Pamatuješ si to? Asi ne, to si asi pamatovatnemůžeš. Byl jsi malinký hlupoučký, mé plyšové štěňátko nadšené mnou, nadšenévlnícím se mraveništěm, nadšené koulejícím se jablkem, nadšené celým světem.
I já byla malá, víš? Smutná vystrašená nedůvěřivá holka, s velkýma modrýmaočima a zlatavými vlasy sepnutými do dvou srandovních culíků.
A naše první setkání? Stála jsem vyjeveně na ulici po dalším z mnoha návratů znemocnic a proti mně můj táta. Hýbala se mu kapsa. Svou velkou rukou do ní sáhla vytáhl Tebe, mé malé štěstí a položil Tě, hopkající kuličku s černýma očkamaa mokrým studeným čenichem na trávu. Rozběhl jsi se ke mně, sevřela jsem Tě vnáručí a prvně cítila lechtavý štěněčí dech svého nejlepšího přítele.Nejlepšího přítele na spoustu dlouhých let. Byla jsem sice malá, ale ne takmalá, aby tento čas nezůstal uložen v mých vzpomínkách.
Ani si nemyslím, že by se mě mohl mít tak rád, jako já Tebe. Nikdy sisneuvědomil tu vzácnost okamžiku, když jsi za mnou ráno vyskočil do postele aolízal mi celou tvář a dlaně a uši a já se k Tobě přitulila a přitiskla taksilně, jak k nikomu nikdy před tím. Jak na videonahrávce jsou v mé duši uloženyobrazy Tvé rozesmáté psí tváře běžící rozkvetlou letní loukou, otisky pacekvtisknutých do čerstvě napadaných sněhových peřin. Jak dnes si pamatuji hebkostTvé srsti a bezednou hloubku Tvých věrných očí. Byl jsi všude, kde jsem bylajá. Vše v mém životě začínalo slovem "můj pes". Mé kroky směly jentam, kudy prošly Tvé packy, mé srdce se otevřelo jen těm, jež jsi i Ty přijalza své přátele. Mé myšlenky a starost a obavy a nadšení a radost se vždyupínaly k Tvému jménu. První dětská obava o zdraví a bezpečí někoho jiného.První pocit hrdé odpovědnosti. První pocit z toho, že se svět jiných netočíkolem mě, nýbrž můj kolem Tebe.
A pak jsem musela odejít. Velká dospělá panička, vyučená životem, zbavenastrachu a nejistoty vylétla z rodného hnízda a opustila Tvou misku, Tvůjpelíšek, opustila jsem Tebe.
Né, nikdy bych Tě nemohla zavrhnout. Byl jsi mi jediným důvodem proč se vracetdomů, domů pro svého psa, který byl stejně věrný a oddaný jako dřív. Ukázalajsem Ti svůj nový svět, líbil se Ti a všichni Tě měli rádi, ale vždy jsi muselzpět a mě se strašně stýskalo. Byli jsme spolu tak strašně málo. Chyběl jsi mia smutek mě sžíral, vracela bych se za Tebou vždy a odkudkoliv.
A pak jednoho dne jsi mi nepřišel naproti. Strašně jsem se bála, protože jsi tonikdy před tím neudělal. Ležel jsi v křesle. Stála jsem proti Tobě s mobilnímtelefonem v jedné ruce, klíčky od auta v druhé, panička obestřená divným pachemluxusních parfémů, v drahém obleku, se složkou lejster v podpaží. Mladá,odhodlaná a sebevědomá.
Ležel jsi tam, Ty můj pes. Starý unavený a klidným moudrým pohledem jsi si měprohlížel, jen ťukání ocasu o sedačku mi bylo znamením, že mě zase rád vidíš.Zvedl jsi hlavu a vzduchem mi posílal vlahé psí polibky. Vše jsem pustila aběžela Tě obejmout. Znovu jsi mi lízal celou tvář jak tenkrát ráno na posteli.Jen ty culíčky tu chyběly a Tvá štěněčí neutěšenost. Znovu jsem Tě svírala v náručía schovávala si tvář do tvé srsti, jako nejlepšího úkrytu před ostatním světem.
Byl to náš poslední společný den.
Toho večera jsem odevzdala Tvůj osud do rukou pána v bílém s červeným diplomema malou injekcí v rukou. Držela jsem Tě zase v náručí stejně jak tenkrát, kdyžjsi opustil tátovu kapsu a rozběhl se ke mě. Jen už mi teď Tvé těloneodpovídalo. Ani ocásek mi nedal znát, že jsi tu ještě se mnou. Jen ztišujícídech a poslední ozvy tlukotu srdce, prozrazovaly, že tu jsi ještě se mnou. Aleto už si Ty nepamatuješ. Tohle už né. Tam už jsem stála totiž sama. Vystrašená,ubrečená holka s modrýma očima...
Až se poprvé rozední ... :(
Ležela na chladné zemi. A teprve teď si začala všechno uvědomovat.Teprve teď cítila touhu žít.Touhu po lásce, po světle.Chtěla, aby jí někdo držel za ruku. Chtěla,aby jiněkdo objal. Ale věděla že je KONEC.Že už nikdy nespatří svítání. Že už nikdynespatří to denní světlo,které dává novou naději, dostat se ven z krutétemnoty.
Najednou uslyšela jak někdo prudce otevřel dveře. "Stanie!!!Do prdeleStanie!!!Co jsi to
sakra udělala!Sakra! Sakra!Pomoc!"
Byl to Michael.Ucítila jeho horkou ruku na svémzápěstí."Stanie!Vydrž!Prosím tě!Ty nemůžeš umřít!Kurva!Ty přece nemůžešodejít!"
S velkou námahou odlepila víčka a otevřela oči.Uviděla jeho tvář.Jeho nádhernoutvář , po které teď stékaly slzy.
"Stanie!Dívej se na mě!Prosím Tě...jen...jen..nezavírej oči!Vydrž!Zachvíly tu bude pomoc."
"Ty...Ty brečíš?"
Rychle si rukávem utřel slzy a pevně jí chytl za ruku."Ne..ne.To je dobrý."
"Ty...Ty brečíš kvůli mně?"
"Ne!" řekl pevně a vstal.
Stál a otočil se k ní zády.Tolik si přála aby brečel pro ní.Aby jí držel zaruku a aby jí řekl ať neumírá,že jí potřebuje.
"Takhle jsem si to nepředstavovala"
zašeptala jen tak pro sebe,ale Michal jí slyšel.
"Ty Tvoje představy....ten Tvůj podělanej pohádkovej svět!Chápeš že není?!Že neexistuje!Žádný zázraky se nedějou Stan!Všechno je jenom černý!Copak tonevidíš?!Už se sakra probuď!!"
Cítila strašnou bolest.Proč je k ní tak krutý.proč TEĎ!
"TY..ty nevěříš na pohádky,že?"
řekla a rozbrečela se.
"Sakra Stan.Nehc toho,zečínám bejt na měko."
"Vždyť Tě nikdo nevidí...to musíš být tvrdej i sám před sebou?"
sklonil hlavu,ale pak jí zase hrdě zvedl a sedl si vedle ní.
"Stan....zlato. Pochop už že mezi náma to nikdy nemůže fungovat.Já jsemšpatnej hráč.Moc špatnej.A TY jsi moc hodná holka.MOC hodná.a já jenom krutejnamachrovanej a sobeckej parchant.Prosim Tě...říkám Ti toponěkolikáté...zapomeň na mě."
teď brečela ještě víc.pořád cítila Jak jí po zápěstí stékají pramínky krve.pročse jí Michal nesnaží zachránit?Proč jen sedí a hledí na ni s tou svou nehcutnoua krutou soucitností?
"Chceš abych umřela?"
"Ne! Ne! To nechci!Vždyť..ty rány nejsou zas tak hluboký.Za chvilkupřijede doktor, zaváže to a bude zas dobře.ty si vážně pako"rozesmějese."podřezat si žíly střepem."
"Jdi pryč!Vypadni!ty hajzle!Já Tě tady nechchi!"
No tak Stanie!uklidnis e k sakru!sama tady zůstat nemůžeš!"
Pomalu otočila hlavu aby mu neviděla do Tváře.
On si sedl a opřel se o špinavou stěnu.
"Řekni mi Stan....proč jsi to udělala?"
"Protože...."nedokázala zadržet pláč.
"No?Já čekám."
Zajela si rukou do kapsy od kalhot,vyndala zmuchlaný papír a podala mu ho.
"Co to jako má bejt?"
"To..to..je pro tebe....."
Michal začal tichým hlasem číst"Pod průhledným světem
čteš pohádky dětem
a prý že není ráj
kde se oči otvíráj
za záclonou z tajných přání
se ani ďábel neubrání
úsměvům z naděje a lásky
všichni sundají své masky
a kouzelný svět přichází
splněné sny rozhází
pod průhledným světem
vzal´s pohádky dětem
a nikdy nebyl ráj
mý oči se zavíraj.
"hm...a..vo čem to jako je"
cítila že se jeho hlas trošku chvěje.
"Já vím že víš o čem to je!"
"Hele,ne!Fakt,vážně nevim.Povidej"
"no...je to o tom,že jsi mi vzal všechny moje sny a touhy. A takynaději.naději a víru v lásku,víš?"
"Hele..to mě fakt moc mrzí.Ale...co kdybych Ti na to vodepsal. Takybásničkou."
"jak chceš."
vytáhl z kapsy propisku a začal psát.Cítil strašnou lítost.
"Tak na."
Stanii sice strašně pálily oči,ale přesto začala číst:
Stíny v očích rozsypaný
na malý střípky temnoty
dva osudy nedopsaný
plivou špínu na boty.
Stíny co se lámou s nocí
v bezedné tmě uspaný
dva osudy bez pomoci
a černá s bílou vypraný.
Stíny mezi dvěma světy
a čekaj tam na vraha
a nehrajou si na odvety
tvůj osud s mým teď prohrává.
"hm....a vočem že to je?"
nastalo dlouhé ticho.
"Ty víš že nerad mluvím vo citech.a myslím že víš o čem to je."
"ne..nevím...."
"Je to o tom,že máme oba dva jinej osud a že se Ty osudy nikdynespojí,víš? Prostě....jak Ti to říct....láska si prostě nevybírá oběti. A takyje tam napsaný že mě to mrzí."
"A co tě mrzí?"
"že se naše osudy nedokázaly spojit v jeden."
"a proč sme je nespojily my?"
"To si nemůžem dovolit."
"Myslíš že člověk nemůže ovlivnit svůj osud?"
"svůj ano.ale cizí ne."
věděla že má pravdu.Ale nechtěla se vzdát!Teď ještě ne!
"víš..nemám sílu psát...ale odpovím ti..taky básničkou,jo?"
"Fajn"
chvíly přemýšlela a pak začala polohlasem trhaně mluvit:
Uvěř mi,že nejsem dítě,
nestahuj dál kruté nitě,
co svázat se mě pokouší
rozlij své slzy na souši
a potom mi slib,že přijde světlo
i když mi včera hlavu setlo.
Nehraj si na to,že máš nebe,
když spasit hříchy nedovede.
Odhodím svůj závoj snů,
jsem přízrak bílých hřbitovů.
Chci najít bránu andělskou,
tak odhoď duši ďábelskou,
když musím se svých přání vzdát,
tak chci tvý oči zavírat,
a vidět Tvoji marnou snahu,
kdy den nestojí za námahu
a s tvým životem usíná,
brána PEKEL se mi otvírá.....
"ale ne Stanie!Co je to ksakru za kecy!Jestli TY někdy umřeš,tak půjdeš donebe!Neznám žádnou duši,která by byla čistější než ta Tvoje."
"Ne...kdybych...kdybych se mohla vzdát svých snů...a....své čistoty....a..mohal to všechno vyměnit za tvou lásku..tak bych to udělala....i za cenutoho,že bych skončila v pekle."
Michael mlčel.Jen bylo slyšet,že něco píše.
Po několika minutách jí podal papír.:
Ty nemáš svého anděla!
neb jsi sama andělem
a já v těle zbabělém
jen tiše pláču nad tvou krásou
snad mi jednou budeš spásou.
Svou lásku ti však nesmím dát
-byl bych tvůj vrah-napořád.
Jsem špatný člověk-s černou duší
a vím že to ta tvoje tuší.
Svou zmoklou hlavu s křikem k nebi zvedám,
tvou zlatou hvězdu,mezi svým snem hledám.
"Počkej..to..to se neobejde bez odpovědi."
řekla s lehkým úsměvem na tváři.
"říkala jsi že nemůžeš psít!"
"myslím že to zvládnu."
věděla že je to to poslední co ve svém životě napíše. A byla šťastná jako nikdyv předtím,
I když jí celé tělo svíral křečovitý strach a bolest.Když dopsala,na čistě bílýpapír dopadla rudá kapka krve.Její krve!Stékala jí po bledých rukách čím dáltím silněji.
Zítra poprvé se rozední,
vražda pro cit poslední,
co přežíval v tmavém koutě,
a už nikdy nenajdou Tě.
Každý na jiném konci města,
kde se nesetkává žádná cesta,
jen vítr útočí so strání
až přehluší marné volání.
Zítra se poprvé rozední
nikdo z nás neskončil poslední.
A city stále v tom koutě zůstávají,
Leží tam mlčky-svou přítomnost tají.
Oba na jednom konci města ,
odkud nevede žádná cesta
útočím na vítr do strání,
chci neslyšet tvoje volání.
Zítra se poprvé rozední
oba jsme zůstali poslední
city se ve tmě ztratily,
poslední naděje zabily.
Oba vyhnaní navždy z města
pro oba zůstala jedinná cesta:
s větrem útočit do strání,
přehlušit své vlastní volání.
"Tuhle nechápu!!O čem je? Vysvětli mi to!"
"ne..já...já už na to nemám sílu...."
"počkej!Počkej!teď nesmíš zavírat oči!O čem je ta básnička?"
pevně ji držel za ruku a hladil jí po vlasech.
"je o tom...že...zítra to bude poprvé...poprvé co nebudu beznadějně čekatna tvoji lásku....a o tom....že...nikdo z nás není výtěz...a..."
"Co?Sakra Stanie!Vždyť já!Já Tě potřebuju"To je ta moje zkurvenáhrdost!To ona mi nedovolila říct co k Tobě cítím!Já jsem takovej hajzl!Takovejparchant!Kretén!
Hlasitě se nadechla
"je o tom...že...nikdo znás..nikdo znás neprohrál....a.."
"Stanie....já se teď tak stydím...tak moc!Všecko jsem psoral!Všecko!Alevíš,já Ti nechtěl kazit život.Nechtěl jsem aby si kvůli mně trpěla,protože těstrašně moc miluju!Do prdele slyšíš mě!Já tě sakra miluju Stanie!Miluju Tě anevím co s tím dělat!Nevím jak se ovládnout."
Skláněl se nad ní.Objímal jí a přitom bezradně brečel.I jí po tváři stékalyslzy.Ale byli to slzy štěstí.
"Tak..nikdo z nás..nezůstal poslední....milujeme se....a já pro naši láskumsuím odejít..."
"neee!Lásko ne!nesmíš mě tu nechat!kurva Stanie teď ne!"
"Musí to tak být....abys poznal jaký to je.Jaký to je,když někoho šíleněmiluješ a nemůžeš ho mít!"
"Stanie!nedělej to!Sakra neumírej!Prosím!"
"A...zítra....zítra....."
"Co zítra?co se stane zítra?!Stanie mluv semnou!"
"Zítra...se...poprvé rozední...."
Poslední nádech,poslední pohled plný kruté lásky a zoufalství.
A je KONEC.
Všechno je pryč.Skončilo i to,co se teprve mělo stát.
Sklání se nad její bledou a chladnou tváří kterou omývají jeho slzy marnélásky.Lásky,která se už nikdy nenaplní.
A jen tak si pro sebe šeptá verše,ketré může znát jen on.
On je výtězem a zaroveň poraženým.
"Zítra se poprvé rozední,
navždy jsem zůstal poslední......"
Černý anděl
Černé stěny - můj pokoj. Víckrát ho už neuvidím. Tupá bolest v zápěstí.Všechno se rozmazává… Zavírám oči. Ale chci je zase otevřít. Mám na to ještěsílu? Nevím. Ale chci to vědět!Otvírám oči. Černé stěny - můj pokoj. Tak přece ho zase vidím. A tak jasně… Jakto? Vstávám z postele, na které jsem dosud ležela, a rozhlížím se. Vidím svéoblíbené křeslo u okna. A v něm -
"Ahojky." Muž. Celý v černém. Tmavé vlasy, dlouhé, tak dlouhé… A oči.Temně hnědé, skoro černé - a hlavně nesnesitelně pronikavé. A ten úsměv. Čemuse to směje? Mně?!
"Kdo jsi?" ptám se.
"Anděl," odpovídá on.
"Ty?" divím se.
"Já," přikyvuje.
"Nevěřím." Sedám si zase na postel.
"Nedivím se." Usmívá se ještě víc. V jeho ruce se náhle zjevujekrabička cigaret a zapalovač.
"Tak kdo jsi?"
"Říkám - anděl."
"Ale já ti nevěřím!"
"A já se ti nedivím," opakuje. "Nedáš si cígo?"
"Díky, nekouřím."
"No, jak chceš. Tady už každopádně na rakovinu neumřeš," směje se.Ten zvuk je najednou tak příjemný… Pozvolna vydechuje z plic cigaretový dým.Jak je možné, že dýchá? Myslela jsem, že andělé nemají dech…
"Řekl bys mi konečně, kdo jsi?!"
"Nemusíš křičet. Už jsem to přece řekl dvakrát."
"Já vím. Jsi anděl, já tomu nevěřím a ty se mi nedivíš."
"Přesně tak. Chceš podrobnosti o mně?"
"Řekneš mi je?"
"Moje pořadové číslo je šest set šedesát šest."
"A jméno nemáš?"
"Mám."
"Jaké?"
"Satan."
"Cože?!" vstávám a opatrně ustupuji.
"Ale no tak, nerozumíš legraci?" Náhle se zjevuje těsně vedle mě. Azase se usmívá o trošičku víc.
"Tak jak se jmenuješ?"
"Daniel."
"Daniel?"
"Daniel."
"To jméno se mi líbí."
"Mně ne."
"Proč ne?"
"Nehodí se pro anděla."
"Ty celej se nehodíš pro anděla."
"Já vím." Posmutněl a zadíval se z okna.
"A taky nejsi anděl, nemám pravdu?"
"Ne. Já jsem anděl."
"Zvláštní anděl."
"Černý anděl," ušklíbl se cynicky.
"Černý anděl?"
"Jo. Ty taky budeš."
"Jak to?"
"Všichni sebevrazi jsou."
"A co jsou černí andělé?"
"To jsou ti, co chodí pro umírající."
"Já ještě pořád umírám?" zadívala jsem se do jeho krásných očí.
"A ještě chvíli budeš," mrkl na hodinky. "Neřízla ses zas takhluboko, aby to bylo rychlý."
"Jak dlouho to ještě potrvá?"
"Pár minut."
"A pak-"
"Půjdeš se mnou."
"Kam?"
"Do záhrobí."
"Ne do pekla?"
"Peklo není. Ani nebe. Ani ráj nebo očistec."
"Ne?"
"Ne."
"Ale stejně budu anděl."
"To budeš," kývl.
Nevěděla jsem, na co se dál ptát. Bylo ticho…
"Můžu se teď na něco zeptat já?" promluvil po chvíli on sám.
"Ptej se."
"Proč?"
"Co proč?"
"Proč ses zabila?"
"Kvůli svýmu klukovi."
"Fajn." Típl cigaretu - do popelníku, který se ani nevím kde vzal vmém pokoji - a okamžitě vytáhl z krabičky další. "Dneska jseš z tohohledůvodu už osmistá devadesátá třetí sebevražda. A to je teprve poledne."
"Chceš tím něco naznačit?!" vyštěkla jsem.
"Vůbec nic."
"A kolik lidí dneska umřelo na následky toho, že hulili jedno cígo zadruhym, pane tovární komíne?"
"Já sám jsem byl u třech." Ani teď neztratil klid.
"Nechceš to típnout?"
"Ne."
"Tak co chceš?"
"No, když už se ptáš…" Poprvé váhá.
"Co?"
"Chci vědět, jak ti říkají."
"Jenom to?"
"Nic víc."
"Susan."
"To je hezký."
"Ale nehodí se pro anděla."
"Stejně jako Daniel."
Náhle mě chytil za ruce.
"Co je?" ptám se zmateně.
"Už brzo to přijde."
"A co?"
"Smrt."
"Bude to bolet?" jistě slyším, jak se mi třese hlas.
"Bude to jen nepříjemný. Neboj." Naklání se a lehce mě líbá na rty.
"Danieli…" vydechnu.
Najednou nemůžu dýchat. Má krev se v žilách zpomaluje. Srdce přestává bít.Padám na kolena. Už zase se všechno rozmazává. Tma. Oči dokořán otevřené, alenevidím nic. Je tohle konec? Třeba když je zavřu…
"Vstávej, Susan."
"Danieli?" otvírám oči a zvedám hlavu. Můžu dýchat. Srdce bije, krevteče v žilách, stejně jako jindy. Vstávám. "Já už jsem-"
"Jsi anděl." Usmívá se. A já se nevědomky začnu usmívat také."Půjdeme?"
"Kam?"
"Tam." Dívá se k nebi.
"A jak se tam dostaneme?"
"Takhle." Stoupá si na okenní rám, roztahuje svá černá křídla avzlétá. Obkrouží ve vzduchu kruh a vrací se zase ke mně.
"Dokážu to?"
"Jen pojď." Natahuje ruce a pomáhá mi z okna.
"Danieli!" Z mých zad vystřelují dvě křídla, černá jako havraní peří.
Stále ten jeho úsměv. "Poleť."
A já letím…
Poslední dopis na rozloučenou
Na posteli sedí chlapec. Chlapec vysoké postavy s černými kudrnatýmivlasy a s očima v podobě zeleného rybníčku. Jen něco v nich není v pořádku. Jeto smutek či zklamání? Ten chlapec má svěšenou hlavu a zdá se, že mu sem tamukápne i ta slza. Copak se mu asi stalo, že vypadá jako tělo bez duše? Pohledna něj působí velmi smutně a jakoby kolem něj slábne vzduch. Co je mu?,,Davide, tady nemůžeš už nic udělat, vezmi si tohle. Našli to u jejíhotěla a je tam napsané, že je to pro tebe," řekla starší žena, podalaDavidovi tmavě červenou obálku a rozplakala se. Žena, maminka tak milovanéHanky. Všemi oblíbené Hanky, která už tady mezi námi není. Hanky, která vsrdcích všech lidí zanechala štěstí, uspokojení a výborné kamarádství. Tak pročse vzdala toho nejcennějšího? Života?! David se chvíli mlčky díval na obálku.Byla nadepsaná Hančiným rukopisem. Stálo tam: Davide - proč si mě viděl jenjako kamarádku? S Davidem se točil celý svět. Svět, ve kterém mu chyběl tennejdůležitější člověk. Člověk, kterému nikdy nedokázal říct, co vlastnědoopravdy cítí. Hance, kterou miloval z celého srdce. Hance, která si myslela,že ji má rád jen jako kamarádku. Hance, která chtěla pracovat v cirkuse. Vcirkuse proto, protože žila realitou a její optimismus jí na každý denpřipravil nějaké překvapení. Jenže teď je už pozdě a David si připadá jako veválce. Jedna jeho část mozku válčí proti té druhé části. Jedna říká, že už májít domů a má se uzavřít do sebe. Ta druhá říká, ať tady zůstane a vzpomíná nachvíle strávené s Hankou - jeho láskou. Nemohl tu však déle zůstat. Když vyšelz domu, vstoupil do naprosté prázdnoty, která mu neříkala, kam má jít. Jen sehlasitě a nepřejícně smála. Chechtala se hlasem té nejodpornější osoby. KdyžDavid přišel domů, jeho rodiče mu chtěli pomoci, ale on trval stále na tom, žepotřebuje být sám. Zavřel se do koupelny. Koupelna, vzpomněl si. V koupelně vidělHanku naposledy. Viděl ji, jak tam bezvládně leží,v kaluži krve a nedýchá..Vkoupelně ukončila své trápení, svůj život. Je to jeho vina, že už tady Hankanení, říkal si? Vtom jeho pohled spadl na temně červenou obálku s nápisem:Davide - proč si mě viděl jen jako kamarádku? Otevřel obálku a začal číst. Doočí se mu vlily slzy už při prvních řádcích…
...Ahoj Davide,milý Davide,můj Davide,drahý Davide,kamaráde Davide,žádné z těch slov nemůže vyjádřit to, jak ti už dlouho chci říct, že těmiluju. Stačil vždycky jen letmý pohled a už ses ode mě otáčel jiným směrem.Nechápu, bál ses mě? Když pomyslím na to, že se mě má největší láska bála, jemi hrozně. Vedle sebe držím žiletku. Tu žiletku, kterou sem ti kdysi půjčila,aby sis vyřízl to znamínko. Pamatuješ????? Nechtěl si jít k lékaři, nemáš jerád a tak sis to udělal sám. Říkala jsem, že máš odvahu za čtyři. Určitě si topamatuješ. Sice ještě nevím, jestli ji použiji, protože sem se již několikrátpokoušela zabít, ale jsem srab a tak se to nikdy nestalo skutečností. Co si asio mně myslíš? Radši to ani nechci vědět, ale je mi dobře. Určitě se teď cítímlíp. Ta samota a strach, že se mi vysměješ do obličeje, když ti vyznám lásku,ta už mě teď netrápí. Je mi moc dobře. Podívej se tam nahoru a představ si, žetam sedím, obklopena andílky a mávám ti. Netrap se, můj kamaráde, má lásko.Svět už je takový a já sem prostě nedokázala už dál žít v představě, že jevšechno ztracené. Můj život se zdál být klidný, ale uvnitř sem se už nedokázalatrápit. Pochop mě. Udělala jsem to pro sebe. Nemysli si, že jsem sobecká, siceasi jsem, ale proč si chtěl být jen můj kamarád? Víš, jak je těžké tě milovat avědět, že ty mě máš jenom za kamarádku? Marek - tvůj bratr. Řekl mi, že každývečer chodíš na zahradu a díváš se do nebe. Potom prý sedíš a asi půl hodinynevnímáš. Myslí si, že si do někoho zamilovaný a ptal se mě, jestli ses minesvěřil, že vypadáš tak zoufale. Co myslíš, že jsem v tu chvíli cítila? Světse mi v tu chvíli začal bořit pod nohama. Když mi to řekl, sedla jsem si dotrávy a nevnímala jsem. Nic. Ani Marka, který mě chtěl doprovodit domů ani zpěvptáčků ani řinčení aut. Prostě nic. Jen svou bolest. Sbalila jsem si své věci.Neměla sem jich sice moc. Jen kabelku a v ní mobil, kapesníky a peněženku.Rozloučila jsem se s Markem, což byl poslední člověk, kterého jsem viděla. Naostatní se můžu dívat jenom z nebe. Z mého Nového domova. Nerozloučila jsem sedokonce ani s Terkou. Napadlo mě, je snad Terka tvojí tajnou láskou? Terka, tanejkrásnější holka z celého Moravskoslezského kraje?! Utíkala jsem domů. Mělajsem oči plné slz a pocit, že za chvíli ukončím tento ubohý dopis ve mně rostl.Ukončím své trápení a zároveň ti popíšu jak pomalu odcházím...
V tu chvíli se David rozplakal ještě víc. Slzy se mu z očí řinuly jakovodopád, který nechce přestat téct. Ale řekl si, že to musí dočíst. Bylo toHančiné přání. Hančiny poslední myšlenky.
...odemkla jsem dveře, našeho domu s krásným velkým balkónem, na kterémjsme si jako děti hráli. Pamatuješ Davide? Určitě ano. Já měla tu nádhernoupanenku barbii a ty toho kena, kterému upadávala noha. Jmenovali se Hanka aDavid. Nebyli to, ale kamarádi. Byli to milenci. Kabelku jsem si odnesla dopokoje. Mého pokojíčku. Na stěnách visely plakáty. Stejné plakáty jako předšesti lety, když mi bylo jedenáct a tobě čtrnáct. Kdysi si byl takový můjochránce a kamarád, jenže to přešlo v něco jiného. Víš, kdy jsem se do tebezamilovala? Tu noc, co jsme byli s našima stanovat a tam si mě před němabránil, když jsem večer odešla ze stanu a šla jsem sama k jezeru. Říkala jsemsi tehdy, že mi tě poslal sám bůh, ale to sem ještě nevěděla, že ty mě mášjenom jako kamarádku. Utěšovala jsem se tím, že možná jako nejlepší kamarádku,ale teď to sem nebudu míchat, protože už chci přejít k závěru...
David si popotáhl. Měl plný nos, oči uslzené, že skoro už nevidělpísmenka, ale nějaká neznámá síla ho vedla dál. Musel číst. Byl na tom závislý.Potřeboval to dočíst.
...otevřela sem dveře naší útulné koupelny. Koupelny, ve které jsem sipřišla jako normální člověk a právě tady chci ukončit jako normální člověk svétrápení. Víš, že v mé hlavě neproudí žádné výčitky? Je to zvláštní, ne? Sedámsi na zem. Kachličky mě studí do dlaní, ale žiletka jakoby mi přirostla k ruce.Nemám strach, jestli nad tím přemýšlíš.Pevně jsem uchopila žiletku do pravé ruky a udělala jsem první ale nemoc hluboký řez...
David na chvíli odložil dopis a musel si zajít pro kapesník, protože užnemohl skoro dýchat, jak mu sopel zacpával nosní dutiny. Za pár minut se alevrátil a tušil, že za chvilku bude konec. Konec dopisu.
...krev padá na moje džíny. Džíny, které jsem si koupila v sekáči.Chtěli jsme přece udělat něco potřeštěného a tak jsme zašli do sekáče. Ty siskoupil tu příšernou mikinu. Pamatuješ???Taky mám na sobě tu košili, kterou si mi dal. Je mi sice trochu velká,ale je tvoje a to je hlavní. Musím končit, protože pak bych už třeba nemuselanic dopsat. Stačí jeden hlubší řez a mám to za sebou. Já chci ale umíratpomalu. Je to zvláštní, ale jak budu umírat, budu vzpomínat na všechno krásné,co jsme spolu prožili. Co jsme spolu prožili jako kamarádi.Asi se mi bude stýskat, ale jakmile se zasteskne tobě, podívej se naoblohu a já ti zamávám. Budu mávat klidně donekonečna, protože ty za to stojíš.Stojíš za mnohem víc a to si pamatuj. Si ten nejlepší a nejhodnější člověk,jakého sem kdy potkala. Promiň musím končit.Řekni mámě, že ji miluju a pokud tam potkám mého tátu, nakopu ho dozadku.Nezapomeňte na mě. Miluju vás, ale tebe trochu jinak, lásko.Sbohem má lásko, můj kamaráde. Nikdy na mě nezapomeň, tak jako jánezapomenu...
Sbohem Tvoje Hanka
Když David dočetl, tenhle srdce-drásající dopis, sedl si a dlouhoplakal. Potom otevřel skříňku, o kterou byl opřený a přímo před sebou uvidělžiletku. Tmavě modrou žiletku, která jakoby na něj volala, ať udělá to, na comyslí. Myslel na smrt!!! Vzal žiletku a pevně ji uchopil. Udělal první řez aucukl bolestí. Ale touha, která ho volala za Hankou, byla silnější než bolest,kterou cítil při doteku žiletky a tak pokračoval. Později však už nic necítil.Jen slyšel. Slyšel Hančino usilovné volání a pláč, který mu probodával srdce.Pláč, který ho bodal do srdce tisíci ostrými noži.
Po dvou dnech se David probudil v nemocnici. Do těla mu byla přiváděnanová krev a vedle postele seděli jeho rodiče. Měli smutný výraz a když uviděli,že je David vzhůru, objali ho a řekli: ,,Davide, je nám to moc líto. Hanka jeteď pryč, ale to neznamená, že ty uděláš to samé?!" David si v duchuříkal, že nebude poslouchat to hloupé matčino kázání a chtěl jí to i říct,jenže pak si vzpomněl na Hanku a tiše řekl: ,,Mami, tati, miluju vás. Je mi tolíto." Dořekl to a celou místností se ozval slabý pláč. Celá rodinka tamtak seděla a plakala.Když Davida po týdnu vezli zpátky domů, zastavil se na zahradě apodíval se do nebe. Přišel Marek a David mu řekl: ,,Marku, víš kdo je má velkáláska?" ,,Nevím, ale už se tě na to chci zeptat dlouho. I Hanku tozajímalo. Nevím, když jsme se o tom bavili, utekla s pláčem. Doufám, že jsemněco nezvoral." ,,Miluju svoji kamarádku. Svoji nejlepší kamarádku Hanku.Hanko," řekl, podíval se do nebe a hlasitě zakřičel: ,,ty si máláska."
On..
Podívala se naposledy z okna...prosila ať sepříjde...! On jediný ji mohl pomoci...od otce,od života,od smrti....stále pevněvěřila že příjde! Čekala....čekala týden, dva, měsíc! Bolestivě snášela tvrdé ahrubé rány jejího nevlastního otce s myšlenkou na něj, že za ní ten den přijde,že ji stále miluje, že ji vrátí svoje srdce...! Seděla na posteli a hrdězadržovala slzy....věděla...že NEPŘIJDE. Podívala se naposledy z okna, kdenedávno pršelo a odešla...šla a šla. Nevěděla kam, bylo ji to jedno...k tomu abysnášela dál rány otce ji už nestačila pouhá myšlenka na něj, neměla pro cožít!!! Najednou se zastavila před velkým stromem...stromem který se najednouobjevil na prázdné louce....stromem na kterém bylo neznámé lanko....A bylarozhodnutá! Postavila se na kámen pod lanem a dala si kličku okolo krku.Naposledy prosila ať přijde za ní...aby ji zachránil, vrátil ji jeho srdce,důvod proč žít...Koukla se nahoru, na zatažené nebe a uviděla JI (smrt). Už tamna ni čekala, čekala až ukončí svůj život! Natáhla k ní ruku... Stačí tak málo,jen kousíček k smrti! A v tom ho z dálky spatřila. Byl na druhém konci louky avyděšeně na ni koukal. Blikla v ní jiskřička naděje....byla tak blízko ksmrti.....začala JI naléhavě prosit aby mu mohla aspoň pohlédnout do tváře! ONAna ni jen pohlédla a zmizela. Stála tam dál a mlčky koukala, jak tam její láskastojí. Proč nejde blíž?? ptá se sama sebe. Natáhla k němu ruku....,,Je pozdě,moc pozdě...." špitla. Věděla, že ONA se vrátí....že pro ni přijde! A mělapravdu, vedle ní ONA stála, a čekala....,,JE ČAS " řekla a natáhla k níruku. ,,Ne, ještě ne, on mě zachrání, on mi svoje srdce vrátí!" prosila JI. A opravdu, šel pomalu k ní. Byla šťastná...přišel! ONA ale nechala rukunataženou a udělala letmý pohyb prstu k sobě...Kluk roztáhl náruč, a ona plněrozhodnuta chtěla jít k němu. Kámen, na kterým stála byl ještě kluzký od deštěa ona...sklouzla se jí noha, dotkla se JI a........ visela. Před očima se jímlžilo, jen malou škvírečkou v zamlžených očích koukala na svojí lásku, která kní běžela a něco volala. Nic neslyšela, nic necítila, všechnu sílu dávala dosvých očí, aby zůstaly otevřené...aby ho mohla vidět!! Toho, kvůli kterému tadyje, kvůli kterému je teď s NÍ...lano ji řeže to krku, vlasy ji vlají doobličeje, malá škvírka kde ho vidí mizí v dáli. ,,MILUJU TĚ " uslyší odněj ty nejhezčí slova na světě...a pak je ticho, hluboké ticho...nic necítí,nic neslyší, nic nevidí......nemá oči......nemá život....Neví, že její láskastojí u její mrtvoly a brečí...brečí a v rukách svírá svoje srdce které jichtěl dát, brečí a prosí o odpuštění, brečí a křičí....křičí svou bolest!Křičí, že nepřišel dřív...že ji nezachránil! Křičí, že to bez ní nezvládne, žeji miluje, že se bál přijít dřív...bál se že ji zlomil srdce!!!Nevěděl že tosrdce se snažila držet i přes rány otce pohromadě....kvůli němu!! Křičí, brečí,prosí, miluje ji....Ale to už ona neví..........NIKDY TO UŽ NEBUDE VĚDĚT!!
Andělé se ztracenými křídly
Jednou večer se probudila,ještě teď vidí ten pruh bílého světla na stěne. Celou noc nespala. Nešlo to.Padla na ní ukrutná deprese aniž by věděla proč. Možná kvůli častým hádkámrodičů, možná proto, že nemůže být s ním. Cítit jeho doteky, objetí, polibky...Párkrát za den ji přepadl párminutový záchvat pláče, ale ten okamžik nemohluvolnit všechno co držela v sobě... Ani by nemohl, protože ona nedokázalabrečet dýl... Řekla to kamarádce, ale jemu ne. Myslela si, že ho bude zbytečnězatěžovat. Ale ta se před ním podřekla, když u toho ona nebyla. On se jí hnedptal, co se jí stalo a ona jen v slzách odpovídala, že neví. Chtěl jí pomoci,ale nevěděl jak. Ale ona cítila jeho pomoc jen v tom, že o ní má starost. To,co ze sebe nemohla dostat ven a jen krátkým pláčem vyplouvaly částečka toho"něčeho" ven, začlo najednou mizet a uvolňovat místo pro radost.Pokaždé když se on ozval, tak se jí srdce rozbušilo jakoby chtělo vyskočit vena chtělo se jí plakat, jak moc byla ráda, že se o ní zajímá. Jamile odešel,zase na ni padla tíživá bolest. Sice na delší chvíli než dřív, ale ta doba bylanesnesitelnmá pro její srdce.
I když mu to neříkala, bylaráda, že ho má. On, to byl její strážný anděl, ten, co ji vždy zachrání. Ikdyby bylo už za pět minut dvanáct, tak on ji z toho dostane. I když třeba jenslovy, jí to stačí. stačilo jí Moc Tě miluju v jeho tak typické zkratce MTM.Jakmile jí přišla zpráva od něho začla skákat radostí a když se dočetla, jakmoc ji miluje, začly jí téct slzy po jejích bledých tvářích. Milovala ho celýmsrdcem. Kdyby neměla jeho, už by byla bývala použila tu její poslední záchranu.Záchranu schovanou v malém ostrém plíšku. Ale teď neměla potřebu ho použít.Měla jeho a tu kamarádku, sloupy, které ji vždy podepřely.
Dříve byla tvrdá, věčněusměvavá dívka bez problému uvnitř i zevně, ale ted byla v nitru uzavřená někdyaž melancholická a pesimistická, zamyšelná i když navenek byla furt stejná.Aspoň si to myslela. Bála se, že když dá svojí změnu najevo, že ji přestanemilovat, ale on by to nikdy neudělal. On věděl, že ji bude milovat i když budeuzavřená, smutná a zamyšlená, věděl, že někdy jsou její usměvavé nálady upřímnéa věděl, jaká je uvnitř. Věděl o její změně, on byl jeden z mála, kdo topoznal. Ale přesto nemohli být spolu... Byli moc daleko a moc mladí aby mohližít spolu. Byli andělé, co si museli vytrpět své a potom spolu mohli žít. Alemuseli vydržet... Zatím...
Jednoho dne za ní přijel, onase krásně nalíčila a těšila se, že si půjdou nechat udělat piercing a ještězařídit pár dalších věcí. Zastávku měla přímo pod oknem na protější ulici. Celýden vyhlížela z okna, i když věděla, že přijede až odpoledne. Ale dočkala se.Už ho viděla na zastávce vystupovat s bílou růží v ruce, tak vyběhla z domu,aniž by se rozhlédla, on jen stačil zakřičet její jméno, ale zaniklo vtříštivém zvuku skla a tupého nárazu. Byla na místě mrtvá. Na jejím pohřbu byljen on, její rodiče a ta přítelkyně. On do rakve - jejího tvrdého, strozezdobeného lůžka - dal tu růži. Byla pořád krásně bílá, jen na ní kontrastovalykapky rudé krve, jako kdyby tam zrovna padly a mezi nimi jiskřily jehokříšťálové slzy. Poté šel k ní domů. Rodiče bydleli jinde a tohle byl důmjejich příbuzných, kde mohla bydlet, ale jen sama. Sáhl do zlaté krabičky odnaušnic, vytáhl tenký lesknoucí se plíšek a sedl si na její postel. Opřel hlavuo její polštář, položil vedle sebe růži, potřísněnou kapkami její krve, uchopilpevněji žiletku a dvoumi krátkými, ale hlubokými řezy se vydal za ní.
V té krabičce byli dva kroužky do rtu. V novinách byli zakroužkovanébyty. Dnes ji chtěl ukázat byty, kde by spolu konečně žili. Ale osud mu toneumožnil. Příčina byla uveřejněna až druhý den v novinách, v oznámení osebevraždě 17ti letého chlapce a smrti 16ti leté dívky, kterou srazil podnapilýřidič. Ale aspoň žijou v místech, kde nebudou problémy u rodičů, kvůli jejichspolečném soužití. Soužití dvou andělů, kteří ztratili křídla kvůli lásce....