Někdy se stane něco hrůzyplného, něco, co s člověkem silně otřese. I klidný člověk se pak v mžiku změní v nepoznání. Nejdřív jen tak tiše stojí...snaží se přemýšlet...neraguje...ale po době kratší, než by se mohlo zdát, dojde ke zlomu a mysl toho člověka se zatemňuje, a ten člověk ztrácí naději a začíná být stále více smutný. Přestává věřit v jakékoliv možné řešení, stále si jen opakuje, co udělal špatně. Rozum se vytrácí v nenávratnu, a on má před sebou jen dvě věci: sebe - a vše ostatní, přičemž mu připadá, jako by tyto věci byly naprosto oddělené. Nechápe, jak může setrvávat v tomto světě vedle všeho ostatního, a nejraději by proto dosáhl oddělení - sebevraždou. V podvědomí však ví, že sebevraždu spáchat nemůže, protože i ona by mu dala naději a on žádnou nemá. Po delší době, kdy se tyto myšlenky stupňují, však dochází k dalšímu zlomu...a ten člověk se najednou diví, co to dělal, a neví, proč to dělal, a rozumně vidí, že nebyla třeba to dělat. No a tak se sebere a zabije se.