UPÍR
Je to ještě téměřnedávno, co jsem šla jednoho letního večera v doprovodu pár svýchpřátel z kina a měla jsem tu čest setkat se tváří v tvář s upírem…
Téměřpřesně si vzpomínám, že to byla premiéra historického velkofilmuGladiator a celé kino se slzami v očích sledovalo plátno. Po filmu,který končil okolo 20 hodiny večer, jsme ještě všichni společně zašlido nějakého večerního podniku prodiskutovat své dojmy a trochu sepobavit. O tři nebo čtyři hodiny později jsme se rozloučili a každý šelsvou cestou domů. Osaměla jsem. Domu jsem to pěšky měla docela daleko,takže jsem se radši rozhodla jet autobusem. Loudavým krokem jsem sevydala na zastávku…
Byla tichá noc rušená pouze zvukem aut, kterásem tam projížděla po silnici kousek od ulice, po které jsem šla. Kdyžjsem dorazila k zastávce, byla prázdná. Po chvíli přijel autobus,nastoupila jsem a sedla si kousek za řidiče. Uvnitř bylo jen pár lidí -obyčejných, žádný z nich neupoutal mou pozornost, až na jednoho. Sedělsám až úplně na poslední sedačce, izolovaný od ostatních. Byl celý včerném s dlouhým kabátem a delšími havraními vlasy, které obklopovalybledý obličej. Jeho výraz byl vážný, v tváři nepohnul ani brvou, jakuměl ovládat svou mimiku. Nenápadně si prohlížel jednoho cestujícího podruhém stále stejně vážným pohledem. Měl temný, až hrůzu přinášejícípohled, jakmile se naše oči setkaly, projel mi mráz po zádech. Stalo setak jen jednou. Víckrát jsem na něho už nepohlédla. Ani ostatnínesnesli jeho pohled a odvraceli zrak jinam, takový měl respekt. Mělajsem z něho zvláštní dojem, ani špatný, ani dobrý, prostě zvláštní.
Cestujícíjeden po druhém vystupovali, až jsem uvnitř zůstala jen já a on. Mělajsem z toho špatný pocit, jeho přítomnost na mě děsivě působila.Začínala jsem mít strach. Konečně se blížila stanice, kde jsemvystupovala. Rychle jsem opustila prostor bez jediného pohledu na něho.Byla jsem pryč, autobus se pomalu rozjížděl dál a mě to nedalo, něco měnutilo se ohlédnout. Pohlédla jsem na zadní sedačku, ale byla prázdná,on tam nebyl, byl pryč.
Zděsila jsem se a rychlým krokem, skoroběhem, jsem procházela ulicí domů. Zdálo se mi, že za sebou slyšímkroky, hned jsem se otočila a pohlédla za sebe, ale nikdo tam nebyl.Každou chvíli se to opakovalo, začalo to působit na mou psychiku. Hrůzaovládla mou mysl tak, že jsem nebyla schopna odlišit realitu odsmyšlených představ, až jsem zpanikařila a rozeběhla se. Kroky za mnounabíraly na zvučnosti a blížily se, slyšela jsem je stále silněji asilněji. Zrychlila jsem, co to šlo, a stále se ohlížela za sebe, alenic. Náhle se přede mnou objevil on a upřeně se mi díval přímo do očí.Nebyla jsem schopná ze sebe vydat jedinou hlásku, ve zlomku vteřiny mizabodl své špičáky do krku a začal pít mou krev. Ani to moc nebolelo,jen malou chvíli. Cítila jsem, jak jsem slabší a slabší, jak mě pomaluopouští všechna životní energie. Náhlé horko, které pohltilo celé métělo vystřídal po chvíli krutý štípavý chlad. Pomalu jsem přestávalacítit prsty u nohou, u rukou, pak celá chodidla, nohy a za chvíli jsembyla téměř bez citu. Bezvládně jsem klesla k zemi a zůstala nehybněležet. Byla jsem zkoprnělá a úplně bezmocná, byla jsem však stále přivědomí. On nedělal nic, jen si mě zkoumavě prohlížel, ten jeho pohledmě probodával duši, do které nejspíš nahlížel a zkoumal každou jejískulinku. Ta chvíle mi připadala dlouhá jako věčnost, i když veskutečnosti trvala pouhých pár minut. Pak promluvil, jeho hlas protrhlhrobové ticho, které před tím rušil jen zpomalující se tlukot méhosrdce, který jsem vnímala stále slaběji a slaběji: "Chceš žít?" položilmi jednoduchou otázku, na kterou byla stejně jednoduchá odpověď: "Ano,chci! Chci žít!!!" Chtěla jsem vykřiknout, ale byla jsem schopna jentichého chroptění. Nevěděla jsem co se mnou bude, když se tak rozhodnu,vlastně jsem o tom ani nepřemýšlela… "Chci žít." To bylo pro mě v tuchvíli rozhodující. "Tak se ze mě napij" řekl stroze, sklonil se ke mněa napřáhl svou ruku. "Tak pij," zopakoval svůj rozkaz a já uposlechla.Stačilo jen pár kapek krve, které mi daroval, a pak zmizel ve tmě.
Zůstalajsem dál nehybně ležet, ohromená vším tím, co se právě stalo, nebylajsem schopná ničeho. Ještě nezačalo ani svítat, ale já už to podvědoměcítila, věděla jsem, že musím domů. Sebrala jsem všechny své síly apokusila se zvednout. Povedlo se. Pak jsem šouravým krokem došla domů.Měla jsem strašný hlad. Spořádala jsem téměř vše, co bylo v ledničce,ale nepomáhalo to, stále jsem se cítila hladová. Začínalo svítat, prvnísluneční paprsky pronikaly okny do pokoje a na mou tvář. Byly minepříjemné. Pálily víc, mnohem víc, než kdykoliv před tím. Zatáhla jsemzávěsy, zamkla dveře pokoje a šla si lehnout. Byla jsem unavená, jakobypřicházela místo rána noc. Okolo deváté večer jsem se vzbudila. Domabyla celá rodina, mladší bráška, mamka s taťkou. Slyšela jsem, jakbrácha klepe na dveře a ptá se, jestli si s ním nepůjdu hrát. Nešlajsem, počkala jsem, až všichni usnou, a potom jsem se vydala hledatněco dalšího k snědku, protože jsem měla hlad čím dál tím větší. Nic honedokázalo zahnat. Jedla jsem, ale stále jsem pociťovala hlad, pilajsem, ale stále jsem byla žíznivá. Přežívala jsem takhle několik týdnů,byla jsem bledá a zesláblá. Pak jsem ale uviděla bratrovu malou bíloumyšku, dostala jsem na ni, pro mě tenkrát nepochopitelnou chuť, chuť,která se nedala ovládnout. Otevřela mi oči. Náhle jsem pociťovalačástečné zasycení. Vydala jsem se ven do ulic na malou noční procházku.Opět bylo ticho, ničím nerušené, ani pes si netroufnul štěknout. Nadztichlou krajinou visel chladný bledý kulatý měsíc, který mi dodávalsílu a energii. Cítila jsem, jak se mi zbystřují smysly. Sebemenšízatřepání křídel noční můry mi připadalo hlučné a můj čich rozpoznalkaždou vůni, kterou přivál noční vánek.
Navečer znovu přišel bráška a brečel, že se mu ztratila myš. Litovala jsem ho a pozvala ho k sobě do pokoje. Zamkla jsem.
"Cojsem to jen udělala…?" proklínala jsem se. "Jak se to jen mohl stát…?"Když ale ta chuť se nedala nijak ovládnout a hlad k tomu jen přispěl.Nenáviděla jsem se za to a z hrůzy, abych nevysála i rodiče, jsempláchla z domu.
Nějaký čas jsem se potloukala po městě. Přes denjsem spala v opuštěných rozbořených domech, abych se skryla předsluncem, večer jsem procházela ulicemi a hledala něco k snědku. Dlouhojsem takhle přežívala bez duše, stále stejná, ačkoli svět se měnil. Užjsem nechtěla být sama a vzpomínka na rodiče se vracela každou noc.
Nechtělajsem zabíjet, hnusilo se mi to, ale i přes to jsem to dělala, jako bymě k tomu nutil nějaký pud. Časem jsem si zvykla a začalo mě to bavit,vždyť konec konců, už jsem bez toho nemohla žít.
