Tiché zvonení mobilu se tlumene ozvalo do tmy. Jednou,podruhé, potretí. Pak se rozsvítila lampicka acísi ruka vyndala prístroj z kabelky.
"Tome, jsou ctyri ráno..." ozval se rozespalý hlas.
Ve sluchátku bylo ticho.
"Tome? Jsi tam?""Ano...," i v jeho hlase znela únava, "ano, jsme tady, Jenny."
"No? Tak...tak proc voláš?"
Chvíli byl slyšet jen jeho tichý dech, jak šumí do ticha. Pak se ozval znovu.
"Víš, Jenny, já jsem premýšlel. Celou noc... dlouho, uz od rána."
Mlcela.

"Premýšlel jsem o nás dvou..."
"Ano, lásko, ale... nemuze to ted pockat? Jsou dve v noci a já..."
"Ne," znelo to mírne, i presto se však kdesi hluboko vjeho hlase cosi zachvelo. Netrpelivost... nebo zloba, "ne, tohle jedulezité, Jenny."
Posadila se na posteli a lehce zakroutila hlavou: "No dobre. Tak co máš na srdci?"
"Miluju te, Jenny. Víš to?"
"Vím. A já tebe taky. Ale to uz jsme si prece rekli tolikrát."
"Rekni to znovu."
"Co?"
"ze me miluješ."
Tiše povzdechla a zopakovala: "Miluju te, Tome."
Chvíli bylo ticho. Pak se ve sluchátku ozval jehotichý smích. Táhlý, zoufalýsmích. "Pamatuješ, Jenny, jak jsme se potkali?"
Pomalu si pritáhla prikrývku k telu. Nekde v zaludku se ozvala nevolnost. Ten smích ji zneklidnil -vzdyt tímhle zpusobem se nikdy nesmál. Neco sestalo.
"Jak-jak bych mohla zapomenout, Tome. Tam v parku, kam - "
"- jsi chodívala kazdý den vencit psa. Tohorozkošného malého pudlíka. A tam jsem te ipoprvé zahlédl."
Tiše povzdechl.
"Trvalo mi zatracene dlouho, nez jsem se te odhodlal oslovit. Akdyz; uz jsem se do toho konecne dal, rekl jsemnejvetší pitomost, jaká me mohla napadnout...Pamatuješ, co to tenkrát bylo?"
"Eh... Tome, já nevím. A nebylo by vhodnejší nechat to na zít-"
"Rekl jsem: "Pardon, slecno, nevíte, kolik je hodin?" A ty jsimi to s úsmevem rekla. No, a - to bylo všechno,pamatuješ. Odešel jsem a na nic víc jsem senezmohl... Jaký jsem to byl ale šašek."
Cosi jí ríkalo, at zavesí. Poslouchala však dál.
"A pak, jednoho dne, ti ten tvuj pudlík utekl. A byl jsem tojá, kdo ho našel, jak ocuchával popelnice na krajiparku. Okamzite jsem ho poznal, vzdyt jsem ho s teboutolikrát videl. A pak, kdyz jsem te spatril, jak hobezradne hledáš všude mozne, vedel jsem, ze tohle je moje šance. Bud ted anebo nikdy. A tak jsem ktobe pristoupil a jako tvuj hrdina ti predal tvéhoroztomilého malého milácka. A odted to užznáš... vid ze ano?"
Chvíli neodpovedela. Pak tiše zašeptala:
"Proc mi to celé ríkáš?"
"Víš, Jenny, lásko moje, proklínal jsemsám sebe. Dlouho, moc dlouho. A nemysli si, opravdu jsem sivíc nez; jednou rekl, ze jsem asi blázen. ze jsem jen príliš podezrívavý. Cojsem mel, no co? Jen pár stupidních drobností...cizí vune z tvojí košilky... párnocí za sebou, kdy jsi se trochu zpozdila... Samémalickosti, hlouposti. Jenze já jsem prostetakový, víš. Vzdyt me znáš. Atak jsem se jednoho dne rozhodl zbavit se toho hloupého pocitu.Ujistit se, ze se nemám ceho obávat. zejsem pro moji krásnou Jenny stále všímtím, co je pro me i ona. Proste jsem musel mít jistotu,víš..."
Tiše vydechla.
"A tak jsem si dodal odvahu... vzal auto a - sledoval te vecer do mesta."
A znovu bylo ticho. Dlouhé, dusivé a nesnesitelnéticho. Kdyz se pak opet ozval, jeho hlas jiz nebylklidný. Trásl se neovladatelným zalem.
"Nemusel jsem ani vystoupit z auta, abych te videl ho objímat alíbat. Vlastne jsem nemusel ani vejít do toho motelu,abych ho spatril, jak te odvádí do svého pokoje.Nemusel jsem sejít do zahrady a podívat se dovnitr oknem,jak -," jeho hlas se zlomil. Chvíli mlcel a marne sepokoušel zadusit své vzlyky, "- ale já to udelal.A videl jsem všechno... úplne všechno..."
"Ne..." zašeptala tiše, zatímco studenáslaná kapka sjela po její levé tvári,"...Tome, proc..."
"Ano, spravne, Jenny. Proc...," jeho rozrušený dechšumel ve sluchátku stále rychleji. Vzármutku se ozval hnev. "Tolikrát jsem se toho veceraptal sám sebe. Proc? Cím jsem byl pro tebešpatný, ze jsi mi to musela udelat? Címjsem byl pro tebe tak hrozným manzelem, ze jsi mimusela lhát a ponizovat me tím...? Proc! Proc jsimusela být taková?"
"Prosím... Tome, prosím prestan... já ti to vysvetlím -."
"Nedíval jsem se na vás dlouho, Jenny. Ale tachvíle mi stacila. Šel jsem zpet do svého auta,zatímco jsi ty dál zranovala moje srdce... a znovu... aznovu. Celý svet se mi té noci zhroutil,víš. Celý svet spadl do prázdnoty a mnezbyla uz jen jedna jediná vec... - víšjaká vec to byla, Jenny?"
Ale ona neodpovedela. Plác zoufalosti se dral z jejího nitra.
"Ach, Jenny, kdybys vedela... kdybys jenom vedela. Ta vec - tastrašlivá vec... kterou ted drzím v ruce.Co myslíš, ze ceká tam uvnitr, na koncihlavne? ... Spasení? Peklo? Nebo snad nebe? Kdo ví,Jenny, kdo ví... A tak jsem tam sedel a hledel jsem prímodo té šílené zbrane, dál adál a auta mezitím projízdela,déšt padal a já premýšlel. Hodnejsem premýšlel... tak jako dnes."
"Ne - Tome... nedelej to, prosím," prodralo se z jejíchúst mezi vzlyky. Jenze on se jenom zasmál.
"Ale, ale, Jenny... má sladká Jenny. Neudelal jsem totehdy... a neudelám to ani ted. Premýšlel jsemtotiž strašne dlouho a o strašne mnoha vecech. Omne, o tobe. O nem. A neudelal jsem to - ale ne kvuli tomu, zebych nemel odvahu... to ani v nejmenší. Neco jsem sitotiz uvedomil. Neco, co mi dodalo nadeji... neco, co mi vnuklotu šílenou myšlenku. Koneckoncu, nebyl jsem toprece já, kdo podvádel..."
Její vzlyky se ve vterine zarazily. Strašlivápredtucha sevrela její srdce strachem. A on se znovuzasmál. Zlovestne, nenávistne.
"A tak jsem si pockal, az vyjdeš ven, nasedneš aodjedeš. Pak jsem vystoupil z auta, prešel pomalu ulici avešel do motelu. Štestí mi prálo a on zasebou nezavrel dvere. Mohl jsem to tedy provést pekne rychle apotichu."
A znovu se do nocní tmy vloudilo ticho,prerušované jen trhaným dechem. Tentokrátvšak nemelo dlouhé trvaní.
"Mela jsi videt ten výraz v jeho tvári, kdyz jsemnamíril tu zasranou hlaven do jeho xichtu. Mela jsi videt, jakse celej rozklepal, jako malej smrad co kradl v kuchyni. Mela jsividet, jak se mu podlomily kolena, kdyz jsem se mu predstavil.Ale já to nechtel hned skoncit... ne, to ne. Ani vnejmenším. Místo toho jsem si tam sednul a pakjsem si... - povídali. Dlouho do noci. Byl jsem k nemumilý, pozorný a trpelivý, jako k príteli. Avíš ty co? On mi ani nebyl schopen odpovedet na tujedinou prostinkou otázku - otázku "Proc?".Zvláštní,ze ano..."
Pousmál se a pokýval hlavou. A jeho výraz se znovu zmenil.
"Ale pak me omrzel. Ale ješte jsem to nechtel skoncit, ne,ješte nebyla ta správná chvíle. To muselomít lepší konec, ne jen jeden hloupývýstrel v spícím motelu. A tak jsem munejdrív rozbil hubu, az ztratil vedomí. No... apak - pak jsem ho donesl do kufru, zamknul zámek a odjel... Daljsem ti vedet, ze budu celý den v práci. A odté doby, drahá Jenny, premýšlím..."
Stála uprostred pokoje a slzy jí bezmocne stékaly po tvárích.
"Tome...Tome, lásko, prosím... Neudelej nic... ne..-"
"Probudil jsem ho pred chvíli... sotva se hýbal. Asiztratil hodne krve, víš. Je mi to líto.Vzdycky jsem ale chtel být spravedlivý apozorný k ostatním, a tak i jemu dám to, co sizaslouzí... co ty na to, Franku? Rekneš Jenny, jakmoc ji miluješ?"
Její ztuhlé prsty sevrely krecovite sluchátkotelefonu. Vzápetí se kdesi na druhé strane ozvalzvuk strhávané náplasti a tichézasténaní.
"Jenny...," kdosi tiše zašeptal, "Jenny, pomoz mi."
"Franku....!"
Tupá rána zaznela tichem.
"Rekni jí to. Rekni jí to, Franku."
"Miluju te, Jenny...," jeho hlas slábl a sílil, jakobysbíral všechny síly, které mu ještezbývaly.
"Vidíš?" v Tomove hlase se ozvala ironie. Zvuk nabíjené pistole.
"Tome! Ne!" vykrikla rozechvele.
"Ale proc, Jenny? Proc? Ptám se ted i tebe, i kdyzvím, ze mi nedáš zádnouodpoved. Stejne jako on, i kdyz jsem se ho ptal tak dlouho ausilovne. Místo toho se trásl pri pohledu do hlavnezbrane, do které já hledel tak dlouho bez mrknutíoka. Nikdo z vás mi nedá odpoved a mne taknezbývá nez udelat tu jedinou vec! Tu jedinou vec,která ješte zbývá..."
Cosi zašustilo a tlumené sténání vyšlo z Frankových úst.
"Rekni sbohem, Franku."
"Jenny... nenech ho..."
"Tome!"
"Rekni sbohem, príteli..."
Desivá rána prerušila nocní ticho. Vykriklaa ten výkrik byl pln vší té hruzy,která jí zbavovala rozumu. A on se smál.
"Ach, Jenny, mela bys ho videt. Co je z nej ted... Vázne,vázne je to ješte vetší troskanez byl predtím...," nová vlnaneovladatelného smíchu zachvátila jeho hrdlo. Aona plakala, plakala dlouho a zoufale, vedoma si svéstrašlivé viny. Viny, která se mísila snenávistí a bezmocí, s šokem a zlobou. A vesluchátku bylo znovu ticho.
"Je mi to líto, Jenny..." Jeho hlas byl opet klidný atichý. "Je mi líto, ze to muselo skoncit takhle.Reknu už jen jedno. Jsi bájecná zena audelala jsi mne štastným."
Její hysterický plác témer prehlušil jeho slova.
"Byla jsi pro mne vším. A mne se svírásrdce pri pomyšlení, ze jiz nic nebude jakodrív... Prosím te o odpuštení, Jenny.Má lásko."
Zaznel druhý výstrel a... pak jiz nepromluvil...