Tak první pomoc bych jakž takž uměla...ale sama bych jí potřebovala...Jé na netu je Lucinka...miláčekpamatuju si jak jsme se poznaly, vlastně byla první holčina, se kterou jsem se seznámila...je to moje láska...jako ostatní holčiny...
Chjo...ale nějak se na zítřek moc netěšim, i když nejdu na tělák...
Prostě se mi stýská, protože vím, že je daleko...všichni jsou najednou daleko...nikdo tu nezůstal...ááá začínám mít depky...

Juj, včera jsem šla spát v sedm hodin, hezky po večerníčku a dneska jsem ráno málem nevstala, jak mi bylo špatně, ale musela jsem se přemoc...protože máme toho teď ve škole docela dost a hlavně jsem si nechtěla nechat ujít některý lidičky...hlavně taky človíčka, kterýho teď dlouho neuvidím...
A je mi zle pořád, takže si jdu přečíst první pomoc a jdu si opět hajnout...

Už dlouho jsem sem nenapsala nic...
Stalo se toho docela hodně, přežila jsem Vánoce i ten Novej rok jsem přivítala docela pozitivněškola...mno pár testíků a do pololetí jich musím ještě pár zvládnout, ale to se doufám podá...
Nejhorší je ta nejistota ve mě, zda to, co dělám je fakt dobře...vím, teď už 100 procentně, že to tak chci ale je to dobře???!!!
I kvůli tomu, že se to ve škole až moc nebezpečně páruje, nechci být jako ostatní...ale na druhou stranu po tom toužím...hlavně když už vím, že zamilovaná jsem...zatím ,,jen" zamilovaná..a toho se bojím...

Někdo řekl, že bych se měla začít soustředit víc na jednoho určitýho člověka..jakýhokoliv...řekla mi to nejlepší kamarádka...ona se váže ke svýmu klukovi, ve ktrým má jistotu...nechci se vázat, omg, vždyť se nemůžu připotat k jedný kámošce, nebo jo???Navíc v 15 letech mi to přijde trochu, mno...z cesty...
Dneska mi kámoš řekl, že je vidět že jsem ráda nezávislá a že je to fajn...
Miluju a obdivuju kluky...pošlou se navzájem do p*dele, ale nic si z toho nedělají...je to hrozně v pohodě...proč to nejde u holek taky???

Dnešek mi rozhodně hodně moc dal...
Navštívit kongresový centrum jsem si představovala, jako největší trapárnu a možná i nudu na světě...
Ale jakmile jsem vstoupila do sálu plného hudby a světelných efektů, zjistila jsem, že to nemusí být vůbec špatný...Jeden týpek nás uvedl do děje a pak to začalo...
Na velké obrazovce se promítaly havárky, smrt, pláč, boj o přežití...potom přišel policista, vyprávěl hrozn smutnej příběh, o dvou sestrách, které jely z kina a srazili je nějaký nalitý týpci...přežila jenom jedna 17letá dívčina, pak zase video o bouračkách, pak přišel záchranář, který vyprávěl o nehodě mezi autem a vlakem, zase přežil ze čtyř lidí, jen jeden člověk, následovalo video a pak hasič, který dojemně vyprávěl o holce, která umírala, sevřela mu ruku a přála si, aby jí řekl, že je to jen sen, že se vzbudí a bude všechno v pohodě...ale nebylo...dívce selhal hlas, ruka povolila...Pak přijela holka na vozíku, vyprávěla svůj příběh...
Všechno to bylo hrozně dojemný, účínkujícím i nám se chtělo hrozně brečet, protože když si uvědomíte, co se děje kolem vás a vy to prakticky nevnímáte, když to slyšíte od někoho kdo tam byl...
Byl to vlastně projekt o tom, jak mladí lidé, hlavně kvůli alkoholu umírají, protože si sedají za volant s promilemy v krvi...
Všichni jsme z centra odcházeli smutní, všem nám to něco dalo...vážíme si víc každého kroku, každého slova....nikomu bych tohle v životě nepřála...