Do devíti hodin se sjeli zbylí aktéři a mě začínalo být jasné že tahle akce bude mírně ostřejší než normální. Někteří borci si přivezli vlastní zbraně a výstroj, z čehož by se dalo lehce odvodit že už to někdy drželi v ruce a vida, ono to tak opravdu bylo. Naštěstí tihle borci byli snad šťastným řízením osudu vyrovnaně rozhození do obou týmů takže žádný neměl výraznou převahu těchto ostřílených profíků. Horší by to bylo kdyby byli všichni naskládaní v jednom týmu, to bychom asi my ostatní sloužili spíš jako maso do mlýnku (na maso). Mezi devátou a půl desátou jsme byli všichni (26 lidí) navlečení v maskáčích, střepinových vestách, rukavicích a chráničích na krk (tam to fakt dost bolí) a připravení na instruktáž o bezpečném zacházení se zbraní, a vůbec o povšechném fungování hřiště, čili co a jak chodí. Pak jsme si převzali zbraně, naládovali kule a začla první hra. Hráli jsme na velkém hřišti jako žlutě označení proti šmejdům červeně označeným hru na vlajky, to znamená dva bunkry na protilehlých stranách mají na sobě vlaku které se musí dotknout protihráč, čímž se považuje bunkr za dobitý čili vítězství. Zvolili jsme zřejmě lepší taktiku protože po zběsilém střílení, kdy si obě strany vyměňovaly navzájem mraky kulí, se podařilo červeňáky do jednoho vystřílet, takže dotknutí se vlajky byla spíš třešinka na dortu než prostředek vítězství. Bohužel jsem se vítězství nezůčastnil, protože jsem zvolil cestu středem a starý dobrý frontální útok, jenže sám jsem na to fakt nestačil a po patnácti vteřinách křížové palby jsem to prostě koupil do škeble a zvedajíce se s rukama nad hlavou a zařváním: "MÁM", jsem ještě nakoupil do zad a do stehna od spoluhráčů, fakt požitek. Odkulhal jsem si na mrtvoliště, kde jsem si z maskáčů ubrouskem utřel barvu a zbytky kuliček zasekaných ve tkanině, s pocitem že můj prvotní odhad o mlýnku na maso se ukazuje celkem reálný. S druhou hrou se pozice týmů vyměnily a pod dojmem mé poslední akce jsem se vydal vlevo s ještě dalšími dvěma, jenže nás začali zasypávat kulema tak, že nešlo ani vykouknout na pár vteřin, které stačily dalšímu šmejdovi aby nás z boku obešel a pokropil všechny. No nic, odešel jsem na mrtvoliště kde už nás bylo asi pět, mumlaje něco o tom že bych potřeboval spíš kulomet, než tuhle flusačku. Tuhle hru jsme bohužel prohráli. Následovalo střídání s "neoznačeným" týmem co hrál na malém hřišti mezi nafukovacími překážkami. Po příchodu na stanoviště jsem zjistil že hřiště je opravdu hodně malé. To koneckonců potvrzuje i délka přestřelky mezi jednotlivými stranami, kdy po zhruba třiceti vteřinách bylo na jedné straně mrtvo a na té druhé bourák s vlastní zbraní. Vzpoměl jsem si co říkal pronajímatel hřiště o rychosti hry na tom menším plácku a musel jsem mu dát zapravdu. Na tom menším se hraje fakt dost rychle. Tady vyčkávací technika neměla šanci na úspěch a další hru jsem lítal jak blesk od překážky k překážce a zasypával nepřátele množstvím kulí. Při přebíhání přes delší úsek jsem si periferně, co maska dovolila, všimnul pohybu zleva ale už bylo pozdě, ostrá bolest stehna kousek nad kolenem mě sundala k zemi. Nebylo třeba hádat kdo mě složil, bylo to naprosto jasné. V běhu mě nikdo jiný než borec s vlastní zbraní netrefil. A to byl právě okamžik kdy jsem si uvědomil, že na démony s vlastní výbavou je třeba dávat si pozor, protože to od nich fakt dost bolí. Což koneckonců dokládají modročervené skvrny které mám dneska různě po těle. Od té chvíle jsem začal hrát dost opatrně a tiše. Nedělat hluk se vyplatilo, hluk palby totiž přitahuje další palbu což mívá dost často umrtvující účinky. Další hru jsem přežil a pak ještě mnoho dalších, samozřejmě s vyjímkou těch kdy mě sundali šmejdi z druhé strany, ale těch už tolik nebylo. Zhruba od desíti do dvou hodin jsme stihli fakt hodně výměn, zhruba kolem půl dvanácté měl někdo ten skvělý nápad rozdělit neoznačený team mezi zbylé dva, takže jsme hráli 13 x 13 a to byl teprve masakr. Vychutnal jsem si Davida na mostku, kdy myslel že ho nikdo nevidí a úplně se mi z boku odkryl a pak ještě dalšího červeňáka za ním, chvíli jsem pozoroval prostor před sebou, hledal stíny a poslouchal zvuky boje okolo, ale vypadalo to že mám před sebou volno, že tam je čisto. Pomalu jsem se sunul nahoru do kopce k poslední překážce před bunkrem s vlajkou, lehnul si za ni a pozoroval kde na mě kdo číhá. Všude klid, boj se odvíjel pouze na křídlech vlevo a vpravo ode mě, vypadá to že střed jsme vystříleli, teď jestli nikdo nejistí bunkr, máme vyhráno. Dělilo mě od něj tak šest metrů, pár skoků a jsem u něj a i kdyby po mě zboku stříleli stejně to stihnu, říkal jsem si v duchu. Ještě poslední rozhlédnutí a vyrazil jsem, první odraz druhý, divokými šílenými skoky se řítím k bunkru aby ti co by na mě chtěli vystřelit z boku neměli šanci. Poslední dva metry jsem skoro letěl vzduchem a už už se natahoval po vlajce když se z jedné střílny bunkru vysunula hlaveň přímo proti mě "O FUCK!!" koupil jsem dvě tak z metru. Tohle fakt dost bolelo. Další hru jsem už takhle nehazardoval a vyčistil jsem bunkr raději z boku, kde na mě jeho posádka neviděla, ukázalo se to jako mnohem zdařilejší řešení. Zajímavá situace nastala když jsem se dostal do křízové palby dvou šmejdů, kteří zahrnovali téměř soustavnou palbou, takže jsem nemohl vůbec nic, jen se krčit abych někde nevyčuhoval, zamával jsem na kolegu vedle a za jeho vydatné pomoci se mi podařilo donutit jednoho ze šmejdů krýt se tak na dvě vteřiny, které mi stačily k tomu abych se odkulil do příkopu, dolezl skoro až k němu a bestiálně ho zprasil. Přesně jak říkal pronajímatel hřiště na začátku při instruktáži, je to hodně o komunikaci. Jednotlivec nemá šanci, takže kdo hraje sám za sebe a nespojí se se zbytkem týmu bude na mrtvolišti možná až nezdravě často. Takže systém hraní je jasný, na začátku si každý vybere kudy půjde (čtyři vpravo, čtyři vlevo, čtyři středem a jeden zaleze do bunkru jako poslední obrana vlajky), rychlost s kterou zabereme důležité úkryty nám pak dá strategickou výhodou kterou už druhý tým neobrátí na svou stranu, z takového obklíčení na tomhle hřišti se za všechny hry nikdo nedostal, tam nejde ani vykouknout protože odevšad lítají kule a smyčka se utahuje až na krev kdy do každé sřílny bunkru, čili posledního bodu obrany, nakouknou naše hlavně a nasypou tam co se vejde. Ten co tam bránil pak většinou lituje toho že tam lezl.