Každý sensitivnější člověk se občas setká v životě se situací, kdy duše zdá se být drásána jeho vlastní tíhou svědomí smísenou se záchvěvy raněného ega a jeho vlastní působení zde na zemi, v této realitě je zpochybňováno. Klade si otázky typu proč, proč já, není to všechno zbytečné? V kontextu s opraným klišé, které praví, že všechno zlé je pro něco dobré jde ruku v ruce možnost všímat se reakcí okolí a to nejen přátel, ale i společnosti jako takové a nacházet odpovědi na otázku zcela jinou - "Kdo je můj opravdový přítel a kamarád?"
  Dokud budeme brát život z nadhledem, šršet vtipem a nad i závážnými situacemi se povznášet, či pomyslně mávat rukou, je náš postoj snášen zpravidla dobře a vítaně. Pro středně empaticky založené bytosti a introverty je tento postoj doslova přínosem a zásobuje je dostatkem volné energie.
  Až si černě zbarvená a odvrácená strana života vyhledá vaše nitro, můžete byť s úzkostí a v depresích pozorovat své blízké okolí, kde jen ti nejvěrnější a nejlepší zůstanou pevně stát po vašem boku. Přesto i pomoc nejlepších přátel je (až na vyjímky) pomoc podpůrná, ten hlavní, první a nejdůležitější krok a vymanění se s pevného sevření existenčních tlaků a žalostí zbarvených filosofických nálad musíme udělat my. Je důležité s depresí bojovat od samého začátku. V podvědomí ukotvit myšlenku s jasným cílem - vyhrát. Bojujme a nevzdávejme se. Nikdy se nevzdávejme, berme i úzkosti jako zkoušku, výzvu, test někoho tam nahoře, (nebo kdekoli jinde) který se ujišťuje, že naše bytí je pro nás důležité, že nejsme otráveni zázrakem života, že chceme žít a jsme vděčni za to, že můžeme.
  S takovýmto přístupem musíme vyhrát sami nad sebou, neb jsme sto si uvědomit, že teď, v této chvíli tu jsme, můžeme si uvědomovat sami sebe, ať už jakkoli a to je takový zázrak, že neznám většího. Život je darem z nebes, važme si ho a bojujme. Za sebe, za přátele, za děti - za naší budoucnost.