Promiňte pane Cobaine, že jsem vás někdy odsoudila, coby sobce, neschopného žít svůj sen.

V tu chvíli, kdy se sen splní, se začne vyvíjet dál a dál, ale tentokrát reálně, až se z něj nakonec vždycky stane v nějakém směru noční můra. Noční můra, která nás straší kde může,úzkost, která se stane blízkou přítelkyní našeho srdečního aparátu, strach z křupnutí kdejaké větvičky. Je lepší když se sny splní a máme co chceme,nebo když sny zůstanou dále sny a my můžeme v klidu jen dál žít svůj život plný drobných radostí a strastí, nebo náhlých euforií? Tohle se nedá naplánovat. Nic totiž nevyjde tak, jak má. Poněvadž optimista, nemůže být nikdy příjemně překvapen.

Měl jste pravdu pane Cobaine, někdy už se to nedá vydržet a ta závislost, vám ty bubáky jen zvětšila….

In memoriam.