Stolní tenis nebo také ping-pong (podle zvuku, kterývydávají při hře údery míčku) je nekontaktní míčový sport hraný spálkou. Na rozdíl od podobných sportů, jako jsou tenis, badminton nebo squashtvoří hrací plochu rozdělenou síťkou na dvě poloviny u ping-pongu hornídeska stolu nad úrovní země, po které se pohybují hráči.
Hraje se buď ve dvou soupeřících hráčích - tato varianta se nazývá dvouhra nebo ve dvou soupeřících dvojicích hráčů - tato varianta se nazývá čtyřhra.
Stolní tenis se vyvinul ze společenské hry, která byla kolem roku 1880 přivezena z Číny do Velké Británie.Postupný přerod na sportovní odvětví umožnilo používání celuloidovéhomíčku, díky kterému se odskok míčku na stole stal pravidelným apředvídatelným - a začalo tedy mít smysl v této hře soutěžit a počítatbody.
Na počátku 20. století již byla na britských ostrovech tato hrapoměrně populární a rychle se šířila i na evropskou pevninu a do USA.Její hlavní výhodou se ukázaly nízké nároky na prostor a nízká cenavybavení (například oproti tenisu, který v této době byl spíšearistokratickou zábavou). Možnost umístit ping-pongový stůl do koutahospodského sálu měla například v Čechách a v Rakousku obrovský význam.
Za rok definitivního přerodu stolního tenisu v „seriózní“ a mezinárodně uznávané sportovní odvětví je považován rok 1926, kdy byla u příležitosti mezinárodního turnaje založena Mezinárodní federace stolního tenisu (krátce ITTF). Zakládajícími členy byly Německo, Maďarsko, Rakousko a Švédsko, brzy se však federace rozrostla o většinu evropských zemí včetně Československa a kolébky tohoto sportu - Anglie.
Turnaj z roku 1926je dnes ostatně uváděn v historických tabulkách jako první mistrovstvísvěta. Všechny zlaté medaile (dvouhra mužů, dvouhra žen, čtyřhra mužů,čtyřhra žen a soutěž mužských družstev) zde získal tým Maďarska, kterýpak suverénně vládl mezinárodním turnajům dalších deset let.Nejslavnějším představitelem tohoto „maďarského“ období je Viktor Barna, který je co do počtu medailí z mistrovství světa nejúspěšnějším stolním tenistou všech dob.
Za počátek zlaté éry československého stolního tenisu je považován rok 1932, kdy mužské družstvo v čele se Stanislavem Kolářem přivezlo zlatou medili z mistrovství světa a jako první tak narušilo maďarskou hegemonii.
Následovalo 20 úspěšných let, přerušených druhou světovou válkou,během kterých bylo Československo světovou ping-pongovou velmocí (spolus Maďarskem, Anglií a USA). Československo postupně získalo 29 zlatýchmedailí z mistrovství světa.
S tímto obdobím je spojeno především jméno Bohumila Váni, dále například Marie Kettnerové nebo v pozdější „poválečné“ generaci Ivana Andreadise.
Poslední zlatá československá medaile z mistrovství světa z roku 1957 (mužská čtyřhra Ladislav Štípek - Ivan Andreadis) spadá již do dalšího období, ve kterém světovou špičku ovládli hráči z východní Asie - nejprve z Japonska, později z Číny.
V padesátých letech se světová špička stolního tenisu postupněvyrovnávala a rozrůstala o další země. Významný pro další vývoj bylnástup japonských hráčů, který se časově shoduje s dobou, kdy původní"klasické" potahy z vroubkované gumy mnozí hráči nahradili až 1 cmtlustými potahy z pěnové houby. Hra se tím stala rychlejší amnohonásobně vzrostla možnost udělovat míčku rotaci. Tím lze dosáhnoutnejen různě zakřivené trajektorie míčku (projevuje se tzv. Magnusův jev)a nečekaného odskoku po dopadu na hrací stůl, ale zejména zcela jinéhoodrazu míčku od rakety soupeře. Potahy z tlusté pěnové houby ovšemudělovaly míčkům často nevyzpytatelné a pro soupeře nečitelné rotace.Koncem padesátých let proto ITTF přistoupila k radikální standardizacipovolených potahů. Od té doby může být na pálce nalepen buď potah typu"soft" (hladký, s vroubky dovnitř) nebo "sendvič" (vroubky ven), kterévčetně vnitřní vrstvy houby musí mít tloušťku maximálně 4 mm. Klasicképotahy z vroubkované gumy (bez vrstvy houby) jsou ovšem také povoleny.Pro závodní hru mohou být na pálce nalepeny jen potahy s logem "ITTF",a tudíž schválené ITTF.
Japonci vládli světovému stolnímu tenisu po většinu padesátých let(v ženských kategoriích i v šedesátých letech). Z tohoto období stojíza zmínku hráč Japonska Ichiro Ogimura, z žen by zde určitě měla být jmenována rumunská šestinásobná světová šampionka ve dvouhře Angelica Rozeanu, která v roce 1956 předala pomyslnné žezlo právě japonským hráčkám.
Následuje „čínská“ éra stolního tenisu, která trvá v podstatědodnes. Výraznou dominanci Číny ve světovém stolním tenisu ovšemúspěšně narušují i špičkoví hráči z jiných zemí Asie i Evropy.Nejvýraznější úspěchy zaznamenali muži Švédska, kterým se po tři generace dařilo dominanci Číny oslabit. Za zmínku v této souvislosti určitě stojí jméno Jana-Ove Waldnera.Též řada špičkových hráčů z Jižní Koreje, Německa, Běloruska, Rakouskai jiných zemí zaznamenala cenné úspěchy i na Mistrovství světa čiOlympijských hrách.
Během celého tohoto období došlo (také díky velkému rozvoji voblasti materiálů pro potah pálky) k rozsáhlé diferenciaci herníhostylu. Na opačných pólech hracích stylů stojí „ortodoxní obranáři“ spomalejšími pálkami umožňujícími dobrou kontrolu míčku i využívánínečekaných rotací, a naopak „ortodoxní útočníci“ s rychlými pálkami asnahou o co nejrychlejší a nejtvrdší zakončení výměny. Nejvíce hráčůovšem využívá mnohem pestřejší všestranný herní styl. Mezi jejich úderynalezneme jak údery útočné (topspin, drajv, smeč, sidespin, flip, …),tak i údery pasivní či obranné (čop, pink, blok, lob, …), včetně mnohavariant podání s nejrůznější rotací i rychlostí. Přesto lze říci, žezejména na vyšší závodní úrovni a ve světové špičce výrazně převažujepodíl hráčů s útočným, avšak současně technicky variabilním pojetímhry. Je to dáno též celosvětově převládajícími trendy v tréningumládeže. V porovnání s osmdesátými lety došlo také k výraznémuprodloužení a diváckému zatraktivnění výměn i mezi útočnými hráči. Jeto zejména díky celkovému růstu úrovně hráčů, kteří "absorbovali" novétrendy v materiálech i pravidlech stolního tenisu. Moderní stolní tenistak má výborné předpoklady, aby ze sportu olympijského pokročil i mezidivácky a mediálně atraktivní "televizní" sporty - jako je tomu např. vČíně, ale i např. i v sousedním Německu.
Snaha Mezinárodní federace stolního tenisuo popularizaci, která vedla i k několikerým úpravám pravidel ve snazeudělat ze stolního tenisu divácky atraktivní podívanou, byla korunovánaúspěchem v podobě zařazení na program letních olympijských her v roce 1988.Stolní tenis si od té doby vydobyl pevné místo mezi olympijskými sportypředevším díky své velké oblibě ve východní Asii, kde soupeří skolektivními míčovými sporty.
Následující přehled obsahuje seznam medailí podle zemí, podrobnější informace lze nalézt v článku Seznam olympijských medailistů ve stolním tenisu . Dokládá dnešní suverenitu čínských hráčů, ale také vyrovnanost „zbytku“ světové špičky:
V roce 2000vstoupila v platnost zatím nejrozsáhlejší úprava pravidel tohoto sportuod konce padesátých let, která se dotkla jak herního stylu, takpoužívaného vybavení nebo počítání:
Základním vybavením hráčů na stolní tenis je pálka, míček a stůl na stolní tenis.
Míček má 40mm v průměru, je dutý s tenkou stěnou z plastickéhmoty.
Pálka je složena z rukojeti a vlastní hrací plochy - obvykle tvoříjeden neoddělitelný celek. Dřívější celodřevěné pálky dnes stálečastěji střídají kompozitní pálky, obvykle složené z několika částínebo vrstev - střídají se různé typy dřeva a karbonových materiálů.Tvar hrací plochy pálky není podle aktuálně platných pravidel nijakupravován, obvyklý je ovál s průměrem kolem 20cm. Tvar pálky se lišípodle toho, zda hráč používá evropské nebo asijské (tzv. „tužkové“)držení pálky.
Na hrací plochu pálky jsou dnes obvykle z obou stran nalepovány gumové (nebo gumo-plastové) povrchy. Jejich použití je omezeno pouze na povrchy schválené ITTF- seznam je vydáván dvakrát ročně. Povrchy na opačných plochách pálkymusí být barevně odlišeny - jeden musí být červený, druhý černý (to jeopatření proti nečitelnosti úderů hráčů, kteří hrají z forehandu a zbackhandu výrazně odlišným povrchem).
Podrobný seznam autorizovaných povrchů lze najít zde.
Pro účely soutěžních utkání má stůl na stolní tenis přesně danérozměry, které jsou vidět na přiloženém obrázku. Horní deska stolu musítvořit kvádr, jehož tloušťka by měla být dostatečná na to, abyzajistila stejný odskok míčku ve všech částech plochy. Tento odskok bypro standardní míček volně puštěný z výšky 30cm měl být 23cm.
Pro rekreační účely nejsou často rozměry a jednolitost povrchu, anivýška odskoku dodržovány - běžné je například použití celokamennýchstolů pro hru pod širým nebem, které mají odskok výrazně vyšší.
Stolní tenis patří k vůbec nejrychlejším sportům. Celosvětověpatří také k absolutně nejrozšířenějším sportům, a to jak na závodní,tak i na rekreační úrovni. Je to též velice komplexní sport, kde kroměfyzických předpokladů a úderové techniky záleží též výrazně napsychice, schopnosti soustředění a taktické vyspělosti hráče. Na vyššízávodní úrovni patří stolní tenis k fyzicky, silově a pohybově velmináročným sportům. Naopak na nižší a rekreační úrovni lze "pinec"provozovat i při nevelkých nárocích na fyzickou kondici. Snížující sefyzická kondice, síla a rychlost je vyvažována zápasovou zkušeností,taktickou vyzrálostí, úderovou technikou a psychickou vyrovnaností.Mezi ostatními míčovými sporty je pro stolní tenis též charakteristickácelá řada úderů a technických fines, založených na rotaci (spinu)míčku. Právě toto umění "číst" a využívat rotace ("falše") míčkuvyžaduje dlouholetý tréning, který nelze nahradit hrubou fyzickoukondicí. Proto lze u stolního tenisu zachovat relativně dobrouvýkonnost o něco déle, než u jiných sportů. Výskyt hráčů kolempětatřiceti let v první stovce mezinárodního žebříčku ITTFje běžným jevem, v nižších českých ligových soutěžích lze najít běžněhráče ve věku přes padesát let. Řada hráčů se stolním tenisem vlastněnikdy neskončí - na úrovni okresního přeboru lze najít i sedmdesátiletéhráče. I tato zvláštnost stolního tenisu - možnost hrát jej nanejrůznějších úrovních až do pozdního věku - z něj činí jeden z velmiatraktivních a celosvětově oblíbených sportů.
Protože kompletní pravidla stolního tenisu jsou dosažitelná v českémjazyce přes jeden z externích odkazů na konci článku, omezuje se tatokapitola pouze na základní pravidla a dále na novinky z roku 2000,které mohou být předmětem sporu především mezi příležitostnýmirekreačními hráči. V tomto
Hráč získává bod za vítězný míček v těchto případech:
