Venku padá sníh,

A každá vločka v nich,

Je myšlenkami mojich.

Vítr je zanese k tobě,

A tvoje ruce obě,

Si jich pár vezme k sobě.

Usměješ se na ně,

Vločky ti chladí tvoje dlaně.

Podíváš se ven,

A doufáš,že pod oknem sem.

A však nikdo venku není,

Tvůj úsměv se náhle mění.

Pak zašeptáš "Není tu.

Ale já doufat budu."

Slzu sis z oka utřela,

A potom si ještě dodala.

"Pořád mam naději,vždyť

tomu mě učila."