Roztávají svíčka padá,
jako její velká víčka.
Zavírá oči, pomalu-a naposledy.

Vosk kape na zem a tuhne,
jako krev proudící v jejích žilách.
Naposledy, navěky vydechne,
a už se neprobudí...

Její kůže jest bělejší, než dohořívající svíčka,
chladne a mrzne ve věčných snách.
Bůh v nebesách už ji hýčká
a cítí se jako vrah.

To On posílá nebohé duše tam, kde nikdo není!
Neublížil by prý ani mouše,
ale tohle se už brzy změní!

Tam, kde je peklo, tam je ráj,
to je reálný nebeský háj!
Místo klidu, zatracení,
místo, kde klidná duše není.

Místo, kam víly půnoci chodí spát
a místo, kde ti chci jen pokoj dát!
Nelži, že jsi nikdy nehřešila,
hříchy patří k životu a jsou lidské!
Chybovat musíš, abys věděla to, co nevíš!

Slzy nejsou bez smíchu a smích není bez slz,
svědomí plné hříchu skrz něj zříš!
Neptej se Boha, proč?,
nenech se ovládat ničí silou!
Jen vkroč se mnou pod mlhu temnou
a vnímej tu ohnivou mříž, od níž mám klíč jen já!

Uchopím Tvé ledové ruce,
otevřu ti Tvá spadlá víčka,
dojdu až tam, kde leží dohořelá svíčka
a vdechnu plameny do tvých očí,
z nichž sálá teplo vroucí mocí.

Rty namaluji Ti černou nocí,
zasadím i pár hvězd padlých na Zem.
Pírko po pírku slepím v křídla,
z teplého plamínku svíčky až do mého sídla.

Vznášíme se dál a dál,
daleko od míst, kde anděl na harfu hrál,
až za bránu odpočinku, véčného klidu, a spánku...

...................