Někdy cítím prázdno,
někdy cítím chlad,
někdy slyším hudbu,
co zbavuje svět vad.

Bez ní život nemá smysl,
bez ní život smysl nemá,
mám teď trochu černou mysl,
jsem teď vůbec trochu levá.

Smutku ty mlč a hudbo hraj,
na světě přec se zdá mi krásně.
Ach hudbo, už tě slyším jasně.
Dáváš všem smysl a smýváš kal.

Někdy mám chuť kopat,
někdy mám chuť zvracet.
Všechno mě tu deptá,
nemám chuť se vracet.

Perly a slzy se mísí,
smutek je těžký kříž.
Plačme až budeme lysí,
to bude důvod již.

Oči jak rampouch studené,
plavé a suché vlasy.
Zima a chlad a kameny
jsou naším osudem asi.

Je to jak klišé,
jedno i druhé,
zdá se mi prázdné to vidění.
Je to jak klišé,
že láska než přijde,
napůl jsi spálen v plameni.


Napůl Tě spálí vlastní žal,
když nečekáš to, přijde právě
ten bol a smutek ve Tvé hlavě.
Ty, kdo jsi bez viny, z praku pal.

Párkrát se stalo mi
(až v zádech mrazilo),
že chtěla jsem něco a řekla ne.
Popření do srdce dýku mi vrazilo.
teď mám strach, zda-li se potkáme.

Párkrát se stalo mi
(vůle je krátká),
v srdci že zbyla beznaděj.
Smutku je načase zavírat vrátka,
uzavřít lživý a bolavý děj.