"Neznám světa, okolí již nevnímám...

Mysl černá, krutosti já podléhám...

Kde je něha? Chlad mé srdce polyká...

Soucit. Proč ten ničehož mi neříká?

Cítím klid, však má duše úlevu necítí,

pouze zlo a strach mou duši nasytí...

Kde jsem já? Kde je má osobnost?

Co se stalo, že jsem krutá bytost?

Kde je ten co mír a lásku uznával?

Kde je ten co svět kolem miloval?

Srdce mi puklo, už cítím jen zlo, však kdo to všechno zavinil?

To vražda, ten zákeřný čin, to on o lásku mě připravil...

Má mysl, srdce i duše patřilo jen té jediné,

spolu s ní vše odešlo, pak každé "já" zahyne...

Bez lásky, něhy a všech těch krásných citů jsem jen prázdnou schránkou,

svět je jedna velká kniha, avšak já jen bezvýznamnou stránkou...

Tam kde i poslední světýlko zhasne, tam zvítězí vždy temnota

a spolu s ní přijde zlo, nenávist a samota...

Mám já si svůj život vzít? Toť myšlenky jsou teď mé...

Už vím, já odplatu chci... Má odpověď zní ne...

V nenávisti a touze po pomstě je teď má síla.

Ten kdo vzal mi ji, ten pozná, co je utrpení a velká bída..."

Mrtvé duše tohle zpověď byla.

Duše, jež pohltila temná síla...

Praštíš-li mne, já praštím tebe!

Touto cestou těžko něco vyřešíme,

pouze další bolest a hněv tím rozšíříme,

proto v míru řešení hledej raději,

v radosti a smíchu, tam poznáš naději...