Zesinalé hnědé podloubí
ve městě plném strachu
mou podivnost ještě prohloubí
hutností černého prachu
a neznámého pachu
co line se z městských stok.

Kráčím sám tichou ulicí
ponořen do tekuté skály
procházím neznámou silnicí
kde dřív sny se mi zdály
a inspirace vzduchem vály
přímo k mojí hlavě.

Ztrácím se v hlubokém lese
hledajíc zdroj tichého pláče
co nitrem mým slabě třese
melodie, co zpívá ptáče
snad pochopí rváče
co ztratil svou krásu.

Ztratil svou krásu
pro všechnu spásu,
hledanou teskně
po širém světě,
kde svázaná těla
mlčíč a družíc se,
naposled směla
pohlédnout na sebe.
Naposledy být poznán
a sám poznat
z čeho jsouc doznán
a do očí vehnat
poslední horké slzy.

Pocitem vzdáleného chvění
kdesi uvnitř chladné záře
za prahem mého zapomění
na jiné straně mé tváře
poslední zbytky naděje páře
přízračná záře chaosu.