Až dnes jsem pochopila... souznění Tvého těla s mým srdcem.. až dnes si můj mozek uvědomil co se mi všichni snažili říct.. a zase díky Tobě..uvědomil si díky Tobě , že už nikdy by to nemohlo být jako dřív.. nikdy a nic, jen temno v duši ... a co zbyde..kruté a krásné vzpomínky míhající se před očima jako snímky z dovolené.. z dovolené, která je zvěčněna černobílým stínem.. zbyly jen cáry starých dopisů a mokrý polštář, do kterého dusím své zklamání! Čekala jsem dlouho na něco o čem jsem nevěděla, jak to má přijít... a když to zdánlivě přišlo, bodlo to jak čepel ledového nože přímo do nejzranitelnějšího místa mého těla.. do srdce... to kruté vědomí... to smutné poznání... že to prostě nejde! že by nešlo být spolu jako dřív a mít se rádi.. ,,Miluji Tě víc než svůj život" tahle Tvá částá věta zní mýma ušima stále.. ale už nikdy nebude tou slastnou pravdou... Ani z mých rtů to nemůže vyjít.. lhala bych..! Vše bylo kouzelné jako v pohádkách, ale nebyla to pohádka..ty totiž mívají šťastné konce..Toužila jsem po Tvých rtech, rukou.. po Tvém těle.. a když sem je mohla mít, už nebyla ta touha, co mě poháněla vpřed...jako když ten plamen někdo jen tak sfouknul.. a já už ho nemůžu zapálit..jako by došel plyn v zapalovači. Cítím že moje srdce pořád bije láskou k Tobě, ale ne tak silně... i kdyby tě mohlo znovu mít, nebylo by šťastné.. tak řekni..konečně..čím to je? Bolí to a zase ty hořké slzy...zase ten kousek stříbrného plíšku, který mě vysvobozuje s nevysbozeného.. -toužila jsem po něčem co už dávno není! Plakala jsem pro něco co už nemůže být pravdou..! plakala a pláču pořád...a věř, že ještě mnohokrát budu.. snad ta ironie osudu nám to tak postavila... proč vždy jeden trpí a druhý žije šťastně? To poznání... za to vděčím Tobě, i když o tom nevíš, čím ses zapříčinil.. Život není fér, to už vím dávno, ale teď vím, že fér není ani láska... Tak utíkám.. k stříbrnýmu plíšku.. ..