Poslední procházka...   30.Listopad 2006


Všude je tma,

jen měsíc svítí,

udělala se zima,

samota se do mne vcítí.

Mířím cestou známou,

na své oblíbené místo,

nohy mně tam vždy dovedou,

jdu po tmě a na jisto.

V záři měsíce,

z dálky ho už vidím,

plamínek od svíce,

tu svíci v ruce držím.

Plamínek ve větru plápolá,

měsíc na nebi svítí,

od hřbitova mně dělí už jen závora,

myšlenka na smrt se do mysli vštípí.

Podívám se k měsíci,

a pak k známým hrobům,

jsou vidět plamínky od svící,

které slouží duchům.

Zbloudilé duše,

okolo prochází se,

kdo z nich byl u mše,

kdo z nich pokořil se?

Sednu si pod strom,

mezi hroby,

v dálce udeřil hrom,

smrt za stromem se hrbí.

Vždycky tam byla,

a tak jsem si sedla,

že to ale chyba byla,

jsem ovšem nevěděla.

Seděla tam tiše,

sotva se hnula,

že brzy odejdu do jiné říše,

jsem ještě netušila.

Opodál stojí anděl,

ale, ten tu nikdy nebyl,

nebo, že by to byl ďábel,

v dálce vlk zavil.

V rukou držím černou svíci,

smrt pomalu vstala,

s kosou ke mně se blížící,

svíce v rukách mi zhasla.

Prázdnýma očima se na mne dívá,

nedokážu se ani hnout,

kolik času ještě mi zbývá,

než ona bude kosou tnout?

Ta chvíle byla krátká,

zdála se jak věčnost být,

za životem zavřou se mi vrátka,

a já neucítím žádný cit.

Ten anděl v dálce stojí,

má však černá křídla,

ten prý mně doprovodí,

do pekelného sídla.

Najednou co si se mně dotklo,

má černá svíce spadla,

pár kapek krve po ní teklo,

já jen opatrně vstala.

Podívala se na tělo sví,

a trochu se lekla,

z toho pohledu mně zamrazí,

nejradši bych si zase klekla.

Jsem tak trochu zoufalá,

černý anděl přišel ke mně,

já čekala pravýho anděla,

i když jsem žila temně.

Vždycky jsem chtěla být v peklech,

teď mám ale trochu strach,

je to zvláštní necítit svůj dech,

vypadá to,že budu pořád v temnotách.

Poklekám před svým novým pánem,

naposled zazpíval mi vrabec,

než projdu nekonečným peklem,

a to je mého života konec. napsal/a: Verussskaaa 07:47 | Link


Komentáře

« Domů | Přidej komentář