Lásko má si jediná,pravda má tě ranila.

Nejsem taková za jakou si mě měla.

Mě to bolí víc než tebe,

Snesla bych i noční nebe,

Jen abych tě měla u sebe.

A teď to vypadá,že naše láska uhasla,

Jen kvůli chybě mé si odešla.

Tu bolet budu nosit v srdci už napořád,

S tebou odešel z mého života řád.

Zase se ztrácím v temnotách,

Má lásko už je to tak.

Odešla si a možná se nevrátíš.

Do mého srdce se vrací chlad,

Můj vnitřní démon ho má tak rád.

On se raduje a já trpím,

Jen po tobě toužím.

Je to hřích milovat?

Ted si budu tvůj obličej na papír malovat.

Večer se k němu přitulím,

A snad doufat smím,

Že tě zas uvidím.

.......

Ze dvou studánek dere se
ron slaných vod,
padá pomalu a lemuje silnice.
Kterýžto zhoubný rod
vynalezl jich nad statisíce?

Nač příroda tak učinila,
narazit na stejný kolotoč,
o kterém snila?

Na prémii smíchu, snů,
na bankrot z těch dávných dnů,
kdy z kapiček slz stalo se moře,
a kdy zas vyhoupne se na sněžné hoře
veliké klubko opředené zlatem,
jež je hloupého lidu bezcitným katem?

Což nikomu nezáleží na tom,
jak nazývá se tento kolotoč a kde leží?
A kdo ho ve dne v noci střeží?

Až povadne bílý květ
a bude se z něj sypat zlato,
třeba někdo přijde na to,
že se jedná o svět...

Sedaje ve svém doupěti,
nemaje nejmenšího ponětí
do tmy hledím,
sám, tak sám, mlčky hledím...

Do rudého brokátu zahalen
proklínám to království nahoře,
jímž byl jsem odhalen
od moře nekalých konů,
jež andělé oznámili cinkotem zvonů..

Plameny v očích mám,
jiskry z nich již srší,
proč ostal jsem tu s blyštivými rubíny,
jež ze skal prší..??

Srdce mé vzlyká žalem,
nejdražší rubín šťastným mne neučiní,
an netryskám láskou, nýbrž kalem
z hříšných duší,
kterým činím pomoc první..

Ó, ano, i ten nejmocnější pán podsvětí
má srdce, srdce plné emocí,
které ovšem zasvětí
jen ty, kterým není pomoci...

A tak zde sám zůstávám,
už jen rudý brokát za mnou vlaje,
chmurným myšlenkám se oddávám
a duše má k těm ostatním pluje...

Hrne se na mne horečný nával,
o pomoc zakřičím do temných skal
doupěte, jež sám Bůh mi daroval,
an síť pomsty na světlonoše tkal...

Ze skal odráží se však zvučnost echa,
ach běda, jsem snad jen kozel Mendéský,
jež za svými stopami oblásky zla hledá?
Už nikdy více nebudu andělem nebeským..

Lásky žár, lásky chtíč
šlehá mi do srdce jako bič..
Proč jiní milovat mohou,
zatímco duše má topí se v divokých plamenech?
Vstoupil jsem již jednou nohou
do bludného jezera života,
z něhož ztěžka lapám dech..

Kéž oko lstivé mé stačí zřít,
zda-li vůbec má cenu žít
ve světě zloby, které vládnu,
anebo mřít až do doby, než k zemi padnu?

Nezbyl mi již jediný dukát, ba ani rubíny,
brokát již nevlaje za hlavou mou,
proč tou pekelnou hrou jest láska,
kterou hledám a přijde-li..,
lapím ji a už nevydám zpět,
nelze přeci nechat zvadnout rašící květ..

Sedaje ve svém doupěti,
nemaje nejmenšího ponětí,
čekám sám, tak sám,
lásku vášnivou hledaje dál..

Dívej se, jak slunce vstává.
Pohladí tě po vlasech.
Dotkne se tvých tváří.
Osuší ti slzy.

Svítá.
Nebe zčervená.
Zežloutne.
Zmodrá.
Obloha hoří.

Svítá.
Slunce pase beránky.
Na nebeské louce.
Tráva se koupe
v ranní rose.

Svítá.
Vše je pryč.
Jen tvé kroky
zazní tichem
Naposledy.
Svítá.

Bolest zkapalněla v slzy

Slunce zašlo příliš brzy

Zase bude dlouhá noc

Zvrátit jeden člověk nemá moc.

~

Kam odešly hvězdy,kdo měsíc vzal

Kalným zrakem do temnoty hledím dál

Jednou jdu tam podruhé sem

Kde stojí nebe kde leží zem

~

Tma,samota,do duše vstoupil chlad

Kam jít vlevo či vpravo snad

Prostorem kde se ničí náruč neotevírá

Mysl osamělá pomalinku zmírá

~

Hledám,hledám slunce zář

Snad vrátí úsměv na mou tvář

Kde slunce skrylo leží tiše

Jak ve tmě dohledat se jeho skrýše

~

Tělo tíží,oči pálí

Hledám světlo někde v dáli

Světlo,světlo krátce blikni

Svojí září směr mi vytkni

......

Jsem nic,
co se brodí v šeru,
nechci víc,
než vědět, čím své srdce deru...

Duše naplněná steskem,
která již vzdala své dlouhé pátrání,
šla za štěstím a leskem
v očích sepsaným perem vraním.

Tělo, co cítí beznaděj,
zrak, co zakryl se tmou,
chci jen vědět, co je životní děj
a ne se jen dívat, kam jiní jdou..

Na kůži přiložím si ostří nože,
zabořím jej a doluji rozcestí,
načež vypluje moře krve,
razící si cestu až na smrtelné scestí..

Zasáhne mne ulehčující pocit,
ospalost mé tělo hladí,
což nikdo nemá pochopení pro cit,
kvůli němuž prázdnota se mnou ladí??

Poletuji kdesi v temném světě,
šepot slyším v dáli,
proč se vacím k té osudné větě,
kdy zjistila jsem, že v sobě nejsem?

Zda-li si na mne někdo vzpomene,
až do náhrobního kamene vyryo bude mé jméno, které postrádám?

Hroutím se do rudého moře,
zkrvavený nůž s cinkotem dopadá na zem,
odplouvám do tmy na hořícím voře,
a oči mi spadnou rázem..

Lidé přiběhli ke mně,
vzpomněli si, že jsem žila,
zvedají tělo ze země,
jako struna praskla mi žíla.

Proč jsem zajímavá až teď,
když utíkám do prázdnoty?
Řekla jsem si totiž: ,,Leť!,
nemáš žádné hodnoty!"

Vadila jsem všem, co o mě zavadili,
všem, co mi darovali odpudivý pohled,
byla jsem kytka, kterou nezalili
a nebrali na ní ohled.

Zvadla a už se nevrátí,
zahrabe se do hlíny,
život se z ní vytratí,
oddá se moci chladu a zimy.

Prchla jsem ze světa jako srab
před zostuzením, co mě provází,
jsem kamenný, starý hrad,
co na život již nevsází...

Vlčice na lovu bez krve

Šla vlčice do lesa, hledat potravu svému zraku,

Aby věděla, že není sama.

Hledá smečku, se kterou by přízeň našla

A mezi vlky ji nachází.

Jak chutná láska vlků ke svým druhým?

Ptát se může člověk.

Je to láska tvora v srdci bolesti vrozenou.

Vlčice byla raněna do duše,

Kde jiný vlk ji ponechal a ona teď bloudí sama a opuštěná.

Dobrý důvod proč hledat smečku,

Když se nechce být člověkem.

O úplňku vlčice dostala podobu lidskou.

Spíše než lidskou dostala podobu anděla.

Teď sedí nahá na kameni, jako vlk oděná.

Vzpomíná na vlka, který ji toto prokleti dal.

Co kletbu zruší?

Láska člověka ve světě lidí,

Nebo vlka v údolí osamotnění?

.........

....

Dusivý pocit

Jsem tak prázdný

Včerejšek mě svírá

I slza ve mně zmírá

....

Již nestmívá se

Ni rozednívá

Tolik bolesti je v kráse

Šeptá řve a zpívá

....

Vypálený cejch v kůži hluboko

Lživé sny v lůně

A upřené osudu oko

Řeže v mase tahle vůně

....

Tklivý houslí zvuk

Myšlenky jak listí

Ruku v ruce - děd a vnuk

Už nejsou si jistí

....

Noc i den

Chtějí z Tebe ven

V třeskutém mrazu

Bez chyb a kazů

....

Neumím se loučit

Neumím plakat

Neumím milovat

Neumím mluvit

Neumím pohladit

....

Tolik se bojím…

Zapadlá slza,
Úsměv mrtvý a
Dál jen do prázdna hozené pohyby ruky, napodobující srdce.
Hrobka tvořena průsvitnm snem,
Se stala mým domovem.
Cítim jak čas plyne svým monotónim rytmem.
Posílám Ti vzkaz po pavoučí síti:
"Touhy pevné jako skála,
Rozdrtí sklo broušené peřím.
Od uší
mrazí mou duši,
Že najdu to ticho co visí ve vzduchu."

...........

Venku padá sníh,

A každá vločka v nich,

Je myšlenkami mojich.

Vítr je zanese k tobě,

A tvoje ruce obě,

Si jich pár vezme k sobě.

Usměješ se na ně,

Vločky ti chladí tvoje dlaně.

Podíváš se ven,

A doufáš,že pod oknem sem.

A však nikdo venku není,

Tvůj úsměv se náhle mění.

Pak zašeptáš "Není tu.

Ale já doufat budu."

Slzu sis z oka utřela,

A potom si ještě dodala.

"Pořád mam naději,vždyť

tomu mě učila."