Když láska umírá
Treichel / Treichel

Čáry životů, křivky běží,
jedna s druhou kříží dlaň,
kdysi zkoušel jsem v nich číst.
Touhy vetkané uvnitř leží,
stejně tak i osud píšou náš
a ten nikdo nezmění, víš, osud - ten nezměníš.

Zas padá nocí sníh jako tenkrát,
když jsi stála ve dveřích,
dopis v dlaních sevřený.
Ten příběh život psal černou tuší,
na pár řádcích sbohem dal
ten, kdo dřív o tebe stál, stál, tolik stál.

Ref.
Tak jak se může stát, že není si co dát,
že najednou si víc dva nedokážou říct?
To láska umírá a slzy nevnímá,
čas přišel si ji vzít. Proč musí to tak být?


Co v očích měla´s, vím, marně volám,
pak siréna utichá, no a zvony začly bít.
Dávno, dávno vím, všechno končí,
ve vzpomínkách zůstanou
ti, co musí věčně snít, snít, věčně snít…

Ref