Když jsme si domlouvali schůzku, tak jste se zdráhal rozhovor poskytnout a tvrdil jste, že už nemáte co říct. To jste vším kolem sebe tak znechucený?

I ta ignorace dění kolem mě je v podstatě určitou mojí výpovědí. Já tu ignoraci činím důsledně, a znamená to, že nejsem odvázaný z dění kolem sebe, nebo ho přinejmenším s ostatními nesdílím.

I psaní básní se dá pokládat za útěk od reality. Co pro vás psaní veršů znamená?

Já jsem se spíš svěřoval před světem do těch básniček, a ne že bych chtěl svěřovat něco světu. Já už ale dva nebo tři roky nic nenapsal, takže nemůžu moc mluvit o současnosti, když se tomu nevěnuju.

A proč už teď nepíšete? Vyčerpané téma?

Především mě to už nebaví, v horším případě je mi to protivný. A ani mi to nechybí. Myslím, že poezie je tu zapotřebí jako jakési opozity vůči všeobecný zhovadilosti, která vždycky panovala a panuje nadále. Jak říkal myslím Seifert, že poezie je stav ducha, a je pro ty, co jsou jí otevřeně naladěni a uvažují v obrazech nebo ve slovech... Jenže já mám poslední dobou všechno jaksi v neverbální rovině, kdy se nedají ani pocity vyslovit. Mám třeba husí kůži jen při představě, že bych měl někomu odepsat na dopis.

Co je příčinou?           

Mě je to prostě protivný. Za život se mi to stalo asi tak třikrát. Ale teď mám takový pocit, a klidně řeknu, že nikoliv obavu, že tohle je už definitivní.Ten můj okruh témat je víceméně stejnej, na tom jsem si zakládal, ale přese všechno je asi „vyčerpatelnej“. Ta témata si ale autor nevybírá, ona si naopak vybírají jeho.

NE, NEJSEM JEŠTĚ TAKÝ CHUDÁK

bych smrti své se polekal

a přesto sám se nejdu udat

že dnes chci zabít člověka

a poslat ho plout po řekách

- to byl bych jen sám sebe zrádce...

však mrtvý, jehož zřím teď v Svratce

když jménem svým naň zavolám

řve: Nejsem tvoje mrtvola!

a s úsměškem dál pluje Svratkou

a já jdu domů radši zkratkou

- vždyť musí mě mít za vola!

(sbírka Jarní elegie)

Vám bude za tři roky padesát, tak už si můžete dovolit rekapitulovat a hodnotit úspěchy.

To je hezký, to vám teda děkuju. Já se nerad vracím do minulosti. O jakých úspěších mluvíte, to teda nevím...

Třeba Cena Revolver Revue z roku 1992. Za úspěch se dá ale přece pokládat hlavně čtenost vašich sbírek.

Tak ta cena byla jediná, poslední, a nota bene jenom čestná. A že se čtou mý knížky? Tak ty čtou lidi, který netvoří většinovou část týhle společnosti, a myslím, že mi masová popularita nehrozí. Jsem teď sice prý, dokonce spolu s Ivanem Wernischem, nejprodávanějším současným českým básníkem u nás, ale je to smutná satisfakce a strašně relativní pojem. Smutná proto, že když se mých knížek prodalo dejme tomu tak k desetitisícům, tak těch lidí bylo maximálně deset tisíc. 

JSME SI BLÍZCÍ JAKO PRVE

ač důvod je mi záhadou

nosíš z kapek mojí krve

náhrdelník pod bradou

Starý věnec z mého hrobu

usušilas na čele

místo něj teď zdobí skobu

polštář z naší postele

V obálce máš moje vlasy

starý obraz chmurný

mezi ňadra schovala jsi

klíček od mé urny

Slova, která jsem ti říkal

napsal někdo po zdech

z naší lásky zbyl jen výkal

uhořelý povzdech...

(sbírka Neklid)

Lidí, co čtou poezii je málo. Může to být způsobeno i tím, že lidi v dnešní době neradi nad něčím přemýšlí, a berou všechno tak, jak se to na ně hrne a jen konzumují?

Tak to bezesporu. Já třeba už rok nemám televizi, a než jste sem přišla, tak jsem jen tak na dálku nestačil čumět, co se tam děje.

Když jí ale člověk odvykne, tak potom vlastně zjistí, že jí tolik ani nepotřebuje.

O hodně horší je ta druhá věc, že jí člověk rychle přivykne. Když jsem ji ještě měl a pustil jsem si k večeři zprávy, tak jsem se přistihl, že jsem si vytvořil návyk, skoro pavlovovskej reflex. Při zprávách jsem začínal když ne slinit, tak si hotovit jídlo. Protože ale já sám nepovažuju jídlo pro mě za kdovíjak honosnej program, tak mi k tomu tato sekundární kulisa chyběla. Zezačátku  jsem ji sice nahradil rádiem, potom ani tím ne. Odvykl jsem si, a když jsem pak po delší době chvíli na televizi koukal u rodičů, nestačil jsem se divit, co to tam vůbec produkujou. Najednou vám dojde, že stačí několika měsíční odstup, a vidíte, co vám dříve připadalo normální. A lidi to berou jako samozřejmý, protože všichni na ten program přistoupí a žerou jim to i s navijákem. Podle mě by měli ještě lidem platit něco jako důchodový připojištění za předčasnou všeobecnou demenci. 

A kompenzujete si nedostatek informací třeba novinami?

Takový blbosti jako noviny teda ne. Občas najdu nějaký ve vlaku, tak si je přečtu, a nestačim taky čumět.

Vy se pohybujete střídavě mezi Prahou a Brnem. Tady v Brně máte baráček po babičce a tedy i určité kořeny.

Teď jsem spíš tady. Moje maminka se v Brně narodila, a pak se vdala za Pražáka a už se sem nevrátila. Já jsem sem jezdil za prarodiči na prázdniny, a pak jsem po nich zdědil ten jejich domeček.

Čím vás tedy Brno přitahuje, že se sem tak často vracíte, když je celá vaše rodina v Praze. Vzpomínky?

Možná se dá říct, že mě dříve Brno něčím přitahovalo. A to hlavně v době, kdy jsem sem z Prahy utíkal jako na pustý ostrov. Už mi ale nějak zhořklo, člověk se všeho jednou přejí. Jsem tu ale rád, a když tu nejsem, tak se netěším na Brno, ale do svýho domečku, kterej je holt v Brně.

Byl jste někdy ženatý?

Nikdy jsem nebyl ženatý, ale mám v Praze dvě dcery. Jedna teď měla maturovat, ale protože se po dva roky věnovala svému hobby, z kterého se vyhrabává až do teď  - drogám, odložili jí ji na září. Druhá dcera studuje střední uměleckou školu a moc jí to baví. Je všestranně nadaná.

Vídáte se s nimi?

Občas ano, ale teď už si každá žije spíš svůj život.

Působíte jako melancholický člověk, který má rád samotu, nerad něco mění, je nerozhodný...

To už je konstituční záležitost, kterou bych někdy třeba i rád změnil, ale prostě nemůžu. Já ne že bych si liboval v samotě, ale mučí mě její opak.

Tak jen doufám, že z toho našeho dnešního setkání nebudete mít nějakou noční můru.

Tak řekněme, že z mé strany jde o takový resocializační pokus.

NECHTĚ JSEM SI POLIL KAFEM

koncept se svým epitafem

zapomněl jsem jeho znění

a text už je k nepřečtení

Co teď vzkážu příštím lidem

(pokud někdo živý zbyde)?!

že jsem zde žil v sedmém nebi?

- vůbec nikdy jsem tu nebyl!

Něco vzkázat? - Co a komu?!

ty pitomče, směj se tomu!

- u konce až budeš s dechem

skončí s tebou život všechen!

(sbírka Bestiální něha)

Vraťme se k vašim pochmurným básním. Myslíte, že když o té smrti budete psát, že ten strach z ní zmizí?

Já smrt vlastně nevzývám, ale spíš zaříkávám. Na smrt si nejde ale zvyknout. V tu smrtelnou hodinu bude nakonec stejně všechno jinak. Ono se se smrtí ve dvaceti koketuje hezky, ale když je člověk starší, tak už to taková zábava není. Já jsem si na samotný fakt smrti zvyknul, to už je celkem nuda, ale spíš se vyskytuje pocit marnosti. Nemáte tam něco veselejšího?

Když chodíte nerad mezi lidi, vyhledáváte aspoň kontakt s přírodou?

Já v přírodě skoro žiju a je můj nejbližší komplic, protože mi dá mnohem víc než knihy. Mě ale úplně stačí, že kolem mě lezou mravenci, šneci, kočky. Přírodu jakožto takovou nemusím ani vyhledávat, protože je všude kolem. Když mám třeba doma mouchu, tak ji nezabiju, ale chytám do kelímku a pouštím ven. Nebo jsem si tuhle domů přivezl z lesa kapradí a doma jsem zjistil, že z něj vylezli dva mravenci, kteří marně hledali svoje cestičky. Vzal jsem je do krabičky a odvezl zpátky. Sice není vyloučený, že jsem cestou deset jiných přejel, ale já bych do rána neusnul, kdybych věděl, že mi doma běhají a pořád ty svý cestičky hledají. Nedávno jsem dokonce přelíval i kýbl s komářími larvami. Nebo mi na jaře nalítají do zahrady semínka javorů a akátů, který pak vyklíčí, ale já nemám sílu je vytrhnout a vyhodit. Tak je dávám do kelímků od jogurtů, a když jsou pak větší, tak je zasadím v lese.

Pramení to z nějaké vnitřní potřeby zachraňovat?

Zachraňovat ne, ale přinejmenším neškodit. Já se necítím být v pozici toho, kdo bude rozhodovat, zda ten javor nebo mravenec nebude žít. Moje jednání není nic racionálního, proto je někdy těžké vysvětlit, co celý den dělám. Já jen nesnesu pocit, že někomu nebo něčemu ublížím. Všechno, co chce žít, má svůj boží záměr a my, přestože jsme součástí téhož, nejsme kompetentní o něčím životě rozhodovat. Jediný co možná zabiju je ještě klíště, ale ani z toho mi není moc dobře.

Teď v dubnu zemřel Egon Bondy. Jak jste na tu zprávu reagoval? Vídali jste se v době, kdy žil na Slovensku?

My už jsme se tak deset let neviděli. Ono se s ním ale stejně nedalo už komunikovat. Moje reakce byla až úlevná, protože jsem věděl, že na tom nebyl zdravotně moc dobře. Do dneška ani nevím a ani nechci vědět, zda ta jeho smrt byla náhoda, nebo úmysl. Ono je to ve výsledku stejně jedno. Když jsem se dozvěděl, že umírá na popáleninách, tak jsem ho ani jako člověka nelitoval, ale měl jsem pocit, že místo jednoho člověka shořela i polovina národní knihovny. Byl jak chodící encyklopedie. Ale vůbec jsem nepozoroval nějakou lítost, spíš úlevu.

Vybaví se vám na něho nějaká zásadní vzpomínka?

Víceméně vzpomínám na jeho komický průpovídky. Na jednu jsem si vzpomněl ale dost citelně, to když někdy v roce 81 jsem k němu na jeho pozvání přijel a on mi vracel moje rukopisy označené svými značkami. Pak mi jen tak mimochodem říkal: „Vy jednou budete v čítankách, pane kolego a já se o to postarám“. Když jsem s tím pak přišel do hospody jako s Bondyho hláškou, tak se všichni válely smíchy po zemi, protože taková představa byla naprosto absurdní. Tento rok ale došlo k naplnění jeho vize, protože jsem byl otázkou u maturit, což je pro mě zdrcující. Pro mě to není opravdu žádná pocta. Já sám maturitu ostatně nemám, a nic jsem pro to ani neudělal. To, že jsem předmětem u maturit, mi přijde komický.

Máte představu, co budete teď v nejbližší době dělat?

Před dvaceti lety jsem hrával na kytaru v jedné bigbeatové kapele. S tou teď dávám dohromady starší i nově vznikající písničky a směřuje to k vydání desky a taky k nějakýmu koncertování. Koncerty jsou už ale teď pro mě strašidlem, a téměř z toho nespím. Zatímco mí kamarádi jsou už ostřílení profesionálové, já za nimi pokulhávám, protože jsem na kytaru léta nesáhl. K tomu pak přece jenom patří i zpěv, který považuju za jakýsi emocionální projev - musíte zpívat, hlídat si intonaci, výraz, rytmus s kytarou a ještě zahrát správně akordy. Je to moc věcí najednou. Já se nebojím výsledku, ale spíš mám úzkost z mé veřejné expozice. Přirovnal bych to k tomu, když si šedesátiletá baletka vzpomene, že to všem natře.

 Foto: autorka.