Asi bych měla jít spát, přijeli jsme dnes z ČR a je ze mně loutka, ale jaksi se mi chce ještě chvíli bloumat....
Pořád se mi dokola honí v hlavě pár věcí a přemýšlím, zda mají nějakou spojitost nebo už mi začíná hrabat....

Spolužačku zavřeli před pěti týdny do psychiatrické léčebny... ne, není magor... je to moc fajn holka, které asi život trochu přerostl přes hlavu... Volala jsem jí a poprvé v životě nevím, co říct, o čem se bavit.... chci pomoct, nemůžu.... nevím jak... kdyby byla moje kamarádka odmalička, asi budu vědět co říct, ale takhle jsem bezradná.... Takový pocit jsem neznala.
V autobuse z Prahy do Brna jsem zkoukla film Constantine.... hmm někdo řekne, že je to hovadina, někdo řekne, že je to nepovedenej Matrix... nebo něco mezi tím. Už jsem zjistila dávno, že vše co se kolem děje má nějaký smysl, někomu skrytý, jiný v něm umí číst. Něco jako pokud objevíte novou značku, osobnost, jméno, událost.... tak si najednou všimnete, že jste ji měli vlastně vždycky před očima....najednou ji potkáváte na každém rohu, vidíte v novinách, objevíte ji i doma.... předtím neexistovala, i když jste ji měli vždy přímo před nosem... Stejně tak pokud v něco věříte, aplikujete svoje úvahy na události, fakta, která se k vám dostávají, děje, které pozorujete....dovedete objevovat skryté významy a přemýšlíte, jestli to takhle vidí automaticky každý nebo jen vy.
V tom filmu mě pobavilo to, že se prý Bůh se Satanem vsadili... taky z Archanděla Gabriela se vyklubal zmetek.... Asi bych si měla přejmenovat nick na Padlého anděla.... ale bohužel to nejde
V etice jsme měli diskuzi na téma morálky za předpokladu, že Bůh je "mrtev".... Nevíte náhodou někdo, proč vždycky když se lidem daří, tak si nevzpomenou, ale když se staně neštěstí, obrací se k Bohu, aniž by na něj kdy věřili....a pokud na něj nevěřili, tak najednou ho aspoň obviňují ze všeho zlého, co se na světě děje?? Ano, kdyby Bůh existoval, nedopustil by, aby se mi stalo to nebo tamto...... proto Bůh neexistuje....
Kde byly tyhle myšlenky, když se dělo něco hezkého?
Překvapuje mě, jakým způsobem lidi pořád sami o sobě přemýšlí jako o středu vesmíru, jako o něčem, co je bez viny, dokonalé, ba přímo se zářící svatozáří nad hlavou.... Proč ti, kteří mají problémy jsou najednou zaslepení ke svému okolí a neslyší pro svůj nářek ani smutný povzdech přítele.....?

Na letišti jsem potkala dva budhistické mnichy a vyslechla jejich motlitby a požehnání jedné "z oveček"...letěli pak se mnou do Prahy... v autobuse přes uličku seděl mladík, který držel růženec a odříkával poctivě svoji denní motlitbu, kterou ukončil pokřižováním se a políbením růžence... Ve spěchu z letiště na autobus jsem viděla jednoho " z našich" jak utíkal s růžencem na krku, aby stihl odpolední motlitby.... A já, Padlý anděl, přemýšlím o tom, že bych měla vytáhnout ten svůj a když neumím zachraňovat kamarády a přátele, tak aspoň se pokusit vzkřísit Boha.....aby o něm nikdo nemohl prohlašovat, že je "mrtev" ...a aby mě Gabriel nechtěl brát pod svá křídla......

PS: Nejlepší kamarádce jsem koupila k narozeninám sošku anděla.... .... napsal/a: SWEET_ANGEL 01:11 | Link


Komentáře

« Domů | Přidej komentář