na druhou stranu, nějakej Ceza, co by klidně mohl bejt ten raper, co rapoval s Killa Hakanem… Bych mu měla napsat, i když napsal tak arogantní důvod a vysvětlení.
Položim si levý loket na stůl a musim zasyknout bolestí. Mrknu se na spodní stranu k lokti, odstranim náplast a písknu: „Tý vole, pěkná odřenina.“
Fakt, měla jsem tam pět centimetrů na dva „silniční lišejník“ a dost pekelně to bolelo. Až pak se zabejvám zase něčim jinym – totiž tou náplastí.
„Tak von byl tak pohotovej, že mě zalepil i loket.“ Směju se a divim se tomu, co udělal můj domnělý Ceza.
Jestli se nepletu, tak to je už po druhý, co mi někdo zachránil kůži. I když, tak daleko v silnici jsem nebyla, takže to auto mě nemohlo smýst na chodník a něco mi udělat. Jenom mě odřít.
Ten kus papíru jsem si schovala do peněženky, svlíkla se, protože už byl večer a šla do sprchy. Potom jsem v posteli usnula velice neklidným spánkem, kde mě honily mercedesy nebo na mě pokřikovali lidi všelijaký nadávky. Z oblaku nade mnou se zhmotnila ruka a zastínila mě, takže všechny auta bourala a lidi vyšuměli. Pak se objevila nějaká postava a zase zmizela.

Další den ráno jsem se konečně probudila a přemýšlela. Nakonec jsem dospěla k jednomu závěru:
„Jde se na čaj!“ Zvolám a oblíknu si triko Rocca Wear a kalhoty Bullrot, přes to přehodim kolejní bundu Bushido, kterou jsem v tom obchodu taky našla a kterou jsem prostě musela mít.
Sjedu výtahem, vezmu to vlakem na Neukölln, což je vyhlášená čtvrť všech národností, hlavně tý arabský a turecký. I když jsem z toho měla kapičku vítr, musela jsem tam. Zvědavost mě dohnala k bláznivýmu činu. Zase jsem se zbláznila, co?
Odchytnu prvního snědého občana, který seděl na autě a ptám se: „Dobrý den, mohl byste mi říct, kde je,“ vytáhnu papír a přečtu to, „kavárna, kde by měl bejt nějakej Simír?“
Ten muž nevěděl, ale vyzval mě, abych počkala. Zajde do baráku a vyjde s mladou muslimkou, která má typickej ohoz, pouze s tim rozdílem, že ho má zkrácenej a má výstřih a nemá turban ani zakrytý obličej.
„Vy hledáte kavárnu U Simíra?“ Podivá se na mě zkoumavýma, černýma očima.
Přikývnu: „Ano, mam se tam setkat s jistým člověkem, ale já bohužel nevím, kde může být, protože jsem cizinec.“
„Tak pojďte se mnou. Je to na Kreutzbergu. Jenom momentíček, skočim se převlíknout.“ Odběhne a za pár minut je zase u mě, abychom šly na vlak, který nás odvezl do sousední části města.
„Mohu být zvědavá?“ Nakloní se ke mně ta dívka a já přikývnu. „Za kým jdete? Kdo si vás tam pozval?“
Soustředěně si ji prohlížim a ptám se: „A nejste náhodou až moc zvědavá?“ Pohodlně se uvelebim v křesle vlakové soupravy, která je docela pohodlná. Zase myslim na Vídeň.
„Normální člověk by se zeptal, odkud jsem nebo proč tu jsem, ale vy hned s kým se mám setkat. Je mi to divný.“ Dívám se na ni pronikavým pohledem, před kterým nemůže uhnout ani utýct, jelikož jedeme v uzavřeným prostoru.
Ta holčina znejistí: „No… to je pravda. Na to jsem se vás chtěla právě taky zeptat,“ nasadí úsměv, ale je už poněkud nervózní.
„Slečno, nebudu to skrývat,“ naklonim se k ní zase pro změnu já a na rtech se mi vyrobí takový zlý škleb, až se jí strachem rozšíří oči. „Vypadá to, že si nejsme zrovna příjemnými společnicemi. Všimla jsem si toho už tam, protože jste ode mě neustále těkala očima k někomu jinýmu, což není zrovna slušné chování. Co vám vadí? Docela bych si to chtěla mezi námi vyjasnit dřív, než dojde k něčemu ošklivému…“
Zbytek věty nedopovím, protože je jasný, že jsem ji prokoukla. Její grimasa se změnila z milého, roztržitého úsměvu do zlého šklebu. Zrovna jako ten můj:
„Ty si ale hnusná, víš to?“ Zavrčí.
Usměju se tim nejkrásnějším úsměvem a medovým hlasem odpovím: „No já to vim. Vadí ti to moc?“
„Sen siktir,“ řekne mi tureckou nadávku a já kontruju prostým „lan“ a „amina koyum“.
„Odkdy ty umíš turecky, kristova nevěsto?“ Zeptá se mě trochu vyvedena z míry a já se jenom usmívám.
„To víš, když jsi doma a nudíš se, vymyslíš si takových aktivit, až je ti z toho špatně.“ Odpovim a zeptám se ještě: „Kdeže jsme to měly vystupovat? Kreutzberg – Schnabell?“
Kývne. „Už je to jenom jednu zastávku. Potom musíme jít…“ Rozšíří oči a zakreje si pusu šátkem, který má namísto pásku.
Přemýšlím, proč to udělá, ale poté, co se ohlédnu, už se tolik nedivím.
„Tenhle chlap měl bejt můj muž,“ šeptá mi vystrašeně. „Jenomže já ho nechtěla a utekla jsem mu. Nevím, jestli si mě pamatuje, ale já jenom doufám, že ne, protože potom by to bylo ošklivý.“ Celá se třese.
„Jak ošklivý?“ Ptám se, ale potom mi to dojde.
Ona je vlastně Turkyně, která je vázaná zvyky svojí rodiny a národa a tam prostě musej chodit zakrytý od hlavy až k patě a bejt muži poslušny. Jak je vidět, ona byla pokroková a moderní holka a nechce už dál sdílet tradice muslimského světa, proto utekla sem, jenže on ji zřejmě hledal. Rozhodla jsem se jí pomoct.
„Hele, pojď ke mně. Pokud si myslim to, co si myslim, tak nebude hledat rapery. Ty nerapuješ, co? Z batohu vyndám černou pletenou čepici, která mě provází dlouhá léta a černý brejle sportovního tvaru.
„Vezmi si to na sebe a shoď tuhle blbost.“ Stáhnu jí šátek z hlavy a místo toho jí nasadim brýle a čepici. Vypadá líp, jako jeden z raperů. Tohle prostě sedí i k jejímu stylu oblečení; modrý triko se zelenýma kapsáčema ve stylu army a boty prostě obyčejný sneakrs. Ale v tý čepici konečně vypadala jak někdo jinej, jak drsná holka z tý nejhorší čtvrti USA Bronxu…
Ten chlap nás přešel. Ona byla trochu přikrčená, ale to vypadala spíš, že je zhulená nebo sfetovaná, což u gangsterů vlastně je normální. A byla jednoduše zachráněná.
Sama tomu nemohla uvěřit. Dřív, než bylo nebezpečí přibráno, bylo vlastně maskováním zažehnáno a ani nedošlo ke srážce.
„On mě jen tak přešel.“ Sundala si brejle a vyvalí na mě svoje obrovský, temný oči. „On si mě vážně nevšimnul!“
Mávnu rukou: „Nech to bejt.“
„Vážení cestující, příští zastávka Kreutzberg-Schnabell“ zahlásí strojový hlas a my jsme konečně tam, kde jsme chtěly být.

Před kavárnou bylo pusto, nikde nikdo, prostě divná ulice. Na jedný straně stojí sloup s telefonní budkou plus pár domečků, který už mají nejlepší léta za sebou a který maj tak děravý okna jako ementálský sýr.
Na straně druhý, to byla sama kavárna. Prostě budova, ve který byly tři patra a v přízemí byl vchod k Simírovi. Vejdu dovnitř. Do nosu mě udeří silná vůně čokolády. Porozhlídnu se po větší místnosti, která je rozdělena na kóje, kde je několik párků, kteří tu našli útočiště a kde popíjí lahodné čaje čínské, japonské nebo indické. Ovšem nesmí tu chybět typické vodní dýmky či vonné tyčinky a orientální muzika z Dálného Východu, Turecka, Irska, Tunisu nebo latinské Ameriky.
„Výborně,“ sama sobě říkám a musim se ohlédnout, jestli za mnou někdo není, protože mam takovej divnej dojem, že mě někdo hlídá. Sednu si na židli ke stolu, poslouchám hudbu a prohlížim si nápojový lístek. Asi se ptáte, co se stalo s tou holčinou, která mě sem ukázala cestu co?
No tak jsem se s ní v dobrým rozloučila a řekla jí, aby se nebála se prosadit. Vždyť je ženská proboha a svobodná. Ne nějaká služka. Ona mi zase poděkovala a darovala mi svůj šátek. Tak jsem navázala další novej kontakt, kterej v brzké době zase využiju.
Jak znám čajovničky, tak tam nechoděj čajníci jako číšníci, takže mě docela překvapilo, že ten chlap přiťapal. Ale hrozně tiše až jsem se lekla.
„Dáte si něco slečno?“ Usmál se na mě černoch s plochým nosem a svítícím úsměvem.
No, popravdě řečeno, chtěla jsem si něco dát, ale chtěla jsem najít Cezu.
Usměju se stejně široce jako on a odpovím: „Ehm… Víte, hledám tu jednoho stálého zákazníka. Měl by si říkat Ceza…“
„Jo, Ceza, ten starej Turek vod vokurek.“ Zakření se černoch a už ukazuje úplně poslední kóji, která je celá zahalená zelenými závěsy. „Ale dej pozor, je strašně namyšlenej a arogantní. Pokud si tě sám pozval, tak v tobě něco vidí.“ Pak si mě prohlídne od hlavy k patě a poznamená: „I když nevim co.“ A s kyselým šklebem zmizel.
Nevěděla jsem, jestli mam bejt uražena nebo se smát, protože on sám nevypadal nijak vábně. Starý kalhoty s dírama na kolenou a k tomu ten odér… No, škoda mluvit.
Odhrnu závěs a tam sedí v oblaku dýmu mladý muž snědé pleti. Už podle nosu bylo poznat, že je to Turek jak stehno, protože takhle vypadají všichni. Alespoň mají podobný nosy. Dále měl v puse dýmku a pomalu dýmal jako menší uhelná elektrárna, až na to, že tady byla cítit vůně melounu.
Zvedne ke mně oči podobné černé noci a promluví hlasem sametu: „Salem. To si ty?“
Znova mě sjede očima od hlavy k patě a přemýšlí, jestli mě má pustit si sednout nebo ne. Poté pokyne na polštář vedle něj, takže si sundám boty a usednu vedle muže, který se mi ještě nepředstavil.
„Dáš si čaj nebo dýmku? A nebo rovnou obojí?“ Zeptá se a v jeho hlase je cítit trochu arogance. Přesto působí zatím dobrým dojmem a nepovyšuje se. Zatím.
Dál se navzájem měříme pohledy, jestli jsme důstojní společníci. Tak on určitě ano, podle oblečení a úpravy vzhledu – tmavé vlasy má rozčepýřené jako vrabčí hnízdo, nevím jestli si zvýrazňuje oči černou tužkou, ale každopádně je má až moc výrazné, mandlového tvaru, jako všichni z orientu.
Na krku mu visí zlatý řetízek s medailónkem. Jinak oblečení je asi takovéto – bílé triko se znakem G jako Grembranx, což je značka Eko Freshe a jeho crew. Potom modrý džíny s vyšisovanýma stehnama a pár zašívanýma záplatama. Slušelo mu to. Prostě jednoduchý a hezký, klasický střih.
Momentálně přemýšlí, nemluví a podá mi hadici s hubicí, abych si taky potáhla.
Já proti dýmkám nic nemam, moc si je vždycky vychutnám a přijmu. Potáhnu docela velkej objem a nechám otevřenou pusu, aby ten dým sám ze mě vycházel jako z kanálu. Tim si získám jeho respekt, protože hodně lidí si neumí dýmku náležitě vychutnat. Po kanálu předvedu dokonalý plamen, když si natáhnu znova a vydechnu okamžitě obrovský dým.
„Ty vole, ty kouříš vodnici jak starej Arab.“ Poznamená muž a natáhne ke mně ruku se slovy: „Jmenuji se Ceza a jsem asi ten, co tě položil na trávník.“
Hm, to je ale překvapivý zjištění, pomyslim si v duchu a podám mu ruku: „Já jsem zase Schlange.“
„Nemáš moc německý akzent.“ Všimne si Ceza a já odpovim, že jsem Češka.
No a je to tu, přitáhla jsem na sebe pozornost, co že tu je takhle sama jedna holčina, která nedává pozor na přechodech a rejpe do mě. Já si zase něco mumlala. Přemýšlim a asi moc nahlas protože najednou otevře pusu a čumí jak puk.
Po chvíli si toho všimnu: „Co je?“ Přimhouřim oči, protože ho v tom kouři blbě vidim.
„Nevim, jestli jsem blbě slyšel nebo jsem měl prostě slyšiny.“ Přejede si rukou obličej. „Řikala jsi hersey yolundadir?“
„Jo,“ přikývnu, „Co je na tom tak divnýho Cezo?“
On na to moc neřekne, ale udivuje ho spíš, že trochu jejich jazyk ovládám, což znamená, že u něj mám další zářez, aby mě nebral jen tak na lehkou váhu. Nejsem totiž jenom jen tak nějaká Češka, co si vyjela na výlet do hlavního města Německa, ale chci tu udělat kariéru a Ceza, jak je známo v hip hoperských kruzích, je raper sakra dobrej. Ale rapuje pouze turecky jako já pouze německy.
„Milá zlatá,“ zvedne se a nabídne mi ruku, „nechtěla by ses jít projít? Tady už to nemá docela cenu, jak tak pozoruju, protože dýmku jsme vykouřili, přičemž jsi mě překvapila svým stylem a lá „Starej Arab“ a pak, nevim co tady ještě dělám, když ten vůl nepřišel…“
Naklonim hlavu na stranu: „Jakej vůl? Kdopak to asi bude?“
„Ale, kolega z branže.“ Mávne rukou a já se hned chytnu:
„Turecký kolega z branže? Někdo jako Eko Fresh nebo Killa Hakan?!“
On ztuhne v polovině pohybu: „Nejsi náhodou odněkud z tajný rozvědky Turecka?“ Přimhouřil oči a já mam co dělat, abych se nesmála.
„Neboj se Cezo, já nejsem ani z rozvědky nebo mafie, ani z Turecka. Jsem prostě raperka, která sleduje dění kolem Německa a i přes vodu.“ Zakřenim se a mrknu na něj.
„Ty jsi řízek Schlange. Takovou ženskou sem ještě nepotkal.“ Pleskne mě přes záda a já mu to vrátim šťouchancem do žeber. No uznejte, když už si tykáme a on mě pleskne do zad, tak mu to už můžu vrátit kamarádským šťouchnutím.
Vyjdeme ven do světla slunce a zjistíme, že začíná bejt chladněji, ale já nemam mantl abych si ho mohla těsně přitáhnout. Ceza si samozřejmě ničeho nevšimne, ale nabídne mi svezení v autě na nádraží, jenže já mu řekla, že díky, ale že já jedu spíš autobusem.
„No, jak myslíš.“ Típne cigaretu uprostřed kouření, ale ještě se zvědavě zeptá: „A kamže to teď máš namířeno?“ Pozvedne obočí.
Pozoruju jeho pohyby, jak odpinkne lehkým pohybem palce špačka cíga a sleduji jeho pohled. Nic nevidím, že by byl takový čert, takže mu povím, kam mam namířeno. Jeho reakce se dala očekávat.
„Hm, takže počkej, co všechno umíš,“ začne vypočítávat na prstech: „kouříš jako Arab, mam dokonce podezření na to, že mluvíš turecky, znáš mě líp jak kdokoliv jiný a teď se ještě dozvim, že rapuješ. A přitom jsi jenom Češka.“
Pohodim dlouhým culíkem a šlehnu po něm plamenným pohledem: „Jenom Češka?!“
Plivnu mu pod nohy a odejdu pryč. Musím ještě něco zařídit v Optik Records