Mou myslí donedávna klokotal příval myšlenek bublavě se zabývající možností sdělit jeden, téměř 30 let starý příběh. Nejsem jsem si jistý, zda jeho zveřejnění bude někomu k užitku, zda si z jeho obsahu bude moci někdo něco vzít, něco co by mu pomohlo k dalšímu putováním životem. Ale objevila se tíha čehosi nepopsatelného, nehmatatelného, nedefinovatelného, zarážejícího mě svou urputnou snahou, která se občas změní v tichý hlas našeptávače, který říká, že bych to udělat měl. Divoké sny, které občas vyvřou z hlubin podvědomí jsou dalším silným motivem podělit se s Vámi a ač to bude vypadat velice sobecky, i kdybych byl ten jediný, komu by v životě pomohlo toto zveřejnění, byl by to dobrý počin.
Následující příběh chci věnovat všem, v jejichž rodině se objevil slabý článek, zmítající se pod údery sobeckého ega, roztržený sklony k závislostem, který způsobil, rozpad rodiny, jejíž členové se od sebe nadobro oddělili. Všem, kteří museli trpět a kteří si traumata z dětství nesou ve svých srdcích jako těžký balvan táhnoucí je nestále do hlubin teskných vzpomínek.

Když sleduji co se kolem nás děje, co se odehrává za divadélka na politické scéně, dělá se mi lehce nevolno.
  A že to je scéna! Všude samé loutky, kulisy, našeptávači a hromada převleků...
Něco je prohnilé ve státě českém. Co je to za dění v naší zemi, když lidé, kteří by měli jít národu příkladem (a zřejmě i jdou) se chovají, jak malé děti.
Rath se stává "zločincem" trestajícím vlastní národ.
Nadávkami a zastřašováním ukazuje mladým voličům, jak se dělá vrcholová politika.
Jeho z bláta populismu stavěný piedestal se neustále nabaluje dalšími nechutnostmi.
  Člověk, který z něho káže je schopen obcházet zákon (a ještě to veřejně prezentovat), jen aby ukojil svou vlastní ješitnost a udělal se hezkým politicky levostředově orientovaným voličům, kteří si bláhově myslí, že jsou pro politiky prioritou a že snaha o zrušení zdravotnických poplatků není jen laciným gestem.
 Bohužel jsme stále převážně národ zabedněnců. I v této době v našich řadách převažují především starší ročníky. Tito lidé, názorově pokřivení a deformovaní minulým režimem mají bohužel i dvacet let po revoluci tendence upínat se k lidem preferujícím smyšlené vize o krásném světě blízké budoucnosti, mluvícími jaksi komerčně a otřepaně. Politici využívají krátkozrakosti obyvatelstva, které není schopno (nebo možná ani nechce) hledět do budoucnosti dále, než za horizont nějakých řekněme pěti let. Je to od nás nezodpovědné a kruté a to především k našim dětem a vnukům.
  Co si myslet o faktu, kdy je kandidát do EP Vladimír Železný oficiálně a pravomocně odsouzeným člověkem? Někdo, kdo vlastní stát okradl na daních chce nyní hájit jeho zájmy a nikdo v tom nevidí problém. To je vrchol nechutnosti, který jen ukazuje na současný úpadek politiky.
Mr. Paroubek je zase uzavřen ve svém světě veselých statistik, i když je mu asi jasné, že "statisticky" vzato jsou statistiky použitelné tak maximálně v politických a veřejných debatách, čehož maximálně využívá a kterými koření své řeči o spokojeném národu.
  Známí na moje stížnosti reagují neadekvátně a radikálně: "Tak se odstěhuj, když se ti to nelíbí."
Nemohl jsem věřit vlastním uším. Utéct umí každý, kdo má strach. Zdrhnout je to nejjednodušší řešení, ale co tíha vlastního svědomí?
Nechci utéct, chci bojovat, protože jsem vlastenec. Stále někde v koutku duše cítím zodpovědnost za okolí a věřím, že ještě nejsme tak zkažení, že ještě není pozdě změnit situaci v téhle zemi, naší zemi k lepšímu.
Ale jak? Založit vlastní stranu?
Nevím. Netuším. Jsem člověk činu, ne myslitel...

Ostré hrany břehů řeky zvané život
češou skutky, sváry i líbezné chvíle.
Místo vody - děje, místo proudu - čas.
Hloubce síla vůle hlasitě se směje,
nevěrce ať vezme třeba klidně ďas.

Slavičí křidélka v korunách stromů
s listy si ševelí příběhy z mládí.
V prstenci slunce, ze zlatých klecí,
z balkonů domů svobodu hájí.

Pavoučí sítě tancují ve větru
s lehkostí, pevností sobě jen vlastní.
Slavičí myšlenky zachytí v rozletu,
nemůžou a také nesmí být šťastní.

Každý sensitivnější člověk se občas setká v životě se situací, kdy duše zdá se být drásána jeho vlastní tíhou svědomí smísenou se záchvěvy raněného ega a jeho vlastní působení zde na zemi, v této realitě je zpochybňováno. Klade si otázky typu proč, proč já, není to všechno zbytečné? V kontextu s opraným klišé, které praví, že všechno zlé je pro něco dobré jde ruku v ruce možnost všímat se reakcí okolí a to nejen přátel, ale i společnosti jako takové a nacházet odpovědi na otázku zcela jinou - "Kdo je můj opravdový přítel a kamarád?"
  Dokud budeme brát život z nadhledem, šršet vtipem a nad i závážnými situacemi se povznášet, či pomyslně mávat rukou, je náš postoj snášen zpravidla dobře a vítaně. Pro středně empaticky založené bytosti a introverty je tento postoj doslova přínosem a zásobuje je dostatkem volné energie.
  Až si černě zbarvená a odvrácená strana života vyhledá vaše nitro, můžete byť s úzkostí a v depresích pozorovat své blízké okolí, kde jen ti nejvěrnější a nejlepší zůstanou pevně stát po vašem boku. Přesto i pomoc nejlepších přátel je (až na vyjímky) pomoc podpůrná, ten hlavní, první a nejdůležitější krok a vymanění se s pevného sevření existenčních tlaků a žalostí zbarvených filosofických nálad musíme udělat my. Je důležité s depresí bojovat od samého začátku. V podvědomí ukotvit myšlenku s jasným cílem - vyhrát. Bojujme a nevzdávejme se. Nikdy se nevzdávejme, berme i úzkosti jako zkoušku, výzvu, test někoho tam nahoře, (nebo kdekoli jinde) který se ujišťuje, že naše bytí je pro nás důležité, že nejsme otráveni zázrakem života, že chceme žít a jsme vděčni za to, že můžeme.
  S takovýmto přístupem musíme vyhrát sami nad sebou, neb jsme sto si uvědomit, že teď, v této chvíli tu jsme, můžeme si uvědomovat sami sebe, ať už jakkoli a to je takový zázrak, že neznám většího. Život je darem z nebes, važme si ho a bojujme. Za sebe, za přátele, za děti - za naší budoucnost.