Dnes ráno jsem se nalogoval, oběhnul servery, skouknul poštu, novinky na netu a podobné záležitosti a řekl si, že by bylo dobré něco sem zase napsat. Měl jsem jakési špatné spaní a to je možná příčina toho, že jsem dnes jak kdyby mě někdo praštil klackem přes hlavu, ale pořádným a víckrát.. I mrknul jsem do návštěv, kdopak ke mě zabrousil. Tohle dělám docela často, protože kde jinde hledat zajímavé články než u lidí kteří čtou ty moje, tím nechci říct že bych psal nějak zvlášť zajímavé články ale spíš poukázat na to že určitá spřízněnost duší existuje i v tomhle druhu kontaktu. Nevím jestli náhoda tomu chtěla, ale rozkliknul jsem profil slečny s nickem -chelsey-, kde mě zaujal úryvek z indické bajky o stvoření ženy. Pro ty kdo ji neznají jsem si dovolil ji vytáhnout z netu celou, dočtěte ji do konce má hlubší smysl než se na první pohled může zdát..

PROČ MUŽI PLÁČOU
Indická bajka o stvoření ženy

Bůh vzal oblost měsíce a ohebnost hada, přilnavost břečťanu a záchvěvy trávy, měkký pohled laně a vrtkavost větru, pláč dešťového mraku a veselí slunečního svitu, plachost zajíce a marnivost páva, sladkost medu a krutost tygra, chlad sněhu a žár ohně, štěbetání sojky a vrkání hrdličky... To vše smíchal dohromady a stvořil ženu.
Byla krásná a svůdná. Bůh viděl, že je nádhernější než gazela či ibis, obdivoval se jí a byl na své dílo hrdý. Pak ji daroval muži. Za týden přišel muž celý zničený k Bohu: "Pane, to stvoření, které jsi mi dal, mě umoří. Bez ustání povídá a stále si jen na všechno stěžuje; směje se a pláče zároveň; je neposedná, náročná a nervózní; pořád se kolem mě motá; nedá mi chvilku pokoje. Prosím tě, Pane, vezmi si ji zpět, nemohu s ní žít!"
A Bůh, jako dobrý otec, si ji vzal zpátky. Ale za týden přišel muž k Bohu znovu: "Pane, od té doby, cos mi vzal to stvoření jsem tak sám. Ona mi zpívávala a také pro mě tančila; a když se tak na mě zadívala koutkem očí, aniž ke mně obrátila hlavu, jak okouzlující to byl pohled! Také si se mnou hrávala a žádné ovoce na stromech není tak sladké jako její laskání. Prosím, vrať mi ji, nemohu bez ní žít!" A Bůh mu ženu navrátil.
Uplynul další týden a Bůh se zamračil, protože viděl, že se zase blíží muž a strká ženu před sebou. "Pane," řekl, "nevím, čím to je, ale jsem si jistý, že mi tohle stvoření působí víc trápení než radosti. Prosím, vem si ji zpátky."
Když Bůh vyslechl tato slova, rozhněval se. "Muži, vrať se i se svou společnicí do své chýše a uč se to s ní vydržet. Kdybych si ji tu nechal, přišel bys zase za týden zpátky a doprošoval se mě, abych ti ji znovu vrátil!"
A tak muž odešel.
"Jak nešťastné stvoření jen jsem!" zaplakal nad sebou. "S ní žít nemohu - a bez ní také ne!"