Já píši Ti,
ač vím, že neměl bych psát.
Já píši Ti,
snad jako dobrej kamarád.
Neboj, nechci Ti rvát klíny do hlavy,
chci jenom tak psát.
Sice nevím zatím co,
ale slova přijdou sami - jen na papír je dát.
Tak třeba něco veselýho,
vždyť smát se - je prej zdravý.
Nevím tedy, kdo to řek,
snad nějakej klasik praví.
Byla jedna beruška,
no beruška, to řekne se jak fík.
Ona jednu vadu měla,
byla BERKA BEZPUNTÍK.
To se ví, že strašně ji to žralo
a dávala svou snahu všecku,
jak na svá záda maličká,
dostat aspoň jednu tečku.
Vyzkoušela toho hodně,
i co sehnat se nedalo.
Leč, bohužel to bylo marné -
všecičko se smazalo.
Naštvaná a utahaná
usnula a tiše sní,
že má záda plný teček
a každý jí je závidí.
Když ráno brzy probudí se,
k zrcadlu jde zády blíž.
Smutně koukne, utře slzu a tiše k sobě hovoří:
"No vidíš, Berko, vidíš, že nic nevidíš!"
Nebudem ji dále trápit,
ať nemá z toho deptíky.
Řekneme jí radši pravdu -
MANDELINKA BRAMBOROVÁ
TA NENOSÍ PUNTÍKY!!!
