Také se někdy ponoříte do své minulosti a proplouváte zážitky, které Vám více či méně ovlivnili život? Já velmi často. I když mám dnes to, co jsem si vždycky přála, přesto někdy zavzpomínám na to, jak bylo třeba před téměř 4 roky.

Bylo to asi nejdivočejší období mého života. Tehdy jsem ještě dokázala "propařit" celý víkend, naspat maximálně 6 hodin za dva dny a v pondělí jít zas v pohodě do školy. Dnes, i když mi není o mnoho více, už bych to asi nedokázala. A je to tím mým životem, jaký teď žiji. Není špatný a já jsem v něm spokojená, jen je trošku všední. Je mi 20 let a mnozí mi říkají, že málo žiji. Já si to nemyslím. Jen mám teď tzv. období klidu. Nevím, zda se ještě někdy vrátím k tomu divočejšímu, ale i kdyby ne, zůstanou mi vzpomínky na to, jak bylo kdysi.

Neříkám, že tehdy bylo všechno fajn a bez potíží, ale když to vezmu kolem a kolem, žádné větší problémy jsem neřešila. Mým největším problémem byla tehdy asi láska. Dnes se tomu jen zasměji, když to srovnám s tím, co řeším dnes. Ale tehdy to pro měl byl problém číslo jedna. Celý můj svět se točil kolem jednoho člověka a nedokázala jsem si představit, že by tomu mohlo být v budoucnu jinak. No, byla jsem naivní snílek :-)

Bylo mi 16 a skoro každý víkend jsem trávila mimo Prahu. Ty dva volné dny v týdnu jsem si ohromě užívala. Učení jsem nikdy moc nedala, ale i tak jsem procházela celkem bez potíží. Vždycky jsem se jen "našprtala" na velkou písemku a pak jsem měla opět na chvilku klid.

Na domov jsem si taky stěžovat nemohla. I když byli moji rodiče rozvedeni, přesto jsem nestrádala. Moje mamka vedla tzv. demokratickou domácnost. Nic nezakazovala, spíše jen doporučovala, co by bylo vhodné a co ne. Myslím, že jsem toho nikdy nezneužila. Věděla jsem, že když si splním své školní a domácí povinnosti, budu mít volnost. Bylo to něco za něco. Jsem jí za to moc vděčná :-) Až budu mít svoje děti, určitě je budu vést stejně.

Dnes už mám svou domácnost a myslím, že si vedu docela dobře. A za to vděčím právě mamce. Jak jsem v úvodu napsala, možná je to trošku všední a usedlé, ale já jsem tak šťastná. A ten člověk, kolem kterého se v mých 16 letech točil celý svět, už nehraje v mém životě žádnou roli. Když se podívám nazpět, nechápu, proč jsem si tehdy myslela, že s nim budu navždy. Byl to člověk, který absolutně nesplňoval moje představy o partnerovi na celý život. Nevšimla jsem si toho možná proto, že jsem pařila víkend co víkend. Zřejmě jsem neměla čas zamyslet se nad tím, koho a co opravdu ve svém životě chci. Dnes už to vím...

Vzpomínky jsou fajn, ale je jen na nás, jaký život si vytvoříme a zda si v budoucnu budeme moci říct:"Ano, bylo to fajn, ale to nejhezčí mě ještě čeká."

Na závěr bych tento příspěvek ukončila citátem z filmu Forest Gump.

"Život je jako bonboniéra, nikdy nevíš, co ochutnáš."