Legenda o bojovníkovi
13.Březen 20091.
Vůněvonných tyčinek se rozlévala kolem staré chýše, stojící na skalnaté planiněvysoko nad vesnicí.
Slunce sestupovalo k obzoru, ale stále ještě zlatěsvítilo.
Mladýsamuraj oblečený v upravených, ale na mnoha místech vyspravovaných šatechnehybně seděl před svým starým mistrem ponořen v meditaci.
Jehomeč, katana, děděná z otce na syna mu ležela u nohou.
Byl toAkiro, syn Tara Onosawy ze slavné, ale zchudlé samurajské rodiny.
Mistrprávě dokončoval tušovou kaligrafii na vzácném rýžovém papíru.
Dlouhéobočí jen zvýrazňovalo jeho zářící šibalské oči a ani šedý dlouhý vlas nemohlzakrýt jeho mladické tělo.
Mistrbyl široko daleko známý pro svou bojovnou historii i pro klidnou a vyrovnanoumoudrost stáří.
Obklopovalaje mystická krajina japonských hor, která pro svou krásu a tajemství odpradávna přitahovala malíře a básníkyopěvující ji ve svých dílech.
Křišťálověprůzračný potok se nad planinou měnil v zurčící bílý vodopád, aby pakznovu klidně plynul dál a přinášel život a vláhu do okolní krajiny.
Včelyobletovaly kvetoucí růžovou sakuru, která poskytovala stín v polednímžáru. Šum jejich listů splýval se zvukem potůčku a zpívajícího ptactva.
Mistrodložil štětec z prasečích chloupků a poodstoupil od svého výtvoru.Několika jednoduchými tahy dokázal zachytit ducha tohoto okamžiku. Jen několiklinií černou tuší a vůně momentu byla uchována.
“V jednoduchostije největší síla každého z nás,” říkal vždy mistr s úsměvem na rtech.
“Aťvedeš svůj meč skrze tělo protivníka nebo štětec po papíru, nikdy na tato slovanezapomínej. Jediným seknutím můžeš rozhodnout o životě a smrti a tvou zbranínebude vždy jen meč.”
Obzoržloutnul a vzduch se znatelně ochlazoval.
“Pojďsem Akiro,” zavolal na mladíka Mistr.
Mladý bojovník se poklonil až k zemi,s neuvěřitelnou něhou a obratností sebral meč ze země, připevnil si ho kpasu a obrátil se k učiteli, který stál na okraji srázu a vdechoval krásusvěta.
“Země jeúsměvem na tváři Vesmíru Akiro,” řekl mistr.
Akiro seneznatelně usmál.
Bylv duchu za svého mistra velice vděčný.
Jeobrovské štěstí potkat na cestě velkou duši, která tě zavede ke studni poznání.Jen několik lidí zná místa, která takové studny ukrývají.
MistrTakuan však poznal přímo Oceán a dokázal k jeho břehům přivést i druhé.
“Cítímto Mistře,” zašeptal Akiro, “cítím to!”
Tichonadcházející noci objalo jeho slova.
Siluetajeřába, který se zřejmě za ostatními opozdil, protnula rudé slunce av tůni nad vodopádem ospale zakvákala žába.
Mistr seotočil a řekl: “Jdi teď domů a než usneš, připomeň si tu žábu a osaměléhojeřába. Vyzkoušej poznat jejich dary. Žába ti přinesla ticho večera. Bez jejíhozpěvu by jsi si je možná ani neuvědomil. Kolikrát ti teprve kámen, který hodíšpřed sebe pomůže poznat rozdíl mezi suchým břehem a noční hladinou klidnéhojezera.Ušetříš si tak ždímání kalhot...nebo srdce. Jeřáb ti zas přinesl podzima sounáležitost. Letí pryč na jih za teplem a oznamuje ti, že po létě přicházívždy zima. Letí sám, jeho druhové jsou daleko před ním a ty cítíš jeho samotuhluboko ve svém srdci. Přemýšlej nad tíma objevíš mnoho dalších darů, které jsou tu jen a jen pro tebe.”
Akiro seještě jednou poklonil a vydal se na cestu do vesnice.
Nežvešel do dveří svého domu, ohlédnul se naposledy nahoru do skal za mistrem.Neviděl ho už, ale cítil jeho nehybnou přítomnost.
Svléknulsvé kimono, sroloval je a uložil na místo. Rozvinul rohož, lehnul si a přetáhlpřes sebe pokrývku.
“Jeřáb ažába, kdo by se pozastavil nad něčím tak všedním?
A přece,mistr byl schopen odkrývat poklady i v těch nejobyčejnějších věcech,”pomyslel si Akiro.
“Je topravda,” říkal si v duchu, “kolikrát bych si nevšimnul věcí ležících přímopřede mnou, kdyby mě na ně někdo, nebo něco neupozornilo. Často se pokladyskrývají pod našima nohama a pokud neodstoupíme nebo nás někdonepostrčí,nevšimneme si toho.” A samotu jeřába? Tu znal až moc dobře. Samotu bez člověka, který má naše srdce vesvých rukách. Samotu mezi lidmi, kteří necítí to, co on. Přemýšlel dlouho, ažusnul a zdál se mu sen.
V tomsnu byl vyzván na souboj nejsilnějším a nejkrutějším samurajem v zemi.Stovky lidí se sešly, aby mohlypřihlížet jejich oznámenému zápasu. I ona. Stál před svým soupeřem, kterýskrýval svou tvář pod velikou samurajskou helmou. Bojoval ze všech sil, alekdykoli ťal do protivníka, prošel meč jeho tělem jako vzduchem. Kdykoli jejchtěl uchopit, hmátnul do prázdna. Ať zkoušel cokoli, nedokázal mu ublížit.Síly ho kvapem opouštěly. Bylo jisté, že prohraje a zemře. A tu si náhlevzpomněl na příběh,který mu jednou mistr vyprávěl:
“Kníževyzval mistra šermu,aby potrestal svého sluhu za vážný přestupek. Obvykle setento přečin trestal smrtí obviněného, ale mistr se rozhodl dát sluhovi šanci azároveň prověřit svou teorii. Podle ní byl člověk zahnaný do bezvýchodnésituace schopen dosáhnout stavu mysli bojovníka. Sluha, který věděl,že jehorozsudek je vlastně rozsudek smrti se rozloučil se svou rodinou a nastoupil kesvému poslednímu boji. Odhodil všechny zábrany,obavy a naděje a vrhnul sena mistra s neočekávanou rozhodností. Přestože byl mistr znám jakoneporazitelný bojovník s mečem, musel použít veškeré své umění,aby dokázalsluhovi čelit. Odsouzenec byl natolik smířen s nevyhnutelností své smrti,žebojoval daleko za hranicí rizika a ani na okamžik nezaváhal. Mistr se ocitlzády u stěny a neměl už kam ustoupit a teprve v ten okamžik zmobilizovalsvou sílu a sluhu zabil. Nikdy nepodceňuj člověka zahnaného do kouta.”
Akirozapomněl na strach a hanbu a příští útok vedl svým srdcem, ne myslí. Ztratil naten okamžik pojem o čase a prostoru, dokonce i sebe sama. Bylo to, jakoby houchopil mocný vodní vír. Točil s ním a unášel ho až jej nakonec vynesl naklidný břeh. Otevřel oči. Zvítězil! On zvítězil! Je nejlepším! Pýcha a hrdostprostoupila jeho tělo skrz naskrz. Už se chtěl rozběhnout k ní, když tu senáhle umírajícímu soupeři svezla helma na zem a Akiro spatřil svoji vlastní tvář.
2.
“No takuž přeci vstávej,” ozval se otcův hlas za papírovými dveřmi, “dnes tě musímpředstavit knížeti Omótovi.
ProAkira to měl být velký den. Každý otec měl tenkrát v knížectví povinnost,ukázat knížeti svého prvorozeného syna, jakmile ten dosáhl 20-ti let. Kníže sepak rozhodl, má-li zájem přijmout mladíka mezi své osobní samuraje, do svégardy Byla to povinnost smutná a zároveň veselá. Pro každého otce ale bylv takovém případě úspěch syna odměnou sám o sobě. Znamenalo to totiž, žeje jeho potomek kvalitním bojovníkem a nadějným samurajem a že je tato věcpotvrzena z nejvyšších míst. Samozřejmě, že taková služba byla pak zárukouzajištěného života plného úcty a uznání pro vyvoleného mladíka a stejně tak procelou rodinu. Nebo hrdinské smrti.
Akirostál u nedaleké venkovní studny na dvoře a oplachoval se chladnou vodou. Otecsi s uspokojením prohlížel jeho pružné svalnaté tělo.
I přessvůj dosavadní krátký život měl za sebou Akiro několik soubojů, po kterých muna těle zůstalo pár připomínek. Jizvy byly dobře viditelné i na vzdálenostněkolika metrů a v kultuře, kde Akiro vyrůstal byly neklamným znamenímodvahy a rozhodnosti svého nositele. Byl odvážný,mladý,silný a své vrstevníkyvysoce převyšoval svým intelektem.
“Knížesi mého syna jistě vybere,” pomyslel si otec, “takoví se nerodí každý den.” Bylve skrytu duše přesvědčen, že se v Akirovi na svět vrátil jejich dávnýrodinný předek, samuraj Hirohito, který byl do těchto dnů oslavován pro svoustatečnou oddanost svému pánovi.Na jeho hrobě byly vždy čerstvé květiny, cožznamenalo, že na něj lidé nazapomínají ani po tolika letech. Akiro si utřeltělo a zamával na otce s veselým úsměvem. Svázal své dlouhé vlasy dopůsobivého účesu, který samurajové nosili již celá staletí a oblékl sisváteční, tradiční kimono.
Hlavouse mu to ráno honilo tisíce myšlenek.
Vědělpřesně co ho čeká, ale nervozitu mu to zahnat nijak moc nepomáhalo. Byl topřece rozhodující okamžik jeho života! Co když zklame? Co když se knížetinezalíbí? Sledoval pyšnou zář v očích starého otce. Nemůže ji přece uhasitsvým neúspěchem! Budoucnost celé rodiny je teď spjatá s tou jeho. Bude-li úspěšný, všichni budou mít dostatek.Ne-li, jak se bude moct podívat otci do očí?
Tu siale vzpomněl, co mu vždy Mistr kladl na srdce.
“Buďvelice pozorný ,jakým myšlenkám a pocitům věnuješ svou pozornost! Je to jakozalévat svou zahradu. Dáváš-li vodu a živiny nevědomě, snadno se může stát, žezaleješ a vypěstuješ i nechtěný plevel.”
“Všechnobude v pořádku,” řekl si pro sebe polohlasem,ale s důrazem na každéslovo. “Všechno bude v pořádku.”
“Akiro!”zavolal na něj otec, “nemáme již příliš mnoho času nazbyt. Proto bys mělv modlitebně provést obřad a požádat duchy předků o pomoc.”
“Udělámto otče,” odpověděl Akiro a připevnil si k pasu oba meče, wakizaši ikatanu. Nosil je všude s sebou. Bylo to právo a povinnost všech samurajů.
Modlitebnabyla malá místnost v zadní části domu. Na podlaze ležely jednoduchérohože, tatami, které mu svou nasládlou vůní připomínaly dětství a vpředu,vedle malého oltáře, visela nádherná kaligrafie mistra Hakuina. Chryzantémy sena ní skláněly pod tíhou svých květů k zemi. Některé lístky už docelaodpadly a jiné teprve rašily. Znázornění kouzla a tajemství života.
Akiro serád díval na těch pár tahů štětcem, které ho dokázaly unášet do krajů fantazie.Znal každý kousek snové země kolem nakreslené květiny,přestože na kaligrafiinebyl ani náznak ničeho víc než chryzantémy. Cítil její vůni. Jemný vánekschazující květině listí si pohrával v jeho vlasech a on se do nekonečnaoddával své fantazii.
Kaligrafiebyly pro něj vždy výrazem božské prostoty a dokonalosti.
O mnoholet později, když Akiro uslyšel křesťanský mýtus o stvoření světa, dodával:“Bůh jistě vytvořil nejdříve kaligrafii světa.” Ale jen málokdo tomuto výrokuporozuměl.
Dnesvšak Akiro nepřišel snít.
Zapálilvonné tyčinky jako oběť svým předkům a duchům místa, které nazývali Kami. Usedldo meditační polohy, přivřel víčka a prosil o požehnání a štěstí.
Odjakživavěřil,že rodina je jako březový háj. Přestože jsou vidět jen jednotlivéstromy,rostoucí zdánlivě odděleně, pod povrchem je celý háj jediným organismems propojenými kořeny. I my jsme spojeni kořeny se všemi, kteří patří donaší rodiny. Živými i těmi, kteří odešli. A každý nám může pomoci jinýmzpůsobem.
Kdyžotec dopil odpolední čaj, došel pro Akira a vydali se společně na cestu.
Nádhera Omótova paláce oslňovala zraky všech přítomnýchsamurajů.
Knížebyl nejmocnějším a nejbohatším mužem kraje a dával to patřičně najevo. Jakomalý chlapec byl dosazen na knížecí stolec svým strýcem,který zavraždilprávoplatného následníka a doufal,že se mu jeho synovec jednou odvděčí.
Odvděčil.Nechal jej zavraždit, protože se mu zdálo,že se strýc až příliš účastnípolitických rozhodnutí za jeho zády. Od mládí se pak snažil upevňovat svou mochrozbami, intrikami ale i silou. Omóto se stal krutým panovníkem, obávajícím sevšeho a všech. V každém viděl skrytého nepřítele,který ho chce připravit omoc nebo dokonce o život. Vybudoval si proto, na svou dobu nevídanou, osobníarmádu. Nejschopnější a nejlepší samurajové z celé země se stávaliosobními strážci nenáviděného diktátora. Do jejich řad byli vybíráni jenbojovníci z významných rodů, nebo vynikajících schopností a podstupovalipak velice drsný a únavný trénink, při kterém se proměňovaliv neporazitelné.
“Nazývajíje “Nesmrtelní”,” říkal Mistr. “Je jich přesně dva tisíce. Kdykoli některýz nich padne, na jeho místo nastoupí okamžitě další, stejně dobřevycvičený. Kamkoli je kníže pošle, jakoby přišla tsunami.”
Každýmladík se chtěl stát jedním z “Nesmrtelných”. Jejich rodiny pak byly váženými avelmi dobře finančně zajišťovanými.
V tétodobě, kdy hlad a bída přicházejí stejně často jako násilná smrt je každézajištěné živobytí darem z nebes.
A právědnes, po velké bitvě s horskými lupiči, potřeboval Omóto doplnit stavsvých válečníků.
Akirostál v řadě dalších dychtivých mladíků a hledal očima knížete Omóta.
Přemýšlelo něm a byl čím dál tím víc zmatený.
Nikdoknížete neměl rád, ale všichni se ho báli a tak mu sloužili a snažili se muvšemožně zavděčit. Chudí rolníci udávali své syny a sousedy jen proto, aby mohliza odměnu, vyměřenou za “Udání rebela” , nasytit zbytek hladovějící rodiny.Nebyly ojedinělé ani případy, kdy se synové sami nabízeli, že se obětují anechají udat někým z rodiny, aby zachránili od bídy své milované. Akiro znal takový případ dokonce sám. Nikdynezapomene na výraz očí starého otce svého přítele, odcházejícího udat svéhojediného syna, který se, se vším srozuměn, loučí s matkou.
ObdobíGenroku bylo charakteristické uvolněnou a zkaženou morálkou, zejménav nově vzniknuvší třídě, buržoazii.
Všichnicizinci byli z Japonska vyhnání a místním bylo pod trestem smrti zakázánocestovat. Dokonce i jen mezi vesnicemi muselo být vystaveno zvláštní povolení.Veškerá moc a bohatství se soustředilo v rukou vládnoucích knížat. Všechnyhlavní dopravní cesty po celé zemi byly zastavěné bariérami a hlídané, aby sezamezilo přesunu lidí a tím i potencionálních spiklenců. Šógunovi gardyobcházeli zemi a kontrolovali, nestaví-li někdo nepovolené nové mosty. Šógunneobyčejně posílil kastu samurajů a dal jim téměř naprostou volnostv zacházení se jejich vlastními poddanými. Bylo docela normálním jevem, žesi samuraj pod záminkou “zkoušení meče” vybral kohokoli na ulici a rozseklnešťastníkovo tělo na dvě poloviny... Kodex samurajů osychal.
Byla tozlá doba a drtila hrozny dobra a krásy na krvavé víno svlažující rtydespotických vládců. A ti je sáli z uspokojením hyen.
“Krevstékala ze zkřivené mordy doby,” vyjádřil stav ve společnosti později popravenýbásník Hatto.
Z přemýšleníAkira vytrhnul dunivý hlas gongu.
Knížeprávě usedl a dal rukou pokyn k zahájení prezentace.
Každýzájemce o umístění v knížecí gardě musel předvést nejlepší část svéhoumění a dokázat tak knížete zaujmout.
Prvnímladík se uklonil směrem k Omótovi, k jeho ministrům a generálům a začal.
Napjatéticho provázelo bojovníkovu ukázku.
Tasilkatanu a vrhnul se na prvního imaginárního protivníka, druhého a pak třetího.Pohyboval se jako divoká šelma při lovu. Pružný a soustředěný.
Byla krása pozorovat umění těch mladých mužů ajejich nasazení!
Dalšía další předstupovali před knížete a podávali výkony hodné jejich pověsti.
Přišlařada na Akira. Uklonil se a usedl k meditaci. Vzpomněl si na Mistrovaslova: “ Probuď svou sílu, nechej ji plynout a buď jejím korytem. Dovede těk Oceánu.”
Měkkostse slévala s tvrdostí, rychlost s uvolněností. Cítil se nádherně! Bylkorytem té nekonečné síly, která vesele proudila jeho tělem a myslí směremk tušenému cíly. Dotýkal se vzduchu a pronikal jím, chvíli jako plachtícíorel, pak zase jako vystřelený šíp. Napojil se na prostor kolem sebe a kdybyv ten okamžik oslepl, stejně by bez problémů dokončil sestavu.
“Nádhera!”“Jako staří mistři!” šeptali si mezi sebou ostatní.
Každýz nich byl schopen ocenit vnitřní sílu a krásu jeho pohybů. Byl to tanecvesmírné energie, ne boj, tanec. Akiro předvedl umění starého Mistra a oslniltím všechny včetně samotného knížete.
Touha starého Akirova otcese vyplnila a Akiro byl samotným knížetem vybrán do jeho gardy. Dokonce bylvyhlášen nejlepším nováčkem.
Otec mělslzy v očích. Jeho syn! Jeho vlastní krev!
“Vše seteď změní,” pomyslel si “až se to žena dozví...”
Ceremoniese protáhla dlouho do noci. Kníže si osobně promluvil se všemi novými členy svégardy, aby si s každým začal vytvářet osobní pouto.
Akirobyl příjemně překvapený, čekal neosobního, namyšleného despotu a místo tohostál před ním milý a vřelý muž, který by mohl být jeho přítelem. Byl zmatený.Srdce mu ale šeptalo, že tento muž není špatný. Naopak, hned o počátkuk němu začal pociťovat náklonnost.
3.
Spaldlouho, skoro do poledne. Hlava mu třeštila, ale byl šťastný. Za týdennastupuje mezi Nesmrtelné!
Zatýden! Doba kratší než na první pohled vypadá.
Pyšná ašťastná matka mu připravila jeho oblíbenou snídani a otec mu přenechal své místou stolu. Byl nádherný den a on si připadal jako v ráji. “Kde je maláYoko?” zeptal se, když si všimnul, že sestra s nimi nesnídá. “Za chvilkutady bude,” řekla matka a potutelně se usmála. “Šla pozvat Mistra na oběd.”
“Děkujuti mami,” vykřikl Akiro. Byl moc rád, že s ním budou pohromaděvšichni,skoro všichni, které má rád.
“VítámeVás Mistře Takuane. Můj syn a váš žák nám všem udělal obrovskou radost. KnížeOmoto ho včera přijal do své gardy Nesmrtelných! Je to nekonečné štěstí procelou naši rodinu,” řekl otec, když Mistr s Yoko dorazili.
“DěkujiVám za pozvání a za krásné uvítání,” odpověděl Mistr. “Přinesl jsem vám malýdárek,” řekl a podal matce srolovanou kaligrafii. Bylo na ni napsáno:
“Celýsvět můžeš poznat v jediné květině.”
“Nemuseljste nám nic nosit Mistře,” usmíval se otec, “vždyť věnujete mému synovi toliksvého času. Je to už tolik let!” Otec se propadnul do moře vzpomínek. Akirovitehdy bylo pět let. Nebýt Mistra, syn by mu zemřel na tu podivnou infekci,která tenkrát zahubila skoro celou vesnici.
Jen díkylaskavosti a dobrosrdečnosti starého pána se mu syn nakonec uzdravil a dokoncedosahuje nebeských výšin.
“NikdyVám nebudeme moci dostatečně poděkovat za to, co pro nás celá ta léta děláte!”
Mistr sejen usmál.
“Máodměna je okamžitá. Jsem jako matka dávající život novorozenci.”
Podobrém jídle si všichni sedli na zahradě a povídali si o všemožných radostech astrastech.
Nakonecse s mistrem Takuanem rozloučili a dali se do další práce.
Akirós Mistrem vyrazili zpátky do hor.
Byl čascvičit.
Trénovalitak každý den, nehledě na počasí, už mnoho let.
Akirovibylo znovu tak nádherně!
Seběhlz cesty na louku a se zavřenýma očima běžel dál. Miloval ten pocit, kdymusí vnímat okolí jinak než zrakem. Běžel a točil se, skákal a křičel. Mistrměl vždy pochopení pro jeho výstřední chování, vždyť sám byl známý jako“nejvýstřednější mistr meče v kraji”.
Přebrodilidivoký potok a začali stoupat do skal. Na místo mistrova obydlí vedla veliceobtížná trasa plná balvanů, potůčků, zákrut a spadaných stromů. A to všechno dovelice strmého kopce. Když po dlouhé době vešli na prostranství před boudou,Mistr se zastavil a obrátil se na Akira.
“Dole upotoka jsem viděl kámen, který by se mi moc hodil. Přines mi ho prosím. Apospěš si! Udělám čaj a není dobré ho pít studený,” usmál se Mistr av očích mu kmitl šibalský plamínek. Bylo to několik kilometrů křivolakoustezkou dolu a pak zpět s kamenem, který rozhodně nebude nejlehčí. Ptát sena Mistrovi důvody bylo nemyslitelné. Každý rozkaz nebo i sebemenší přání bylonutné vyplnit i za cenu nasazení vlastního života. Dodávalo to tréninku hloubkua význam.
Akiroodložil tašku s jídlem, které jim jeho matka dala na cestu a rozběhl sedolu.
Podobnýchúkolů měl Mistr po ruce vždy spoustu. Jejich cílem bylo vycvičit v Akirovidisciplínu, která je podle něj základem budoucí svobody, fyzickou sílu aduševní odhodlání.
Pronecvičeného člověka by bylo obtížné vyjít touto cestou nahoru pomalou chůzí,natož během a dvakrát.
Akiroběžel rychle. Kameny a jiné překážky na cestě ho neohrozily. Byly to jehopřátelé. Nevnímal je jako nebezpečí, ale jako přátelskou výzvu. Uvolněný avnitřně šťastný ji přijímal a přeskakoval přes ně, obíhal nebo se od nichodrážel k dlouhým skokům. Celou cestu se musel naprosto koncentrovat nato,co dělá a kam šlape, snadno by se totiž mohlo stát, že si zlomí nohu, nebo iněco horšího. Na tak opuštěném místě by to rozhodně nebylo dobré.
A právěstoprocentní soustředěnost dává pocit plnosti a štěstí v kterémkoliokamžiku nebo činnosti. To už zjistil dávno.
Doběhlk potůčku, svlékl si košili a opláchl se osvěžující, ledovou, horskouvodou. Kámen ležel na půl ve vodě a vážil rozhodně víc než vypadal. Jeho mokráčást trochu klouzala a bylo těžké ho pevně uchopit a nést. Akiro se muselzasmát.
“Mistr Takuan asi přesně věděl proč chce právětenhle balvan!” Tu si ale uvědomil, že musí donést kámen dřív než vychladne čaja tak se bez odpočinku vydal na zpáteční cestu. Byl unavený, ale věděl, že“únava je jen stavem mysli”. Alespoň to tak říkal Mistr, když si mu stěžoval,že už nemůže dál.
“Hm, stav mysli. Ale já jsem na tom stavunatažený jako na skřipci.”
“Budeš-limyslet na všechny obtíže, které máš před sebou, unavíš se dříve než začneš.Budeš-li se však koncentrovat vždy jen na krok, který právě děláš, na každýokamžik, nic tě nezastaví.”
Namýtinu k Mistrovi doběhl v nejvyšší čas. Ten se na udýchaného azpoceného chlapce ani nepodíval. “Položto tam k výklenku za dveřmi. A pojď už rychle, čaj chladne. ”
“Kdysidávno přišel Ta mo z Indie do Číny, aby šířil nauku Osvíceného Tathagáty,”začal Mistr z ničeho nic vyprávět, když Akiró usedl na zem a srkal zelenýčaj. “V klášteře Šao lin našel pakmnichy ochotné mu naslouchat. Ochota sama však nestačila. Jejich fyzickákondice byla na tak špatné úrovni, že nebyli schopni vydržet dlouhé meditace,které jim Ta mo ukládal. Mnoho jich onemocnělo a mnoho dalších se muselo přimeditacích soustředit tolik na fyzickou výdrž, že jim pak už nezbývala energiena stránku ducha.
Ta mo serozhodl mnichům pomoci a odebral se do jeskyně nedaleko kláštera, kde sepohroužil v hlubokou meditaci. Chtěl nalézt způsob, jak obnovit energiitěla a mysli. Meditoval tak dlouhých devět let. Jednoho dne zjistil, že se mu iproti jeho vůli zavírají oči a on usíná. Vzal tedy ostrý kámen a víčka siprostě uříznul a odhodil daleko od sebe. Říká se, že na tom místě, kam dopadlaTa moova víčka, vyrostl první čajovník. Jeho devítiletá meditace tak přineslasvětu dva nevyčíslitelné dary, Ta moovo energetické cvičení I tin ting, zekterého se pak vyvinuly ostatní bojové styly a čaj. Kdykoli přijímáš sílutohoto nápoje, vzpomeň si na tento příběh a vzdej dík jeho síle.”
Akiró sepoklonil. “Říká se, že podle toho jak kdo pije čaj, dá se poznat jeho kvalita.Od této chvíle budu čaj vychutnávat mnohem víc.”
Mistr sezasmál.
“To jemoc dobře Akiró.”
Čajovávůně se vznášela nad sedícími postavami. Oba mlčeli a vychutnávali si okamžikklidu. Svěžest přirody kolem, Akirovo pyšné mládí a Mistrova moudrost seproplétaly ve šťastnou tapisérii.
“Podívejse na tu misku, ze které piješ,” řekl Mistr. “Je vyrobena technikou ra ku.”
“Ra ku?”vzhlédl k němu udiveně Akiró, “nemám tušení, co to znamená.”
“Vdávných dobách se pití čaje zvrhlo v zábavu bohatých a ztratilo svéopodstatnění. Čaj bylo dovoleno pít pouze vyšším vrstvám ze vzácných nádob přislavnostech a každý se snažil předvést své postavení a bohatství a povýšit setak nad druhé. A tehdy se jeden zenový mistr rozhodl oživit ducha čaje.Odvrhnul veškeré přebytečné a přezdobené věci a nabízel čaj svým hostůmv ručně, ale s láskou, dělaných miskách. Čajový domek postavil nízký,aby se každý příchozí musel sklonit, chtěl-li vstoupit dovnitř. Pokora,srdečnost a přirozenost. Ča Do, cesta čaje.”
“Podívejse znovu na tu misku chlapče. Je nerovná, hrbolatá z vypálené hlíny bezglazury a ozdob. A právě to jí dává její krásu.”
“Krásu?”divil se mladík
“Je tokrása křivolakých cest, krása hrbolaté kůry prastarých stromů, krása mlhystoupající z lesů, krása přirozenosti.”
Říká se,že je nesmírně důležité dokázat najít a ocenit krásu všedních a běžných věcí aokamžiků. Starý Mistr byl nepřekonatelný. Jeho oči dávaly krásu všemu kolem něja proto žil v tom nejkrásnějším světě. Akiró se tomuto umění učil po jehoboku velmi rychle.
Vzpomnělsi na oslnivou krásu Omótova paláce. Byla to studená krása. Ale oči knížetestudené nebyly!? Jaký je to vlastně muž?
Akiróměl u něj začít zanedlouho nový život a přece o něm nevěděl téměř nic. Je tosprávný krok? Nevěděl.
“Mistře,chtěl jsem se vás zeptat na knížete Omóta. Nevím, co si mám myslet o své práciu něj. Nevím, mám-li být pyšný, šťastný nebo se bát.”
“Zajímátě kníže Omóto nebo to, jak se máš TY cítít?”
Nebylojednoduché dávat Mistrovi otázky.
To Akiró věděl lépe než kdokoli jiný, aletentokrát to pro něj bylo důležité.
“Nevím,jestli je dobře, že budu Nesmrtelný. Říkají se o nich různé věci.”
“Vůbecnezáleží na tom je-li TO dobře nebo je-li TO špatně Akiró!” vykřikl nečekaněMistr Takuan
“Copakjsi se ode mně vůbec nic nenaučil?”
“Záleží vždycky jen na tobě, co udělášs tím co leží před tebou, ať je to kámen nebo přijetí do knížecí gardy.Kdo může říct co je dobré a co špatné? Je bouře špatná? Je Slunce dobré? Vše jetakové, jaké to je. Nic víc a nic míň! Už se mě neptej na takové nesmysly!”
Mladíksklonil hlavu a dlouhé černé vlasy mu spadly do čela.
Zastydělse.
napsal/a: ZENOTTI 19:42 Link
