Včera jsme navštívili zajímavou akci. Nebudu prozrazovat, o jakou akci šlo, ale během ní jsem měl tak silné dojmy, že jsem napsal čtyři krátké básně. Ty vám možná napoví. První dvě považuji za povedené, poslední dvě už jsou horší.

I.
Špinavou mlhu
narušují prašná světla.
Šedavou mlhu
krájí rudými noži.
Špína teče po mé hrudi,
čerností se skvoucí,
v pramenech lesklé rtuti
svíjí se muž řvoucí.
V zápase se svým dechem,
prudkým a suchým,
hlasitým vzdechem
trhá svou duši
v kusy
žhnoucí oceli
rány
se již nezacelí.
Je mrtvev
v temné záři
nenávist zračí se
v mé tváři.

II.
Pod vrstvou pěny
nitro se mění
ve zběsilých rytmech
a otřesných vlnách.
Žilami proudí
trnové proutí,
červené cosi
drásavě se hrne,
vpřed v masové vlně,
tep ustane
ve zrádné slasti
spásné to pasti.

III.
Škaredost života konfontruji,
jak slepý žebrák
sepisuji
své dojmy.
Prosím,
myšlenku pojmi
jako výkřik to tmy.
Výkřik,
co jen slyšíš,
Tvou arograncí mě ničíš.

IV.
Požij vlastní hlavu
nechutný vrahu
pykej za své činy
synu pekelný.
Zavraždil jsi nebe
a boha
i sebe.
Táhni odkuds přišel,
vezmi s sebou své zbraně,
zavraždíme
to poslední
na čem ti záleželo.
To, co mi náleželo,
a tys mi to uzmul,
jak hlavu jsi utnul.