Ztrápená je duše moje,

každý ať si o mě myslí svoje.

Já nikdy nikoho neprosil o pomoc,

teď už vím že poslední je tahle noc.

Mám hlavu plnou vzpomínek,na ty co mne zradili,

za tu dobu však se tihle lidé změnili.

Avšak za tu dobu i já jsem se změnil,

teď nebude již nikdo,kdo by po mne dědil.

Rozhodl jsem se svůj život ukončit,

a tajemný plán smrti bez okolků dokončit.

Ležím v horké lázni ve vaně,

cítím jak z kuchyně voní od maminky lazaně.

Na rohožce před vanou leží rozlučkové psaní,

napsal jsem ho z láskou a bez lhaní.

Teď už na přemýšlení seru,

žiletku do ruky beru.

Její čepel je ostrá,to já dobře vím,

projede tak kůží dobře,až k žilám mým.

Čekal jsem na to dlouho,teď se konečně dočkám,

ale ještě chvíli si před smrtí počkám.

Už přichází ten okamžik,kdy tma mě pohltí,

a ztrápená má duše z mého těla vyletí.

Stalo se to teď,přeťal jsem si žíly,

dravé proudy krve valí se z té hluboké díry.

Nad mou hlavou leží čerstvě zapálená svíčka,

chvíli se na ní dívám,pak mi ztěžknou víčka.

Jinak než-li smrtí nebylo mi pomoci,

žít v tomhle světě je jako žít v nemoci.

V nemoci,která tě den ode dne žere.

A jen bláhový člověk se sní někdy pere.

Potom už navždy zavírám svá víčka,

poslední co vidím je ta hořící svíčka.

Ještě na okamžik pocítím závan hladký,

v tom proběhne mi hlavou můj život krátký.

V okamžiku tom slyším z dáli zvonec,

Jde si pro mě smrt,mému žití je konec.