Sedaje ve svém doupěti,
nemaje nejmenšího ponětí
do tmy hledím,
sám, tak sám, mlčky hledím...

Do rudého brokátu zahalen
proklínám to království nahoře,
jímž byl jsem odhalen
od moře nekalých konů,
jež andělé oznámili cinkotem zvonů..

Plameny v očích mám,
jiskry z nich již srší,
proč ostal jsem tu s blyštivými rubíny,
jež ze skal prší..??

Srdce mé vzlyká žalem,
nejdražší rubín šťastným mne neučiní,
an netryskám láskou, nýbrž kalem
z hříšných duší,
kterým činím pomoc první..

Ó, ano, i ten nejmocnější pán podsvětí
má srdce, srdce plné emocí,
které ovšem zasvětí
jen ty, kterým není pomoci...

A tak zde sám zůstávám,
už jen rudý brokát za mnou vlaje,
chmurným myšlenkám se oddávám
a duše má k těm ostatním pluje...

Hrne se na mne horečný nával,
o pomoc zakřičím do temných skal
doupěte, jež sám Bůh mi daroval,
an síť pomsty na světlonoše tkal...

Ze skal odráží se však zvučnost echa,
ach běda, jsem snad jen kozel Mendéský,
jež za svými stopami oblásky zla hledá?
Už nikdy více nebudu andělem nebeským..

Lásky žár, lásky chtíč
šlehá mi do srdce jako bič..
Proč jiní milovat mohou,
zatímco duše má topí se v divokých plamenech?
Vstoupil jsem již jednou nohou
do bludného jezera života,
z něhož ztěžka lapám dech..

Kéž oko lstivé mé stačí zřít,
zda-li vůbec má cenu žít
ve světě zloby, které vládnu,
anebo mřít až do doby, než k zemi padnu?

Nezbyl mi již jediný dukát, ba ani rubíny,
brokát již nevlaje za hlavou mou,
proč tou pekelnou hrou jest láska,
kterou hledám a přijde-li..,
lapím ji a už nevydám zpět,
nelze přeci nechat zvadnout rašící květ..

Sedaje ve svém doupěti,
nemaje nejmenšího ponětí,
čekám sám, tak sám,
lásku vášnivou hledaje dál..