Věčně odsouzení
V nepokoji s křikem, který neslyšíš,
zbloudilé duše volají o pomoc.
Někdy divný pocit cítíš,
to volají tě mezi sebe, chtějí podat ruku tvou.
Snaží se odejít, to však nelze,
proč jen, proč nezmůží nic?
Byli do věčného pekla odsouzené,
toto peklo jest plné smutku, bolesti a utrpení.
Samy bez přátel bloudí světem,
živý by opět chtěli býti, což však nelze.
Nikdo není bez hříchů, každý někdy nějaký spáchal,
vražda, nebo krádež, ale není obyčejný hřích,
za to nelze do nebe, či pekla jít.
Jen věčným trápením (se dá) hřích tento odčinit.
To co se stalo se nedá vrátit zpět,
ani kdyby jsi se sebevíc snažil, minulost je minulost s ní nelze nic svést.
nadevše litují svých hříchů,
však nikdo je nevyslechne, nejsou pro nás víc než-li pár malých obyčejných špendlíků.
Tak kruté je navždy zůstat na Zemi,
i když né živý, ale přes to se podívej na to trápení.
Až po tom až naše planeta se zatopí, vybuchne, či nás sluneční žár spálí,
až po tom ty odsouzené duše půjdou do podsvětí.
Tam tepv budou žíti v pokoji,
než jím řeknou že tři čtvrtě svého hříchu už odpracovali.
Do pekla tam pak půjdou jen na tři čtvrtě hodiny
a pak budou do věčné pustiny odhozeny.
Až tam ulehnou v pokoji,
až tam usnou na věky.