Bez myšlenek, bez iluzí…bez všechmožných nadějí a citů se procházím krajinou s hlavou skloněnou a rukamapod paži schoulenýma. Mokré rukávy, mokré tváře a hlavně – mokré oči už pomaluani nevnímám. Není to tím že by pršelo, to začalo teprve před chvíli, ale mémokré koule smutku stékají po mé tváři už celou věčnost. Přemýšlím nad otázkou,která mě tíží už celé měsíce! Zastavím se těsně před velkým starým dubem, kterýse mi zabodl do oka jako trn. I přes mokrou zem, bahnem u něj, sednu sik němu, otočím se zády a opřu se o něj. Je krásná noc, dokonce přestalo ipršet. Mírný větřík si hraje s mými doposud suchými vlasy, které nestačilykapky smočit.
Je to přesně rok, kdy jsem mělamožnost být šťastná, mohla jsem se aspoň pokusit něco změnit. Jenže moje prosbynebyly vyslyšeny. Měla jsem přítele, kterého potkáte jen jednou za život. Nikdysi neodpustím, že jsem se nechala vystrašit, přemluvit, těžce, ale nechala!
Najednou uslyším kroky mířícísměrem ke stejnému stromu. Nemám sílu ani chuť se otáčet, jen bezvládně sedím. Neznámáosoba znenadání začne brečet. Potichu, ale trhá mi to srdce. Pláč se začnestupňovat. Nemám tu sílu ani odvahu vstát, proto začnu na neznámou osobumluvit.
„Ten pláč zní hodněnešťastně…můžu se zeptat, co se stalo?“ – ta otázka je na facku, ale jinou zesebe nedostanu.
Osoba se asi lekla. Nečekala, žetam někdo je…
„Ehm…nevěděl…jsem, že tuněkdo…je“ – vybreptá ze sebe chlapecký hlas.
„Promiň…“ – zaskočí mne barvahlasu. Jako-bych jí znala.
„…já…nebudu se vyptávat, tak…“
„To je dobrý – já to stejněpotřebuji někomu říct!“ – zarazil mě v půlce věty.
„Je to už strašně dlouho, ale jeto pro mě utrpení, které mne bude provázet asi do konce života! Mám pocit, ženikdy nikdo nebude jako ona! Znáš ten pocit, že jsi konečně našel tu pravouduši, která ti rozumí, která stojí o to, co je v tobě a ne to čím jsi…toco máš?! Setkali jste se náhodou, ale už na první pohled jste oba věděli, že jeto osud, abyste byli spolu?! Měli jste krásný vztah, věděla jsi, že je to nacelý život! Je to někdo, kdo tě dokáže rozesmát, rozplakat, ale miluje tvésrdce a ne to…“
Jeho drama mě ničí. Připomíná mito mě. Moje trápení, jakoby ten člověk prožil to samé co já!
„…myslel jsem, že jsem konečněnašel lásku – tu pravou, ve kterou jsem věřil, ale…ona asi opravdu neexistuje?!Bylo to tak jasné, dokonce jsem byl schopen si tu dívku vzít! A to jsem senechtěl ženit…“ – začne nanovo plakat. Slyším jeho kroky…míří pryč.
Proč mi to tak připomíná mousituaci? Já jsem měla taky svou lásku, ale nepřející lidi nás rozdělili. Muselajsem opustit jediného člověka, který mi kdy rozuměl, kterému jsem rozuměla já,o kterém jsem věděla jistě, že s ním bych byla schopná prožít celý život!Ale nedopřáli mi to. Vyhrožování bylo silnější než můj cit – pud sebezáchovy.Asi jsem byla srab, ale opustila jsem lásku!
Nevím proč, ale najednou chcividět toho, kdo má život na zhroucení, kdo si prošel stejným trápením, jako já!Ale stačím už jen zahlédnout jeho siluetu. Připomíná mi jednu osobu, ale…ale tonení možné. Nemůže to být ten…koho myslím…
Chci tu osobu doběhnout, ale pročmi to nejde? Proč se mi najednou vzdaluje…
„Počkej“ chci zavolat, alehlasivky mne náhle zradí.
Osoba se otočí před bílou mlhou. Vidímjeho oči, ty oči do kterých jsem se zamilovala, o kterých jsem snila celý svůjživot, kvůli kterým jsem si prošla nejhorším rokem svého života!
„…. …“ – vydechnu jeho jméno apostava zmizí v mlze.
Příběh od :
RenateSaskieMoncev - nekopírujte bez zdroje prosím!!!
Stejně když si to zkopírujete, tak nebudete vědět o co se jedná - je to můj příběh, můj život, moje pocity - to chápu jen já!
Tahle otázka mi dneska proběhla hlavou ani nevím proč - ale je to zajímavá úvaha - ne ze strany roma, ale ze strany normálního člověka - proč se snaží skrýt to, co má a ukazovat to, co nemá?
- měla jsem jít s holkama na Obchodku v Šenově a bylo by dobře - možná...
