Pěšinky hlavou
13.Březen 2009
Kolikrát užněkdo začal psát knihu,
verše, malovat obraz nebo skládatnějakou melodii, aby si vzápětí uvědomil tu strašnou věc, že vše už bylořečeno, napsáno a namalováno dříve a lépe. Přesně to se stalo I mě, když jsemzačal psát tahle slova. V dalším okamžiku mi to ale došlo. Bylo to jakoosvícení. Ptáte se, co že mě to vlastně došlo? Budete možná zklamaní, je to ažpříliš prosté. Příliš prosté. Pro mě však nesmírné jako včerejší obloha. Je toprosté, a je to moje. No ano. Moje!Říkalo mi to: No právě!!!!Ano! Vždyť to jeale úplně jedno! Stejně tak, jako chodíme na záchod, milujeme ženy, bojujemes muži nebo kouříme cigarety, stejně tak by jsme měli I tvořit. Nikdy senikdo přeci nepozastavuje nad zdánlivou zbytečností takovýchto činností jenproto, že je už někdo někdy před vámi dělal, a snad opravdu I lépe. Proč setedy pozastavovat nad svým psaním? Byl jsem to ale hlupák. A děkuju Bohu zato,že jsem měl možnost přijít nato dříve než zbělají mé vlasy, povadne kůže azeslábnou svaly. Ještě mám čas: V tom to totiž vězí. Dělal to on či ona,ne však já. A jelikož život, který žiju, žiju, nezávisle na všech teoriích afilosofiích právě a jenom já, na tom, co dělají nebo dělali druzí v tomtoohledu zas až tak moc nesejde. Když někdo vyleze na Mount Everest, no mnez toho nohy přeci nebolí, nestírám si zamrzající pot z čela,nevyhlížím s prvotním strachem kupící se mraky na obloze ani necítím ono„proto“, které se horolezci dostane darem, jako odpověď na všechny marnivěotázky filosofů a náboženských vůdců z ůdolí. Kdybyste se pak sami vydalina takovýto výstup, neměly by vás brzdit myšlenky na prvenství, druzenství nebojiné ..ství. Ve vašem životě jste vždy první. Je to vaše prvenství a vaše„proto“, které vás hladí na duši a pomáhá vám překonat bolest z otevřenýchpuchýřů na nohou. Je to „proto“, pro které jste si došli sami. Skrze louže abláto a prach cest. A žádná jiná „proto“ ani neexistují. A je tomu tak dobře.Alespoň nás to nutí zvedat se znovu a znovu z našich křesel a lenošek avyrážet do světa na naše jedinečné cesty a pěšiny. A právě to mi dává jakýsivnitřní pocit práva, abych I já nechal volnost svým myšlenkám a zaznamenal jepro ty, kteří, stejně jako před ještě pár hodinami já, koukají na život jako natelevizi a opomíjejí tak jeho další rozměr. Život je divadlo. O čem má vlastnětato kniha být? Těžko říct, vždyť ještěnení. Je jako rodící se dítě. Můžeme hádat, domnívat se, doufat a plánovat, alenakonec, nakonec to bude přes všechny naše snahy svérázná a svébytná osoba,která se nebude přizpůsobovat nám. To naopak my se budeme muset setsakramentskysnažit přizpůsobit jí, jinak s ní nakonec docela ztratíme kontakt a všenám proteče mezi prsty. A tak je to I s knihami a vůbec vším. Proto je mitak těžké odpovědět na tuto otázku. Ta kniha bude prostě žívá. To je jedinájistota, kterou vám teď mohu nabídnout. Jediná, kterou mám teď já sám. Vyšeljsem si včera před úsvitem ven za město. Tu noc jsem nespal. Ráno jsem otevřelokno zakouřené místnosti abych vyvětral a tu jsem ucítil to Něco. V letnímranním vzduchu se vznášelo cosi, co mě táhlo ven. Bylo to jako….jako ruce vílyz dávno zapomenutého snu, natahující se ke mně. A já se jich dotkl,uchopil je a nechal se zlákat k procházce za úsvitem. Okamžiky z dětstvími probleskovaly sami od sebe hlavou a srdcem a já se je ani nesnažil uchopit.Byla tma a ticho, ale už jen nakrátko.Už za malý okamžik se všechno začne probouzet, už za malý okamžik tu bude dalšíden. Prospal jsem tolik takových okamžiků. Tenhle ne.
napsal/a: ZENOTTI 19:37 Link
