bohužel...

Každý den si je hodně podobný... Ráno vstanu  a když nečekaně nezaspím, udělám si kafe a jdu se do koupelny upravovat. Po hodině strávené v koupelně se odeberu na zastávku, na kterou dobíhám, aby mi neujel autobus... Po jedenácti minutové cestě přecpaným autobusem mě čeká škola! Stres o češtině, a nečekané zkoušení, které opět nedopadlo podle mých  nočních přípravách, odpočinku při matematice,  chemii, kdy se s učitelkou pohádají nejméně dva žáci a angličtině, kterou prokecáme s učitelkou o skejťácích, fajnových lidech a motorkách přichází propagace... předmět, který mám ráda a celkem mě i baví!  Při cestě ze školy většinou držím telefon a když mi nevolá můj drahý kamarád, tak poslouchám písničky. Příjdu domů, někdy se najím a jdu k pc. Občas se učím, kreslím si, zpívám a nebo čtu. Sem tam zajdu ven a nebo se mrknout  za klukama do zkušebny. Někdy s kámoškou večer ven. Večer si dopřeju chvilku relaxu ve vaně, avšak to až po té, co u mě zazvoní soused, jestli s ním nejdu na cigáro. Pár minut opět na drátě a spát...Kažodenní stereotyp může začít znovu.

Jasný... občas sem tam je nějaká ta změna, že řeším nějaký problém, jako spousta lidí v mém věku, nebo si dojdu do mého oblíbeného salónku na kapku zkrášlovací kůry. Chtěla bych ale celkovou změnu v životě, který žiju. Nechci snít o životě, ale žít svůj sen. Třeba časem příjde radikální změna, která mi vrátí moje krásné myšlenky na ty staré koleje... když to tedy nebude opět stěhování mých věcí do jiného bytu. Zatím o změně svého statusu jen sním...

Někdy si říkám, že je všechno úplně jinak, než by ve skutečnosti mělo být. Že bych měla být tam, kde chci, tak blízko svému snu a užívat si tak naplno života...mít vlastní sny, které by byly reálné plnit...
Většinou, když mám takovouhle náladu, zabrouzdám k DVD a hledám nějaký románek, pohádku nebo něco na tento způsob… "šťastni až do smrti"... přitom vím, že život není žádný románek a ani pohádka,  že bych tyhle filmy měla vypínat v tom nejhorším, kdy se dotyčné osoby třeba pohádají a řeší společnou krizi…konec ti je pak už dopředu jasný...každý se s tím musí vypořádat po svém..záleží jen na něm, jaký je on sám realista. Je to něco, co má každý v nás a každý určitě už zažil takový ten pocit... většina z nás by chtěla mít u sebe osobu, kterou miluje... jenže co když ta osoba o tobě sotva ví.. možná ani neví, že existuješ a nebo pro ni nejsi nijak podstatný... jste třeba od sebe jen několik metrů a vidíš, že máš k tomu dotyčnému tak blízko, přitom cítíš, že jsi tak daleko. Platonická láska, bohužel jednostranná...napadá tě spousta věcí, proč zrovna vy dva spolu nemůžete být, ale to co se ti zdá jako nejreálnější, nejpravděpodobnější, tak tomu nechceš uvěřit a tak se níž a níž zabořuješ do svých vlastních lží, kterým začínáš věřit!
Jakmile jsi s tím, koho miluješ, máš pocit, že jde všechno líp, všechny problémy, které jsi doposud řešil jsou teď už jen maličkostí, kterou se ani už nemusíš zabývat... jakmile toho dotyčného pak ztratíš, najednou se ocitneš v obrovské bublině velkých problémů!
Všichni říkají, jak si žít svůj život, přitom možná ani oni ten svůj nemají ve vlastních rukou.... kdo opravdu žije tak, jak by chtěl? Žije naplno a bez příkazů...Žádné odpovědi na dané otázky, které jsou kladené, aniž by sám věděl proč!? Má strach? Ne!.. jen si nechce připustit vlastní realitu....musíš si získat vlastní kontrolu, pokud ovšem chceš. Prolomit svá vlastní pravidla a vypustit sebe vlastního ven.

Ta dívka, to jsem já, to jsem já, kdo odsud utíká. Však slyším volat hlas, dávno nevím, že ho ještě v sobě mám. Teď tolik chybíš mi, abys řekl, co říct máš... to, co dnes psáno je ve hvězdách. Život plyne dál.. dřív, než se zdá.Budu silná dost, i kdyby mi shořel most, až ve tmě budu stát, pak uvěřím, že někdo nade mnou hlídá můj stín...život se nevrátí, karta se obrátí, běž za svým snem, nesmíš se bát... život plyne dál!

Nikdo neví, jak Ti je, nikdo není, kdo by Ti rozuměl... Dny jsou temné a samotné... Píšeš o pomoc svou vlastní krví, ačkoli víš, jak moc to bolí. Otevíráš oči, ale všechno zůstává stejné... Nechci rušit a také nechci nadlouho zůstat, jsem tady, abychTi řekla, že jsem tady, když potřebuješ! Rozhlédni se a potom mě uvidíš. Je úplně jedno, kde jsi, když mě chytneš, potom Tě podržím!

Myslím si, že je vyčerpávající, když máte kamarády... oni vědí, že tu jste, ale přesto Vám neřeknou, co je trápí, co cítí a vy jim pak nemůžete pomoct, i kdyžbyste třeba i tak moc chtěli! Kamarádství, nebo láska je něco, čeho si opravdu vážím....Jsem vděčná za lidičky, který momentálně kolem mě poletují a před kterými jsem svá... Vím, že můžu být sama sebou a oni mě mají rádi takovou jaká jsem! A i když některé přátelé postupem času ztrácíme, nacházíme ty nové. Ale opravdový přátelé tu budou s námi stále... Nebudu jmenovat, oni vědí o kom je řeč! Vaše tváře mám uložené!