Miluji tmu. Rozplývám se blahem, kdykoli zapadne slunce a já se mohu projít a vychutnávat si její opojnou neobvyklost. Její atmosféra, její jemné nuance, její zvláštnost, její černost, to vše tmu vyzdvíhá závratně vysoko, mnohem výšše, než jeji sestru světlo.
Stejně jako já miluji tmu, tak i ona miluje mne. Ve dne přespávám, schoulen v temném koutě, v její náruči, a v noci vycházím přímo do jejího obětí ven. Plížím se stíny, temnými ulicemi, stokami, jak zvrhlý prokletý básník Paříží. Nechávám se unášet představou, že jsme tu jen dva – já, a ona. A ona mě provádí kolem zástupů bezejmených tváří, jedna jako druhá, tak, že mi splývají v děsivých, prosvětlených obrazech. V očích těch lidí se odráží ona, zato jejich tváře jsou přízračně osvíceny a stíny zvýrazňují jejich nevýrazný, avšak trýznivý výraz. Ti lidé chodí svými cestami, řídí své vozy, objímají své protějšky, a stále mluví. Přesto však neslyším od nich jediného slova. Jen jako přízraky ke mne někdy doléhají matné ozvěny, slabé a pokřivené odrazy jejich skutečné existence.
Když už příliš ztrýzněn a vyděšen jsem těmito vyhaslými dušemi, uchyluji se pod zem. Ve stokách se setkávám s černoučernou tmou v plné kráse, a v naprostém tichu s ní rozmlouvám. Prolézám kruhovými rourami, všechny cesty pod znám nazpaměť. Jak rychle se tu léčí rány utržené na mé duši! Nechávám jí, aby prostoupila mým nitrem, a stala se mou součástí, a sám jí nabížím část svého bytí.
Již mnohokrát jsem se přesvědčil, jak zkresleny jsou hodnoty, které mi dříve byly předkládány. Jsem přesvědčen, že obrazů nejdokonalejší krásy nelze dosáhnout pomocí jejich prohlížení ve světle, tu krásu můžeme spatřit pouze a výlučně ve tmě. Nespornou pravdu zde dokazuje i to, že mrtví se také nacházají ve tmě, nebo vůbec nemají oči, a přesto, jejich obrazotvornost je v porovnání s obrazotvorností obyčejných živáčků až hrůzostrašně vysoká.