pekny.. ..:

Znal jsem Roberta asi rok, když se začaly dít ty podivné věci. Seznámili jsme se během prvního semestru na vysoké - chodili jsme do hospody, dělali jsme všechny normální věci jako ostatní studenti.

Vycházeli jsme spolu natolik dobře, že jsme se ve druhém ročníku rozhodli pro společný podnájem ještě s dalšími třemi lidmi. Robert se mi svěřil, že měl v minulosti „potíže“, a já věděl, že bral prášky na zlepšení nálady. Také otevřeně mluvil o tom, že byl kdysi v léčebně. Všechno bylo v pohodě až do chvíle, kdy zbylí tři spolubydlící odjeli domů na Vánoce. Já se rozhodl zůstat s Robertem a těšil jsem se, jak se spolu budeme poflakovat. „Užijeme si spoustu legrace,“ opakoval. Znělo to trochu divně - žádné konkrétní plány jsme neměli, a tak jsem si nebyl jistý, co tím přesně myslel.

Jak se posléze ukázalo, jeho představa o zábavě znamenala uklízení domu. Super. Měl jsem za úkol vyčistit koupelnu, on se vrhl na kuchyň. Umyl jsem vanu, záchod, umyvadlo..., dokonce jsem i vydrhl kachlíčky. Ale když jsem zavolal Roberta, abych mu ukázal odvedenou práci, začal na mě křičet. „Tomuhle říkáš čistý? Všude je špína!“ Tak jsem to uklidil znovu. O půl hodiny později přišel zpátky a zas ječel. Odešel jsem.

Když jsem se večer vrátil domů, Robert už stihl vyrvat všechny dlaždičky, vyleštil jejich zadní stranu a teď je nalepoval zpátky na zeď. Potom začal znovu luxovat. Celé to pokračovalo den a noc. Vysavač mě budil ve čtyři ráno. Dokonce mi ani nedovolil dojít si na záchod. Po pár dnech jsem začal přespávat u kamaráda. Taky jsem to zavolal ostatním: „Zešílel,“ řekl jsem jim. Jenom se tomu smáli.

Když se vrátili domů, Robertovo chování bylo opět relativně normální. O pár dní později mi Robert řekl, že domácí si vzal klíč od mého šatníku, protože údajně nebyl bezpečný. Šatník byl stejně celý potlučený, takže jsem tomu nevěnoval větší pozornost. Pak jsem se jednou vrátil ze školy a našel jsem ho, jak přeměřuje můj pokoj a dělá si detailní nákresy mých věcí. Přetapetoval si pokoj, přemaloval budík a postavil si zhruba metr a půl vysokou dřevěnou bednu. Vždycky si do ní vlezl a zaklapl za sebou víko, jako by to byla rakev. Ostatní spolubydlící to považovali za výstřednost.

Před odchodem na univerzitu požádali Robertovi rodiče jeho bývalou přítelkyni Danielu, aby jim dala vědět, kdyby měl problémy. Předpokládal jsem, že by mohla být tou ideální osobou, které bych se mohl svěřit, ale pokaždé když přišla, byl Robert v pořádku. Divně se choval jedině v mé přítomnosti.

„Jsme si opravdu podobní - ty a já,“ říkával. Nakonec jsem začal uvažovat o tom, jestli jsem se přece jenom nezbláznil. Nikomu jinému jeho chování problémy nedělalo, tak proč mně ano? Jednou když jsme si večer povídali s kamarádem v obýváku, všiml jsem si Roberta, jak pochoduje sem a tam. Pak jen tak mimochodem vyhodil několik mých kazet ven z okna. Začal tančit po pokoji a popichovat mě: „Praštíš mě, praštíš mě!“ Tak jsem ho praštil. Jenom tam tak stál a usmíval se: „Cos to, kurva, udělal?“ zeptal se mě kamarád, jako kdybych za všechno mohl já. Byl jsem vyděšený k smrti. Psychiatři říkají, že pokud si myslíte, že jste blázen, není tomu tak - ale já se hrozně bál. Řekl jsem spolubydlícím, že se stěhuji, a doporučil jsem jim udělat totéž. Pak těsně předtím, než jsem odešel, mi spolubydlící Vašek řekl, že viděl Roberta v mém šatníku. Celou tu dobu měl klíč u sebe. Klíč jsme našli a šatní skříň otevřeli. Přibil si svůj šatník do mého. Přibil! Každý den si bral věci z mého pokoje.

Odstěhoval jsem se, ale brzy se u mě objevil vyděšený Vašek, bledý jako stěna. „Potřebujeme tvoji pomoc. Nedokážu to vysvětlit - musíš vidět náš obývák.“ Bylo to hrozné. Stěny byly pokryté podivnými obrazci, podlaha posypaná vytrhanými novinovými články, přes nábytek byla přehozená prostěradla, záclony byly zatažené. Uprostřed toho zmatku seděl Robert, kolem sebe zapálené svíce. Prohlížel si alba s fotografiemi a mumlal něco o dětství. Když přišla Daniela, rozhlédla se po místnosti a pak zavolala jeho rodiče. Robert s nimi odmítl jít domů. Zavolali do nemocnice a zanedlouho dorazilo několik ošetřovatelů, aby ho odvedli do léčebny. Povídal jsem si s nimi, když se na mě najednou Robert utrhl. „Proč o mně mluvíš ve třetí osobě?“ Šel za mnou do kuchyně a popadl nůž. „Co to děláš?“ zeptal jsem se. Otočil se. „Chceš vědět, jak ostrý je?“ Strčil jsem do něj a ošetřovatelé ho chytili. O den později ho zavřeli v léčebně, protože byl hrozbou pro veřejnost.

Když bylo po všem, lékařka mi řekla, že je běžné, aby si lidé během záchvatů vybrali určitého jedince a před ostatními se chovali normálně. Také mi řekla, abych Roberta už nikdy nekontaktoval.

Od doby, kdy jsem ho viděl naposledy, uběhlo už pět let. Vašek ho nedávno zahlédl a říkal, že vypadal v pořádku, takže je na tom snad zase dobře. Docela rád bych ho viděl, ale nebudu riskovat, že by se tahle šílená událost znovu opakovala.

Doba bronzová
Úsudek primitivního člověka byl prostý - pokud v hlavě slyšel nevítané hlasy, určitě chtěly ven. A tak mu příbuzní s dobrými úmysly provrtali hlavu, aby démoni mohli na svobodu. Není nijak překvapivé, že tyto praktiky často končily smrtí.

Středověk
V této době už doktoři léčili pacienty bylinkami. Léčba měla být obzvláště účinná u žen, za jejichž šílenství podle tehdejších domněnek mohla „putující“ děloha. Proto se nanášela bylinková mast, která měla dělohu přimět vrátit se na své místo. Ženy s tmavýma, tupě zírajícíma očima nebo ty, které štěkaly na měsíc, obvykle shořely na hranici.

Kolem roku 1800
Průmyslová revoluce nebyla ideální dobou pro zcvoknutí. I ta nejmenší známka vyšinutí člověku zajistila uzavření v blázinci, kde ho připoutaného ke zdi doktoři polévali ledovou vodou. Mnoho léčeben bylo sponzorováno návštěvníky, kteří platili, aby mohli vidět, jak ty otloukané idioty někdo mučí. Francouzi „vodní terapii“ ještě zdokonalili, když se soustředili zejména na „douche ascendente“ - stříkání proudu vody na pacientův zadek. Případně byli blázni posláni po ledové řece v loďce, která byla postavena tak, aby se v půlce cesty rozlomila - což byla taky báječná podívaná.

Konec 19. století
Elektřina byla pro psychiatry spásou. Ti teď mohli do pacientů napouštět během elektrokonvulzivní terapie tolik proudu, kolik se jim zlíbilo. Elektrody se připnuly k hlavě a páteři a pak už stačilo jen zmáčknout tlačítko. Jeden pokusný králík prý po léčbě „začal radostně zpívat“. Ve třicátých letech doktoři jednoduše vyřezávali kousky mozku, ačkoli lobotomie často způsobila, že pacient po zákroku už jen nepřítomně civěl do prázdna nebo začal trpět depresemi. Vědátoři později uznali, že řezy se měly provádět na spodnější části mozku.
Jak poznáte blázna?

Když na nádraží potkáte v hloučku blouznící feťáky, je snadné prohlásit je za šílence. Ale jenom proto, že všichni ze sebe sypou urážky, svíjejí se a pochodují sem a tam, neznamená, že trpí stejnou chorobou. Tady je seznam sedmi nejčastějších duševních poruch:
Schizofrenie

Příznaky: Slyšíte hlasy, zmateně mluvíte, trpíte paranoiou.
Kdo je ohrožen: Potomci schizofrenika mají desetiprocentní šanci, že nemoc zdědí. Riskují uživatelé amfetaminu, spouštěcím článkem může být také stres. Obvykle nemoc udeří poprvé mezi 15. a 30. rokem věku.
Léčba: Antipsychotika, jako je například Chlorprozamine, mohou zmírnit halucinace. Nicméně většina nemocných se nakonec bude muset naučit s blábolícími hlasy žít.
Maniodeprese

Příznaky: Náhlé změny nálad, od nadměrně zlepšené nálady až po záchvaty deprese.
Kdo je ohrožen: Pokud vaši rodiče trpěli maniodepresemi, pravděpodobně vás to nemine.
Léčba: Pomáhá uhličitan lithný, ačkoli jeho vedlejším účinkem může být zvracení, dezorientace a průjem. Podobně nepříjemná je i elektrokonvulzivní terapie - při níž vás doktor uspí a do mozku vám pustí elektrický proud. A pro slabochy jsou tu terapie.
Úzkostná neuróza

Příznaky: Nespavost, zrychlené dýchání, iracionální strach, zvracení, závratě.
Kdo je ohrožen: Úzkost postihuje čtyři procenta populace, přičemž stres bývá nejčastějším spouštěčem této poruchy.
Léčba: Anxiolytika jako Benzodiazepin snižují pravděpodobnost toho, že se z nemocného stane drmolící blázen. Pokud léky nejsou váš šálek kávy, zbývá vám jedině gauč u psychologa.
Demence

Příznaky: Pomalá ztráta paměti, pacienti obvykle nepoznávají členy vlastní rodiny ani přátele a končí připoutáni na lůžko, pomočují se.
Kdo je ohrožen: Stařecká demence ohrožuje 25 procent lidí nad 75 let. Tato nemoc vám vyžere mozek jako kyselina sírová.
Léčba: Zapomeňte na to. Naneštěstí je nemoc nezastavitelná a nezvratitelná.
Sezonní afektivní porucha

Příznaky: Jeden z dvaceti lidí trpí silnými depresemi v průběhu ponurých zimních měsíců, přičemž u žen je riziko dvakrát vyšší než u mužů.
Kdo je ohrožen: Lidé s nadbytkem hormonu melatoninu, který je důležitý pro spánek. Tato porucha byla poprvé diagnostikována na začátku osmdesátých let minulého století, ačkoli oběti byly nejprve odbyty s tím, že jenom kňourají.
Léčba: I když je to pro mentální poruchu trochu neobvyklé, léčba v tomto případě existuje. Spočívá v terapii světlem, která pomáhá až 85 procentům pacientů, nicméně to také znamená, že musíte čtyři hodiny denně trčet na světle, jehož intenzita je desetkrát větší než u světla klasické stolní lampy.
Posttraumatický stres

Příznaky: Vracející se noční můry, hrozné vzpomínky, ztráta koncentrace a vytrvalý pocit viny, který se může projevit několik týdnů po traumatické události.
Kdo je ohrožen: Každý, kdo má za sebou velice stresující zkušenost, jako například znásilnění, mučení nebo vážnou nehodu.
Léčba: Terapie je rozhodně prvním krokem k tomu, abyste neskončili s kulkou v těle - což se stalo během první světové války vojákům, kteří své pocity nikomu nesvěřili.
Poruchy příjmu potravy

Příznaky: Přejídání, odmítání jídla nebo zvracení po jídle, po čemž následuje deprese a opovržení sám sebou. Oběti si o sobě myslí, že jsou tlusté a ošklivé.
Kdo je ohrožen: Zhruba deset až dvacet procent postižených tvoří muži. Problém obvykle tkví v traumatu z dětství, o němž pacient nechce mluvit.
Léčba: Podávání trankvilizérů a terapie, která by měla pomoci odhalit trauma a zabránit pádu do deprese.
Poznáte, co je psycho?

Dokážete rozeznat vymyšlené choroby od těch skutečných?

Prader-Williho syndrom
Perrywood House v Anglii je neobvyklým pečovatelským domem: Na všech dveřích jsou zámky, před kuchyněmi mříže, dokonce ani k odpadkovým košům se tu nedostanete. Toto ponuré místo je domovem pro sedm pacientů s Prader-Williho syndromem. Při této vzácné poruše mozek nedokáže zaregistrovat plný žaludek - a zoufalí nemocní tak spasou v podstatě cokoli - od slaniny i s obalem až po koberce. (pravda)

Capgrasův syndrom
Představte si, že vaši přátelé, rodina - dokonce i domácí mazlíčci - jsou ve skutečnosti podvodníci z vesmíru. To je Capgrasův syndrom. (pravda)

Syndrom Philease Fogga
Tato bizarní choroba, která byla poprvé identifikována v roce 1973, způsobuje, že nemocní mají neustále nutkavou touhu cestovat. Často prodají veškerý svůj majetek, lítají od letiště k letišti a žijí z jídla podávaného na palubě. (lež)

Trichitilomanie
Postižení nedokážou odolat nutkání vytrhat si vlasový porost. Jedna žena popsala tuto prekérní situaci následovně: „Více než pětiminutový telefonický hovor obvykle znamená, že až zavěsím, nebudu mít ani obočí, ani řasy.“ (pravda)

Gertzmüllerova choroba
Nerovnováha mezi chemickými látkami v mozku způsobí, že postižení nedokážou vést konverzaci. Vždy totiž zareagují na otázku nebo téma, o kterých již byla řeč dříve. S přibývajícím věkem se stav zhoršuje. (lež)